Nejen některé české ženy a učitelky, ale ani většina mužů chválit (ty druhé) neumí. Dnes už jsou odborníkům jasnější evoluční a psychické důvody, ale běžný člověk je až příliš hlubinně negativně naprogramován (způsobem porodu, výchovy, druhem školy a vzdělání, i státem, ve kterém vyrostl a žije). Nechci působit pesimisticky, ale přece jen: v zájmu věci (výchovy dětí) musím reagovat na dlouhý rozhovor s původně izraelskou, nyní americkou učitelkou hudby, která se dnes specializuje na tzv. kontaktní rodičovství, Naomi Aldortovou.
Už když před nějakou dobou zaujala alternativní české ženy svou knihou (Vychováváme děti a rosteme s nimi), a teď v květnu 2012 přednáškami v Brně a v Praze, a některé z nich mi poslaly buď oslavnou zmínku, nebo dotaz, jak to tedy je s tím chválením, zbystřil jsem. Letní číslo vynikajícího (společensko-ekologického) časopisu Sedmá generace s ní ale přineslo jinak výborný a pro mnohé české ženy inspirativní (znáte to, zvláště u nás není nikdo prorokem, či prorokyní) rozhovor s názvem Radikálně jsme se odklonili od přirozenosti.
Zatímco pro čtenářky Cosmopolitanu a Květů jsou názory a především autorské a lektorské úspěchy téhle dětské psycholožky (a matky tří synů) překvapivé, pro ty, které (kteří) se na poli přirozenosti (nejméně od dob, kdy u nás začaly být populární myšlenky „konceptu přirozenosti“ Jean Liedloffové, tedy Konceptu kontinua) přece jen nějak, ať už prakticky ekologicky či teoreticky zeleně (nebo dokonce feministicky) pohybují, nejde zase až o takovou novinku. S většinou jejích názorů se dá souhlasit i z pozice téměř celoživotně alternativního komentátora (dítě má pravdu, poslušnost není cílem, důležitá je nezávislost dítěte, spokojené dítě se chová dobře ze své vlastní svobodné vůle), na co ale musím reagovat, je sedmá teze, že když dítěti pomáháme, ve skutečnosti ničíme jeho sebeúctu, a především osmá teze z devíti (ve zvláštním rámečku otištěných) myšlenek Naomi Aldortové.
Pokusím se o nápravu a rozeberu její teze jednu po druhé a třetí. Naomi Aldortová (mimo ostatní) tvrdí, že
- Chválení (dětí) ničí sebeúctu a je druhem manipulace…
- Učíme (tím) děti být závislé na mínění druhých lidí.
- Tento přístup vnáší do života (chválených dětí) nejistotu.
Protože z mailů stovek mužů (kteří reagovali na mé články o popletené emancipaci českých, tedy jejich manželek) a z vlastní zkušenosti vím, jak zbrkle a nesnesitelně snadno české emancipované ženy běhají s vlky a přebírají módní a rádoby zelené či alternativní názory „slavných“ Američanek, právě v tomto ohledu pádně a varovně nesouhlasím.
Musím začít od (amerického vydavatelského) Adama: v USA je spisovatel placen za slovo a nejraději senzační novátorství: dostane tím víc peněz, čím tlustší je jeho kniha, a čím je titul nebo námět překvapivější. Takže myšlenky, které by u nás samizdatem (a nedostatkem průklepového papíru) vyškoleným autorům vystačily jen na několik stránek, v USA vydají na celou tlustou knihu. Důsledkem této praxe je často spisovatelská variace tvrzení, že ten či ona „se rád(a) poslouchá“… zde tedy spíše „rád(a) píše a rozebírá“. A hlubinnějším důsledkem je pak i mé zjištění a zklamání, že jsem při osobním styku a v delších diskusích s dalšími spisovateli a velikány“ alternativních přístupů k realitě prakticky vždy objevil nějakou tu „slabinu“, kterou bych (v nadšení pro domnělou renesančnost toho kterého velikána) rozhodně nečekal.
Takže zaprvé, Naomi může mít s tvrzením, že chválení ničí sebeúctu, pravdu mezi přirozeně porozenými domorodci (Liedloffové), nebo Američany, kteří jsou jako národ i individuality až přehnaně sebevědomí, ale nemá ji v průměrné středo- a východo- evropské a tedy i české rodině, jejíž rodiče (a dokonce již i prarodiče) byli traumaticky porozeni, málo hlazeni a už vůbec ne chváleni.
Naopak, správně a hodně chválení kluci pak v dospělosti budou mít dostatek sebedůvěry na celý další život (i ve styku s dívkami a ženami)… A co se týká manipulace, autorka si lehce protiřečí, protože základem její knihy a výuky je sice pravdivá a i v USA dosti provokativní teze, že se „na děti díváme jako na něco defektního, co musíme opravit a vycvičit“, ale zde se i ona pokouší (ať už z jakýchkoli důvodů, např. z touhy nebo potřeby být originální a inovátorská) zmanipulovat již tak zmatené rodiče.
Zadruhé, my lidé jsme sociální tvorové, a naše děti se přirozeně učí být závislé na mínění druhých každým pobytem mezi ostatními dětmi, a zvláště pak ve školkách, ve školách, také tím že se koukají na televizi, pohádky a filmy, že později čtou módní a moderní časopisy atd. atd. Nechválené dítě, které si není jisté samo sebou (není sebevědomé, přičemž to, co nazýváme sebevědomím, se utváří až od sedmého roku věku), zoufale chytá informace o sobě a světě odrazem od mínění druhých (kamarádek, vzorů, idolů, viz obliba dívčích a klukovských časopisů a snaha výrobců ovlivnit děti a pubescenty reklamou, třeba na značkové zboží či cigarety). Naopak, když dítě (zvláště kluka) od malička chválíme (a hladíme), jeho emoční struktura bude tak pevná a stabilní, že pak v dalším životě vydrží téměř cokoliv. Viz Japonsko, kde děti do sedmi let mohou vše (zápaďan by řekl, že jsou až přehnaně rozmazlené), ale pak nastane, v zájmu zachování klidu a míru v přelidněné společnosti, zvládnutelný a většinou i zvládnutý (a pro nás často až nepředstavitelně krutý) dril a drezůra.
Zatřetí, jak vyplývá z výše napsaného, právě správně a přirozeně chválené děti (zvláště kluci) pak postupně najdou a opevní svou jistotu… k níž přispívá právě v krizových chvílích vědomí, že na mámu (či chválícího tátu) je spolehnutí (jak má dítě poznat a vědět, co je správné… do osmi let dětský mozek navíc nedokáže operovat s koncepcí příčiny a následku, protože příslušná centra ještě nejsou vyvinuta).
Naznačuji, že Naomi Aldortová asi umí vychovat americké syny, stejně tak asi umí zájemce naučit hrát na nějaký hudební nástroj, a soudě dle ohlasu prokazatelně umí nadchnout neinformované a nekriticky nové ideje přebírající české (rychlokvašeně emancipované) posluchačky… ale chválit, tak jako naši politici, učitelé, a bohužel i rodiče, neumí (a našla si pro kritiku chválení, jako si ostatně nachází každý člověk, logické a na první pohled logicky vypadající a znějící důvody, proč tomu tak je. Ale o kognitivní disonanci už jsem psal…)
