Lepší synchronicitu bych nevymyslel: právě na konci období, ve kterém jsem se zbavoval a nakonec zbavil hmoty před odchodem do bezdomoví (rozdal jsem, předal, poslal dál všechna CD, knihy, časopisy, zjistil, že k životu potřebuji jen pár kousků prádla, dvoje kalhoty, dvoje boty, džíny a dvě mikiny, a kdy i všechny blogy byly napsány a na budoucí zveřejnění naprogramovány), se jako třešnička na dortu objevila zpráva o ideálním (jistě i těhotenství a tedy i ) mateřství.
V jednom z prvních zamyšlení na tomto blogu jsem reagoval na výrok (2003) tehdy čerstvé maminky Natálie Kocábové, která si po plánovaném císařském řezu tak trochu stěžovala, že dítě je milá zkušenost ale žádný životní zvrat nepociťuji … Blog Proti císařům vyvolal tehdy většinově odmítavá stanoviska, a dodnes mi ženy (kterým porodily dítě císařem) píší, že když zařadím odkaz do textu jiného blogu, sice kliknou, ale po prvních řádcích raději dál nečtou…
Jaký to kontrast! Rozhovor s čerstvou maminkou Marthou Issovou (LN 1. 9. 2012) už nadpisem naznačuje diametrální odlišnost „socialistického“ (rozuměj, bohužel i dnešního) přístupu žen i společnosti k mateřství, od přirozeného, nemedikalizovaného ideálu, o kterém tak dlouho píšu: Někdy mám pocit, že láskou prasknu… a který začíná: Drobná černovláska s energií kulového blesku prožívá období naprostého štěstí… Čtěte, milé ženy a budoucí i stávající matky, a užasněte (a uvnitř se trochu naštvěte), o co vás, které jste rodily socialisticky, a bohužel i kapitalisticky v posledních dvaceti letech, a vaše děti, muži porodníci připravili.
Jak si užívám mateřství? Hodně! Je to nepopsatelné, cokoliv o tom řeknu, bude znít pateticky, a přitom to bude málo pro to, co prožívám. Někdy na Fanču koukám třeba hodinu, jak spí, a mám pocit, že láskou prasknu. Jsem fascinovaná vším, co udělá, když si krkne, vykaká se, když zvedá hlavičku. Když se poprvé usmála, málem jsem se štěstím vznesla.
A ještě ekologický přípodotek (vzpomínáte, jak často jsem citoval tvrzení prenatálního psychologa Freybergh o tom, že děloha je první součástí ekologických postojů budoucího člověka, a jak se k němu chováme, když je v děloze, tak se bude později chovat ke světu a přírodě?): Ještě nikdy jsem se necítila tolik součástí přírody a koloběhu života, jako teď.
Když jsem kdysi publikoval článek o tom, že porod by měl být radostnou záležitostí a mateřství nejhezčím obdobím života ženy, přišlo mi několik výhružných e-mailů, a v diskusi pod článkem zveřejněným na nějakém ženském blogu to překypovalo takovýmito citacemi:
* Nádherný zážitek leda tak pro těžkou masochistku, jak říká moje maminka: „Porody.. jedny z nejhnusnějších dní, co jsem zažila, to ti povím. Chtěla jsem skočit z okna a jak tak na vás koukám, tak je mi občas líto, že jsem to neudělala.“* Po přečtení názvu článku se mi udělalo nevolno* No to mě taky. To byl 2x takovej horror, že zkusit porod doma, jsem dávno pod kytkama. Zaplať pámbu za studený čumáky doktory* Tyhle pindy o nádherných zážitcích roztrubují především chlapi. Čím to asi bude?* Třeba pan Marek prodělal obřízku, tudíž si umí představit radosti nástřihu. A pokud ne, s radostí ho nastřihnu, následně slovo „velmi nepříjemný“ získalo zcela nových hodnot !!!!!* Tak mu nastřihni zadek a pak může hovořit o nástřihu.* spíš těm chytrákům zašít zadky a nakrmit je projímadlem…. * Článek od tohohle magora už jsem někde četla. Ještě teď cítím ten příval adrenalinu…
Hm. Tož tak. Dnes už se mi v poště výhružné maily nezjevují, ale většina těhotných i dnes chodí (jako ovčanky) do nemocnic s prosbou: vyndejte to ze mě, jen ať to nebolí. A proto tahle dnešní (ode mne poslední) třešnička na dortu možnosti, že by porod a mateřství bylo to štěstí, o kterém přitom ví každá medvědice, vlčice, fena (protože jinak by života na téhle planetě vyhynul)…
Pročítejte věty šťastné (protože přirozeně porodivší) maminky Marthy Issové znovu a znovu, a šiřte tohle mateřské evangelium po vlastech a časopisech českých a střediscích mateřských… a za dvě tři generace změníte svět.
Hmmmm…
