Zatímco v jiných kulturách o své staré pečují (a stáří je nejkrásnějším obdobím lidského života), u nás smrt a hlavně umírání stále je velkým strašákem. Existují sice vzácné pokusy lidi na konečnost života připravit, a už i v Česku existují hospicy, zařízení pro doprovázení umírajících, ale to jsou spíše výjimky. Běžně lidé umírají v nemocnicích, jejichž patologická oddělení jsou na práci s mrtvými těly specializována (a prakticky každý kdo umře se na patologii dostane). Chybí povědomí a nakonec i sama možnost toho, čemu hinduisté říkají dobrá smrt. Pokusím se (ve třetí části zamyšlení o smrti a umírání) naznačit, že změna postojů společnosti ke smrti může znamenat změnu celkového vývoje: jsme na okraji (katastrofy nebo další kapitoly), a záleží na nás, co zvolíme.
Analogie s domácími porody se přímo nabízí: roste počet rodiček, které jsou z mnoha důvodů nespokojeny s oficiálním porodnictvím v nemocnicích, a které se, protože neexistuje jiná volba, rozhodnou porodit doma (přičemž pomoc porodní asistentky je u nás téměř ilegální a může být potrestána). Podobně také roste počet těch, kteří by z mnoha důvodů rádi ukončili svůj život důstojně a včas, protože ale jiná než obvyklá verze umírání (a lékařského prodlužování utrpení) možná není, rozhodnou se pro dobrovolnou smrt (což je přece jen přijatelnější Améryho název pro sebevraždu). Statistiky narůstají, skepse kolem údajného zatajování přesných čísel taktéž.
Naznačuji, že tak jako porodní bolesti jsou v naší kultuře spíše kulturní indoktrinací, všeobecný negativní (protože o jiných možnostech až tragicky neinformovaný) názor na smrt, umírání (a eutanázii) pokrytecky vylévá s vaničkou „problému“ i dítě – jak podstaty zasahování do svobodné vůle občanů, tak blahosklonné a až slepé opomíjení tisíců zbytečně jinak předčasně zahynulých (negativní vlivy kouření, pití alkoholu, nebo v důsledku dopravních a jiných nehod).
Chybí možnost se na smrt připravit… kam se hrabeme na Tibeťany, a také v Indii a v jiných kulturách, kde je stáří a smrt vrcholem života, jsou lidé kteří o to stojí připraveni až tak, že ví, kdy přesně zemřou… (i u nás se to stávalo a stává, ale jsou to spíše výjimky)… tedy v nejvhodnějším životním i astrologickém čase. Všichni jsme přece s červenýma ušima čítávali příběhy posledních mohykánů a Apačů, kteří si na cestě do možná posledního boje uměli říci: Dnes je dobrý den na smrt…
Eutanázii vysloveně odmítající články současných odborníků a publicistů jsou spíše k hořkému pousmání: tak jako porodníci odcizili a ukradli ženám jejich původně posvátné porody, které by je přitom mohly posunout ke skutečnému a nanejvýš duchovnímu ženství, tak i medicína 20. století umírání vzala umírajícím a jejich rodinám a prodlužované utrpení cele zestátnila a tím i dokonale odcizila (myslím to stále ve dvojím smyslu, jako odcizení, a jako krádež). Velký článek režiséra Miloše Zahoranského (ročník 1932, takže ho umírání také brzy čeká) v sobotní příloze MD Dnes (8. 9. 2012) přináší třicet důvodů nesouhlasu s eutanázií (např. důvod č. 13: Neohrožují nás roboti, sami se eutanázií robotizujeme. Smrt na vypínač. Neužitečná karoserie. Šrot.), ale ty jsou stejné podstaty, jako když porodníci vítězoslavně „zachraňují“ životy rodičkám a novorozencům, aniž by si jen na okamžik přiznali, že podmínky pro to, aby „se něco zvrtlo“ nejprve prostředím, svými rutinními mužskými zásahy a k jejich psychice a odlišnosti necitlivým, téměř totalitně odborným přístupem, způsobili oni sami (děti jsou produkovány téměř jako na výrobním pásu robotů, přičemž i auta, natož počítače či dokonce roboti se vyrábějí v prostředí ke konečnému produktu daleko citlivějším).
Všeho do času: tak jako se současné porodnictví začíná měnit… kvůli penězům, i umírání a smrt, které jsou společensky stále dražší a už dnes téměř neúnosné, se budou muset přizpůsobit jak potřebám umírajících, tak i ekonomice. Současné hospice, při vší úctě k jejich práci, jen zpříjemňují umírání, ale vědomou dobrou smrt neposkytují. Možná by nějaká sdružení (dokáži si představit třeba název Dobrá smrt, o. p. s.), nebo dokonce státní instituce, měly a mohly poskytovat službu (dobré) smrti nějakou formou rituální či duchovní eutanázie těm, kteří mají patřičný věk, a prokáží svou připravenost (už vše zasadili a postavili). Technicky by to neměl být problém, už v 50. letech minulého století měl každý správný špión v zubu kapsli s cyankáli, a jedním kousnutím, aby neprozradil své tajemství, okamžitě zemřel.
A protože jde o život, dovolím si trochu (spirituálního) patosu: aby vůbec přežilo, musí lidstvo změnit způsob, jakým se rodí – a teprve pak následně změní i způsoby, jakými umírá. Jedině díky setkání dávných tradic s novými technologiemi, a zpětnovazebním vylepšováním hardwaru každým novým softwarem (mozek člověka se neuroplasticky mění tím, co dělá), se snad podaří využít jak daru evoluce, tedy jakéhosi naprogramování lidského mozku k dosažení osvícení, tak potenciální možnosti opustit svět hmoty a informace (o sobě) zakódovat v kvarcích (nebo jak tomu budou lidé říkat). Ostatně intuitivně to šamani všech kultur dělali a dělají odedávna (a sci-fi spisovatelé na toto téma napsali celou řadu inspirativních knih). Smrt bude prostě jen to, co naznačují dávná duchovní učení: branou do jiné dimenze. A pokud se do toho dáme, pak se samo uvažování o dobré smrti postupně stane sebenaplňujícím se proroctvím.
Již hezkou dobu rád cituji jedno přísloví: co je pro housenku smrt, je pro motýla zrod nového života. Možná je i doba, kterou žijeme, transformativní přechodem (ne bodem, tedy jedním dnem, ale procesem) a přerodem (jehož podmínkou je duchovnost a cesty k ní vedoucí, tedy meditace, rituály, mantry atd.): co když vědomá smrt je a může být radikální metodou konečné přeměny hmoty v informaci (ostatně příroda to natrénovala třeba na motýlech, proč bychom neměli mít v genech stejný plán?)…
Zatím při smrti většinově vysíláme chaotické a hororově popletené zmatky (odpovídající našim chaotickým a ustrašeným myšlenkám, bezcílným životům a do ekologické katastrofy se řítícímu světu). Opakuji: co by se ale stalo, kdybychom se postupně naučili se před smrtí vyčistit, zkoncentrovat energii a směr (jako tibetští tulkové), a fraktální strukturu informací o životě v hmotě zapsat ve formě světla a energie (a co když je tento způsob vesmíru spíše vědomí než pouhá hmota, a spíše a původně radostné ách, než ničivé bang)?
Jinými slovy, co když zatím jen slepě (ale systematicky) vychováváme budoucí agresory, podvodníky a teroristy tím, že se přírodě a inteligentnímu plánu svým (nezvládnutými hormony a emocemi zaslepeným) rozumem pleteme do řemesla – právě tak se totiž porodníci snaživě pletou do řemesla ženám, původně přírodou a miliony let vývoje naprogramovaným, aby rodily buddhy? Co když se právě tak zaslepeně špatně porození patologové, politici a pohřebáci pletou do řemesla lidem, kteří jsou, po dobrém životě, původně naprogramováni k vědomému přechodu (o několik oktáv výš) do energetické formy, tedy k dobré smrti?
Právě v tom je šance současné krize – a umírání (individua i lidstva) je možná právě takovou krizí, která ovšem je, v tom správném provedení, z té správné pozitivní perspektivy, v tom pravém paradigmatu, šancí… (viz i přísloví o motýlovi). Přitom stačí změnit zadání (tak jako to uskutečnil Buddha), a mozek pozitivně uvažujícího a pro ty druhé se angažujícího inženýra místo bombardéru či kalašnikova vymyslí a realizuje auto na vodní pohon a nekonečný zdroj energie.
Kdyby se totiž každý člověk už ve škole učil představovat si mír (a dobrou smrt), postupně pozitivně změní svůj mozek a bude vnímat svět a život (a taky smrt) jako radost (a nemoc a bolest jako indikátory nebezpečí). Představ si svět bez válek, Možná to dokážeš, Bez závisti a hádek, Půjde to pokud chceš. Představ si: všichni žijem, V míru, den za dnem, zpíval John Lennon (zkuste to na melodii písně Imagine i vy). Možná nastává doba, kdy se smrti přestaneme bát, a začneme si ji užívat: protože bude připravená, vědomá a dobrá.
