Naše současná psychiatrie (a společnost) přistupuje ke všemu, čemu zatím nerozumí tak, že dělá mrtvé brouky, nebo to raději příslovečně zametá pod koberec, či dokonce stigmatizuje a označuje nálepkou patologie či úchylky. Podobně přistupuje i k dobrovolnému odchodu ze života. Když to pojmu „tržně“, tak v nabídce současných pohřebních ústavů, natož nemocnic, ale i celé společnosti, zcela chybí „dobrovolná“ (natož dobrá) smrt. Jean Améry se ale ve svých úvahách o sebevraždě (Vztáhnout na sebe ruku, Prostor 2010) vyhýbá obvyklým přístupům k tomuto veskrze lidskému činu. Naznačím v návaznosti (jako jakýsi dodatek) na tři své předešlé eseje (o budouc(t)nosti smrti, o tom že bychom měli mít možnost odejít ze života právě tak rituálně a slavnostně, jak bychom se měli narodit, a o dobré smrti) víc jak o relevanci jeho argumentů (a dokonaného činu), tak také, protože na každém šprochu pravdy trochu, a abych inspiroval, jak se na dobrovolnou a dobrou smrt (a její potenciály) dívají hinduisté a Tibeťané.
Filozof a esejista rakouského původu Jean Améry (1912-1978), jenž za druhé světové války prošel několika koncentračními tábory, nedlouho po dokončení zmíněného textu skončil svůj život předávkováním se léky na spaní. Sebevraždou (tedy výstižněji a lépe dobrovolnou smrtí) odvrhujeme břemeno existence, odmítáme úděl ztroskotance, tvrdí, a pokládá řadu palčivých otázek. Například jak může psychiatrie, která sama o smrti neví naprosto nic, rozhodovat o tom, že sebevrah je blázen? (Nabízí se jiná provokativní otázka: jak mohou muži porodníci, kteří neví o těhotenství a porodu naprosto nic, rozhodovat o rodičkách a jejich tělech a dětech a plést se tak evoluci do řemesla?) Sebevražda podle Améryho prostě není nemoc, naopak je zároveň likvidací veškeré lži a krajním projevem svobody.
Podstatu našeho přístupu k problému poněkud osvětlující vsuvka: chápu, jak je a bude těžké tento způsob nazírání smrti, zvláště té dobrovolné, přijmout. Mimochodem, existencialisté věděli a ironicky (pouze) konstatovali, že člověk umírá buď příliš brzy, nebo příliš pozdě. Ale my už dnes přece o smrti a umírání víme podstatně víc, a také, z druhé strany, víme, že máme sklon užívat poznání jako terapii… a že mysl je zajatec vlastní biologie (nepodaří-li se nám, tak jako se to podařilo Buddhovi a tibetským a jiným duchovním mistrům, chytře utéci, myšleno z programů mozku a mysli, jichž si nejsme vědomi), jak píše Nassin Taleb v knize Černá labuť.
Co když ovšem opravdu stačí dobře (přirozeně, nepoškozeně) se narodit, a pak jaksi téměř automaticky, protože to máme v zadání, plnohodnotně žít až do okamžiku, kdy vědomě, a adekvátně k předchozímu, dobře zemřeme? Co když jsou právě různé rituální a meditační techniky (také ty hraniční, předsmrtné a přechodové) jakýmisi „útěky“ z pastí racionálního myšlení (a dosavadního strachu ze smrti a tedy i z umírání)? Od 60. let min. stol. se i na Západě začaly zkoumat stavy blízké smrti a především změněné stavy vědomí, které s sebou přinášejí. Práce Raymonda Moodyho, Stanislava Grofa a dalších odkryly do té doby tabuizované oblasti psychiky, ale tehdy si výzkumníci ještě neuvědomili, že zážitky zkoumaných osob jsou podmíněny západní zkušeností, a také že když je umírající osoba pod silným stresem, mozek produkuje endorfiny a dochází ke ztrátě pocitu bolesti. Osoba, která je na smrt připravena, navíc neprožívá většinou až nepříjemnou nutnost návratu do fyzického těla kvůli příbuzným. Jinými slovy, nejjasnější zážitky blízké smrti prožívají jedinci, kterým nebyl podán lék, kteří netrpěli smyslovou deprivací a bolestí, kteří nejsou šílení a nedostali záchvat (J. Halifaxová). Není právě v této oblasti obrovský dluh západní společnosti a zároveň šance a cesta ke změně paradigmatu? Přitom popisy (a obrazy) světelných tunelů a pocitů hlubokého klidu a míru pocházejí už ze středověku, a už kromaňonci před dvaceti tisíci lety pohřbívali své mrtvé svázané do pozice plodu, jakoby chápali úzké spojení mezi prožitkem smrti a prožitkem zrození.
Některé kultury si dokázaly položit ty správné a inspirativní otázky již kdysi dávno: například v indickém eposu Mahábharáta se moudrý učitel ptá „Která je nejpodivuhodnější věc v našem životě? Ta, že člověk všude kolem sebe vidí umírat druhé a na vlastní smrt nikdy ani nepomyslí.“ Není tedy náhoda, že v Indii existují astrologové, kteří se specializují na zjištění onoho předurčeného okamžiku úmrtí… Jedna z jógových technik se přímo jmenuje oklamání smrti: jógín po několik měsíců sleduje znamení ohlašující příchod smrti, díky nimž přesně rozezná čas, kdy má zemřít. Těsně předtím opustí na chvíli fyzické tělo, smrt ho tedy nezastihne „doma“…
V těchto duchovních dávných kulturách již dávno řešili a vyřešili i praktičtější otázky z toho všeho vyplývající: Kdy zemřít? Kde dobře zemřít? Hinduistická posvátná geografie (jak uvádí ve své práci Dobrá smrt vysokokastovního hinduisty Lubomír Ondračka), nabízí, kromě Varánasí, i další místa: sedmero posvátných měst (poutních míst), čtvero příbytků (posvátná místa v Himálaji), či jakékoliv posvátné či poutní místo… kde se dá dobře zemřít. (paralela s duchovností je namístě, a naznačuje, jak narození i smrt s duchovností úzce souvisí). A zmiňuje také to, že pohřební průvod připomíná svatební: kutálka, mladí tančí. Dobrovolný odchod ze světa (na konci plnohodnotného života) je doporučován asketům, jógínům, poutníkům, hrdinům, dobrovolně ukončit život v Indii mohou ti, kteří jsou dostatečně staří, nevyléčitelně nemocní, a ti, kteří již vyřídili všechny náležitosti.
Materialistický názor na smrt je jasný (a pokrytecký). Co se ale zamyslet nad docela jiným, duchovnějším, např. tibetským přístupem ke smrti? Co kdyby na i tomto šprochu bylo pravdy trochu? Nestálo by za to jejich zkušenosti prozkoumat a zbavit nánosu ezoterního překladového pozlátka? Například tulku je tibetské slovo, které označuje lamu nebo jinou významnou osobnost tibetského buddhismu, která je pokládána za převtělence svého předchůdce. Víc se o přenosu vědomí a technice powa (v knize Spánek, sny a umírající – zkoumání vědomí s dalajlámou, vydala DharmaGaia) v odpovědi na otázku západního vědce rozhovořil i sám XIV. dalajlama: „Používáte při tom meditativní vizualizaci, abyste přeťali spojení mezi jemnou myslí a hrubým tělem bez jakéhokoli poškození těla…. Stává se, že člověk rozpozná předzvěst přicházející smrti, i když se těší dobrému zdraví. Tyto náznaky mohou být spatřeny tři nebo čtyři měsíce před smrtí. To ospravedlňuje praktikování powy a zakončení života dříve, vzhledem k tomu, že kdyby se tělo nechalo zchátrat nemocí, byla by meditace, a tedy i vhodný způsob odchodu ze života, velice obtížná.“
Ve třetí kapitole knihy O smrti a znovuzrození se popisuje průběh toho, když někdo umírá, a způsoby, jakými lze zlepšit podmínky umírání. Ve čtvrté se autor začíná zabývat procesem umíráním a popisuje to, co se umírajícímu děje. Pátá kapitola vypráví o tom, co můžeme dělat, abychom pomohli někomu, kdo umírá. Následující kapitola ukazuje, jak proces umírání a samotné smrti využít k rozvoji. V sedmé kapitole následují učení o mezistavech (tibetsky bardo). Osmá kapitola se zabývá podrobněji praxí přenosu vědomí (powa), a popisuje její různé druhy a možnosti, které nabízejí. A v deváté kapitole, aby to nebylo jen teoretizování, se píše o učitelích, které autor, lama Ole Nydahl potkal, tedy o tom, jak zemřeli.
Mimochodem, podobně duchovní a holistický (jak co se týká duchovnosti, ale i vztahu k zázraku zrození – ne náhodou byla jejich říše nejrozvinutější v období matriarchátu –, tak co se týká vztahu ke smrti ) asi byl i starověký Egypt (vážení srdce před bohem Anubisem odhalilo, jestli člověk žil morálně nebo hřešil, byl to tedy apel na zdravou morálku jedince i společnosti). Později ale bylo možno se, po nástupu patriarchátu, vykoupit. Dějiny pak napsali vítězové, tedy muži.
Vím, společnost, která zbožňuje hmotu a přitom netuší, co je to mysl (natož jemná mysl) nebo vědomí (operuje spíše s termíny nevědomí a podvědomí), ještě dlouho nepochopí (a nedocení) moudrost předků a jiných, tzv. primitivnějších kultur. Jenže tibetský příklad, ve středověku toho nejobávanějšího národa nejkrutějších válečníků, jejichž potomci dnes tvoří ten nejduchovnější národ na světě, nelze jen tak pominout… by měl být inspirací. Nebylo by umění předat další generaci moudrost a poznání generace předchozí následováníhodné, a v duchu tohoto zamyšlení jen další kapitolou na cestě k transformaci hmoty na informaci?
Zatímco Jean Améry nemohl ke smrti (a zvláště té dobrovolné) přistoupit jinak než racionálně, tedy západně, a v své práci cituje zase jen západní autory, my dnes máme možnost dovědět se a přečíst si i o dálněvýchodních přístupech a tradicích. Pokud bychom si přiznali slepou uličku racionality nejen v ekonomii či psychologii, ale i v oblasti celoživotní práce s duchovností a smrtí, a otevřeli se nejen informacím, ale i praktickým metodám v jiných kulturách již vyzkoušeným (a třeba v rámci rčení že na každém šprochu pravdy trochu přestali jiné než naše názory šmahem a předem odmítat), určitě bychom pokročili i co se týká naplnění smyslu života (po dobrém zrození i dobrá smrt) a realizace svých skutečných evolučních potenciálů. A dopracovali tak nakonec nejen CO, ale i JAK.
P. S.: O tom, že se i v této oblasti něco děje, svědčí i zpráva, že švýcarský parlament zamítl návrh na zpřísnění podmínek pro eutanázii cizinců: Tamní firma Dignitas v letech 1998 až 2011 pomohla ke smrti 1169 pacientům ze zahraničí. Zhruba polovina z nich pocházela z Německa. Druhou nejpočetnější skupinu cizinců tvořili Britové, následovaní Francouzi. Služeb kliniky využilo i několik Čechů…Eutanázie nebo asistovaná sebevražda umožňuje pacientovi s nevyléčitelnou nemocí zkrátit utrpení. Pojem asistovaná sebevražda se často používá jako synonymum pro eutanázii, ale jde o postup, kdy lékař pacientovi pouze poskytne smrtící látku, kterou si trpící aplikuje sám… Švýcarský právní řád zakazuje přímou aktivní eutanázii, kdy lékař nebo druhá osoba trpícího pacienta přímo usmrtí podáním smrtící látky. Za přesně stanovených podmínek je taková eutanázie naopak legální v zemích Beneluxu, z nichž ji jako první stát na světě v roce 2002 legalizovalo Nizozemsko. V České republice eutanázie ani asistovaná sebevražda (zatím?) povoleny nejsou.
Avšak:
http://zpravy.idnes.cz/eutanazie-v-cesku-0zw-/domaci.aspx?c=A121005_205822_domaci_brm
A také:
