Kreslené vtipy jsem pravidelně sledoval (a jednu dobu i vystřihoval a střídavě sbíral) od 60. let min. stol., protože dokonale, mimo dopad cenzury a různých tabu, dnes bych napsal holisticky, vystihovaly, přímo, bez nutnosti okecávání a vysvětlování, podstatu problémů. Jistě, nebyly mezinárodně srozumitelné (Japonec, Brit či Maďar se určitým vtipům nezasměje, ani kdybyste ho kopli do zadku), zato pro Čechy byly dokonalým lakmusovým papírkem testujícím všeobecnou náladu (politickou, sociální, a hlavně mezilidskou) společnosti. Stálicí nad stálice jsou dodnes ty od Vladimíra Jiránka. Upozornění autora a ministra zdravotnictví: text je náročný jak na toleranci a pozornost při prvním čtení, tak zvláště při proklikávání odkazů při každém dalším čtení. Některé věty navíc mohou způsobit dočasnou emoční rozpolcenost.
Aniž bych chtěl urážet (ozývají se potrefené a v poslední době i negativním myšlením nakažení), a se vší úctou a pochopením k jejich údělu, v posledních sedmi letech jsem naladěn na vtipy o ženách. Tedy na ty, které si dělají srandu z jejich feministických, genderových, vztahových a jiných dogmat a iluzí (viz Jiránkův vtip níže), stejně jako z jejich pramalé schopnosti nebrat se zase až tak vážně. S argumenty takto reagujících žen jsem se v době, kdy jsem na blogu publikoval sérii článků o výhodách přirozených porodů (a zamlčovaných nevýhodách těch zbytečně medikalizovaných) setkával v e-mailovém poště dnes a denně, takže je všechny podrobně znám, a jeden po druhém jsem ve svých reakcích, často taktéž blozích, vyvrátil (těm nehorlivější pisatelkám osočovatelkám jsem navíc vždy navrhoval buď osobní, nebo veřejné setkání a diskusi: nikdy se pak už žádná neozvala).
V jedné nezveřejněné (protože nezpracované) video nahrávce přednášky jsem před rokem dokonce veřejně převyprávěl právě z tohoto hlediska velmi peprné vtipy: tam na místě se většinově ženský dav, už zpracovaný hodinovým veletokem argumentů oslavujícím potenciály ženství, z plna hrdel zasmál. Nejsem si jist, zda jsem někdy již něco z toho, o čem chci pojednat dnes, nezveřejnil, a tak pokud se budu opakovat, prosím o toleranci. Chcete příklad? Kde má žena G bod? Odpověď: Na konci slova shopping… Tahle metaforicky provokativní, ale skutečnost zrcadlící zkušenosti většiny současných mužů posledních nejméně sedmi let… má navíc, jako ostatně každý dobrý vtip, celou řadu dalších rovin, které současné potrefené samozřejmě odmítají slyšet. Našlo se totiž jen velmi málo těch, které mi rozhořčeně psaly před oněmi sedmi let, a kterým čas a další zkušenosti přece jen otevřely oči, takže mi napsaly i nedávno (a ke své někdejší zaslepenosti, naivitě a chybám se doznaly). Ne že by muži chyby přiznat uměli. Ale ženy k tomu (a změně náhledu) přece jen mají lepší předpoklady.
Poslední dobou už podobné vtipy nevyprávím, protože mi k vystižení téhle společensky tak smutné situace stačí citát jednoho současného ruského matematika („Nejhorší je, že i ty ženy, které už jsou šťastné, se s tím nespokojí…“), jenž zevšeobecňuje zklamání mužů, naočkovaných krásnou literaturou a sladkobolnými zamilovanými příběhy, i ženami tak oblíbenými. Ano, jako študent jsem s rudýma ušima čítával všechny slavné romány a snil o Ženě… než jsem zjistil, že taková dlouhodobě neexistuje. Že každá podlehne dostatečně naléhavému lákání (nezvládnutých) hormonů a vábení drzého lichotníka. Že, jak zpíval známý, „každá ji má, každá má tu svou jen za jedinou“… Že přes všechny ty řeči a spisy jsou ženy hříčky svých cyklů a (nezvládnutých) hormonů…
Naznačuji, že z jedné strany jsme my muži podlehli vlastní iluzi (středověkých rytířů) a trubadurů… a některé ženy naší naivity (a dnes již i naprogramovanosti) hojně využívají. Na druhé straně, rozpor mezi moderní informativní společností (a důrazem na vnímání levou mozkovou hemisférou) na jedné straně, a ženskými cykly (a hormony) a z hlediska mužů krásnou literaturou udržované iluze, a z hlediska žen hollywoodskými filmy neustále pilně zalévané kytičky vzájemného nedorozumění (přičemž dnes už ty správné informace o sobě i těch druhých máme!), jež jsou prapříčinou většiny ženských (zdravotních a vztahových) potíží, dokonale popletl i nás muže, kteří nechápeme, co nám (a sobě) to ženy dělají. Rozpor mezi tím, o čem ženy (a muži) sní, (co ji tělo říká), a tím, jak se pak ve skutečnosti (za)chovají (která móda zrovna panuje), je až tragický. V tomto smyslu text Jiránkova vtipu (snad jsem žádné jeho právo neporušil, nevím, jak se s ním přímo spojit) odpovídá současné mužské praktické zkušenosti se ženami.
Jinými slovy, ti informovanější sociologové a psychologové už dávno vědí, že manželství je kulturní indoktrinací posledního půl tisíciletí, a romantická láska (na první pohled) vynálezem posledních sta let. O nesnesitelně snadné ukecatelnosti (hmotné neukojitelnosti) a hormonálním naprogramování žen (a patřičně nutné taktice mužů) věděl své i Kundera, a ví své i tvůrci a zadavatelé reklam (a kapitáni farmaceutického, zkrášlovacího, oděvního a jiného průmyslu).
Abychom si rozuměli (a některé rozhořčené mi nemusely psát „vždycky když čtu článek pana Marka, mám chuť ňákýho chlapa nakopnout“): nemyslím to nijak zle, naopak, je mi z toho velmi smutno. Je mi smutno ze zbytečného utrpení ve vztazích mezi muži a ženami, studentek přivydělávající si na studium prostitucí, z naivně slepého porodnictví, z osudu estradiolek a seminářových bohyň: mohli bychom úspěšně hledat a pak dlouhá léta téměř uctívat archetyp ženství v každé vybrané a s námi žijící ženě (a právě tak archetyp mužství v každém s tou kterou ženou žijícím muži). Je mi smutno vždy, když zaslechnu nějaký ten peprný vtip, nebo zahlédnu Jiránkovu ukazovací kočku, která by kupovala whiskas…Vím, po pár tisíciletích patriarchátu (viz i globálnější příklad jak dnes téměř automaticky, tak jako Jiránkův podnikatel z kresleného vtipu, uvažují muži o ženách) je naivní a příliš pozdě zkoušet něco změnit obecně, ale na individuální rovině tu je vždycky možnost pochopení a následné realizace jakéhosi ideálu (popsal jsem jej například v „desaterech“).
Jiránkova kreslená žena výstižně a realisticky (i když pro účely kresleného vtipu samozřejmě přehnaně) symbolizuje současný stav „ženství“: je prostě atraktivní doplněk moderního podnikatele, a svou roli hraje naivně ráda (neumí komunikovat, vyjádřit se, tedy „mluvit“) a svým způsobem efektivně a dobře. K smrti ráda je hýčkána, rozmazlována (tak jako politik, kterému jeho tajemníci neustále říkají, jak je dobrý a nejlepší, i ona podlehne lichotkám a uvěří jim) a rozmazlena k pasivitě v životě i v posteli, hodně nakupuje a pečuje o sebe (jen ta spotřeba vody a krémů), aby se podnikatel mohl před kamarády (po)chlubit (on nepotřebuje nějaké dlouhé romantické rozhovory).
Bože, jak hluboko všechny ty rádoby emancipované sufražetky, feministky a genderové bojovnice klesly, napadá člověka při pohledu na nejen tento vtip… A kdo v téhle tak zbytečné bitvě pohlaví vítězí? Jiránkův vtip naznačuje, že prohrávají jak oba dva, tak lidstvo jako takové. Muži jsou neustále zklamáváni (třeba tím, že ženy nedrží jakkoli vzletné slovo) nesnesitelnou snadností, s jakou se většina žen nechá (reklamou, tedy muži – lékařem, odborníkem, porodníkem atd.) ukecat, a stává se (do svých a mužských věcí nemluvící) „kočkou“, závislou jen na výši mužova konta nebo zrovna nejpropagovanějších granulích…
Nabízí se ironicky hořký povzdech na závěr: někdejší přinejmenším pro muže čitelnější rozdělení ženské společnosti na chrámové tanečnice a prostitutky, a manželky a kuchařky (u plotny či s kočárkem, viz i lidovka Na Strahově pod Petřínem) bylo v jistém smyslu, z mužského hlediska, spravedlivější: role byly dány, nepředstíralo se, nelhalo, a nakonec a odjakživa šlo a snad znovu půjde o předání genů… a ne o whiskas…
