Neřešitelnost našeho trpitelského a soupeřivého zadání takto poškozených tvorů se dnes už i v našich krajích stále zřetelněji a tedy viditelně vnucuje nejen malověrným. Humpolácká a ignorantská setrvačnost, s jakou se společnost jako celek ne a ne alespoň trošku transformovat, má svůj původ samozřejmě i v mnou tak frekventovaně komentovaných způsobech jak jsme byli porozeni, (ne)vychováváni, manipulativně učeni a pak zglajchšaltováni systémem. Sem tam se najde autorka (např. Jean Liedloffová), která našemu nesnesitelně samolibému (rodičovskému i společenskému) naprogramování „nastaví zrcadlo“, a nic. Tak znovu a ještě odjinud: pročtěte si konstatování paní učitelky o českých prvňáčcích, a pak prohlédněte fotografii afrických prvňáčků: kteří jsou asi přirozenější a šťastnější?
S novými prvňáky letos je to pro mě výzva, považuju se za dost zkušenou osobu, přesto jsem si říkala, že takhle namíchanou třídu snad nedám nikdy dohromady. Jsou tu děti, které bylo skoro nemožné zaujmout, venku ani v místnosti, při hře, při čemkoli. Je tu Adámek, který neustále křičí „paní učitelko, paní učitelko“, protože doma je středem pozornosti. Martínek, který se choulí v předtuše neúspěchu v podstatě před každou novou činností, všechno ho bolí a má tisíc důvodů, proč se do ničeho nepustit. Radeček a Nikolka, mistři chaosu. Filípek, který se na mě z první lavice dívá vědoucíma očima a znovu a znovu testuje, jestli opravdu platí hranice. Danielka, která neustále žadoní „paní učitelko, půjdete to udělat se mnou?“, kdykoli má něco napsat do sešitu. Pestrá směska, celkem 28 drobečků, napsala mi věrná čtenářka paní učitelka.
Z jiného e-mailu (děkuji Juraji Zemislavu Baťkovi): Antropolog navrhl hru pro děti z afrického kmene. Položil koš plný ovoce ke stromu a řekl dětem, že kdo se tam dostane první, vyhraje všechny sladké plody. Když jim řekl, aby vyběhli, všichni se chytli za ruce a běželi spolu. Pak spolu seděli a užívali si dary Země. Když se jich zeptal, proč neběželi tak, aby někdo z nich měl všechno ovoce pro sebe, řekli: „UBUNTU, jak by někdo z nás mohl být šťastný, když by všichni ostatní byli smutní?“
(ubuntu v Xhosa kultuře znamená: „Já jsem, protože my jsme.“)
Komentář netřeba. Radost také mívám, když mi někdo napíše v podobném stylu: Žiji a užívám si prosté svobody a čisté přírody na Trutnovsku. Mám kolik chci času. Podařilo se mi zbavit se otrockého zaměstnání s poměrně velkým množstvím zbylých peněz na účtu. Vyskočit z vlaku a zastavit se bez šrámů a modřin. A tak konečně po dlouhém čase mám klid z vnějšku a hlavně i zevnitř. A můžu pár týdnů, měsíců jen prostě být, meditovat, pozorovat. Můžu pomáhat sobě i druhým, cestovat a poznávat a nebo nedělat nic. Ale největší radost je se o radost podělit. Rád bych vás navštívil nebo s vámi poobědval v té vegetariánské restauraci kam chodíte… Já jsem i díky vám začal objevovat požitek z jídla ve vegetariánském klubu tady v Trutnově. Snad bych měl pro vás nějaké otázky:-)
Hmmm, ubuntu…
