… a jiné radosti velkoměsta. Ptáte se jak si tu žiji, a tak podám upřímnou nic nezastírající zprávu a okomentuji: bydlení u Arbesova náměstí je výhodné z hlediska polohy, tedy i relativní blízkosti parků, kde se dá sedět na lavičce a číst (nebo popojet pár stanic tramvají a sednout si na Kampě nebo pod Petřínem), ale nevýhodné, co se týká hluku a kouře. Náměstí samo, tedy jakýsi malý parčík, který jsem znával již počátkem 70. let (kdy jsem tam pracoval na noční směny v tiskárně, abych mohl přes den trávit život na Karlově mostě), je plný laviček, ale i kuřáků. Chodníky jsou plné vajglů, a když je hezky, nedá se tím vším dýmem a hlavně smradem ani projít… (jedno slyšící ucho si před hlukem automatického kladiva vždy zacpávám prstem, ale nosní dírky zacpat nelze).
Teď se navíc na hlavní ulici opravuje plyn a kanalizace, takže ve všední den k tomu všemu hluku z dopravy buší buchar do asfaltu. A tak přes v poslední době poněkud pomalejší internet raději sedím ve své cele (naštěstí mám okno do tichého dvora s kouskem trávníku a několika stromy) a surfuji… a čtu (níže se podělím o příjemný „tykadlový“ čtenářský zážitek). A užívám si většinou příjemných chvil babího léta na Smíchově (abychom si rozuměli: všem těm obtěžujícím hlukům a hlavně kuřačkám se už jenom směju… protože nevědí, co činí, a zmiňuji to vše prognosticky varovně), a jezdím k harekrišňákům na vynikající obědy…
Je jasné, že je vždycky něco za něco, a hluk dopravy a městského centra zrušit nelze (již v roce 1979 v Tokiu, a pak v roce 1995 v New Yorku jsem před narůstajícím hlukem, marně, prognosticky varoval). Jenže smrad z cigaret, tedy zbytečné zamoření životního prostředí, opravdu vadí (a současná Praha překonává i zmíněná velkoměsta). Přímo ve vchodu do našeho domu jsou navíc dveře do regionální kanceláře strany TOP 09, odkud se pravidelně rojí „politici“ a „političky“ si zakouřit: kouř se dá přímo krájet. Co tak asi tihle náruživí kuřáci mohou vymyslet, když jejich mozky neustále jen baží po další dávce nikotinu a chemických škodlivin… a postupně zcela ztratí soucit s těmi druhými (kuřáci postupně ztratí „tykadla“ čichu, viz níže)?
Na zastávce kousek dál postávají čekatelé na tramvaj, a kouří. Z banky na rohu se také pravidelně rojí nenasytně a náruživě kouřící úředníci a úřednice… a po přechodu ulice se člověk octne ve zmíněném parčíku plném posedávajících kuřáků a vajglů. A na protější straně ulice, a pak na kraji parku pod Petřínem, vídávám hejna studentek, které vyběhnou o každé přestávce ze střední grafické školy a každá náruživě vykouří svou cigaretku (že by típly někde do koše, to zase ne, vajgly pak zdobí asfaltové chodníčky, po kterých místní paničky venčí své pejsky… mnohé s cigaretou v ruce).
Je to náhoda, že zrovna tahle (a jen tahle?) část města je tak prokouřená? Asi ne, za těch několik let, kdy jsem bydlel mimo Prahu, anebo na periferii, se (nejen podle mne) počet kuřáků zvýšil, ke škodě nás všech, a především kuřáků a kuřaček, přímo drasticky. Svědčí o tom i čerstvé zprávy, že čtvrtina českých puberťáků pravidelně kouří, a že kuřák v autě je i s otevřeným okénkem životu nebezpečný (připomínám můj starší blog na toto téma).
Potěšil mne, kromě příjemných chvil v parcích, a inzertní kampaně pozitivně smýšlejícího milionáře Janečka (pozitivní evoluce – pokusil jsem se mu napsat a poslat pár blogů s vizemi jak by to šlo změnit, uvidím, jestli se to k němu dostane a jestli zareaguje) i hezky ironický blog Jana Hnízdila o tom, jak našim politikům chybí tykadla (a proč je dobré, že jim je lidé začali přimalovávat). U některých druhů fungují (myšleno tykadla, pozn. aut.) jako receptor polohy celého těla. Politik se bez tykadel pohybuje chaoticky. Přebíhá ze strany do strany. Ztrácí orientaci v čase i prostoru. Vyžaduje neustálý dohled ošetřujícího lobbisty… Politik bez tykadel nabývá pocitu nedotknutelnosti… ocenila má překladatelka v Londýně, které jsem ihned poslal odkaz, a neodolala si kousek přeložit: When you lose your touch sensory organ you become untouchable. Or a little bit touchy. But never touched. For that they’re lacking other organs like heart. Je to krasne „witty – funny“ ako jednotlive funkcie homonymami otocil na atributy politikov :o), dodala…
Upřímně? Onen hlučný a smradlavý vnější svět (včetně politické situace) reflektuje současný spíše nefungující a zmatený svět, který se navíc teď docela příznačně odráží i v mém světě vnitřním, tedy tělesném. Malý pokojík a jen pár nezbytností sice dokazuje, že jsem se velmi uskromnil, ale například vadný konektor anténního kabelu (uměl by to někdo zbastlit? vyměním za své podepsané knihy nebo starší čísla Barak) v plochém jinak dobře fungujícím televizoru (stačí abych se jej dotkl a už mi obrazovka hlásí není signál, nebo je rozkostičkovaná, a já se nemohu kouknout ani na svých pět soukromých kanálů, které tu jedině naladím, a na kterých sleduju zprávy, fotbalovou ligu mistrů a noční sci-fi) jakoby symbolizoval i podstatu mých zdravotních potíží: zatímco duch a ostatní částí těla fungují jako obvykle, tedy tak, že o nich ani nevím, jedna zdánlivě nejméně náročná část (znáte to: koupíte si počítač za velké peníze, a když nejde zapnout, ukáže se po dlouhém procesu zkoušek a několikerém klepání si na čelo několika ajťáků, že chyba je ve vadném přívodním kabelu) zlobí a kazí celek… každý máme jednu část nejslabší, v mém případu to jsou, geny a komunistické vězení, močové cesty.
Ozval se japonský přítel, že přiletí za měsíc, a to se také setkáme s Jardou Hutkou, se kterým Eiži dělal v roce 1978 tehdy poslední rozhovor před emigrací (mám a pak otisknu fotku z té doby, o které Jarda napsal: Tý brďo, to je snad z jiný planety!?), a Ministerstvo obrany mi konečně nadělilo nevzhledně velký diplom o Osvědčení o odporu a odboji proti komunismu. Zažádal jsem si na příslušném úřadu ihned o zvýšení důchodu (po zaplacení nezbytností mi dnes zbývá sto korun na den), tam ale stále panuje socialismus a mají zákonné mnoha měsíční lhůty. Ví to i ministr financí: tahle země není pro starý a osamocený… Ha ha, ještě že bydlím na Smíchově…
Naznačuji, a to je taky to jediné, co (s tím) mohu dělat, že zatímco stále aktivní duch je v pořádku a mává rukou (a láká tělo, aby se tomu smálo), nic to nemění na tom, že onen hluk (jeden den onen dělník s gigantickou sbíječkou pracoval celý den bez ochranných sluchátek!) a cigaretový kouř (chodník na zmíněné stanici tramvaje je poset vajgly tak hustě, že to tvoří téměř výtvarnou mozaiku) tělům, a následně i myslím těch, kteří v tomto prostředí žijí a tváří se, že to jinak nejde, rozhodně neprospívá… a sám nic z toho neodstraním. Přitom pasivní postoj ani zde nic neřeší, naopak, když je člověk aktivní, jeho tělo (vnitřní uši) se dokáže bránit automatickým snížením prahu citlivosti (dětem ten rachot sbíječky nevadí).
Nejen můj optimistický duch by ale potřeboval občas povzbudit: co kdyby mne ti a ty, kteří a které mne čtou, a bydlí v Praze, a zatím se styděli(y) se něco zeptat, nebo se se mnou přímo setkat a popovídat si, oslovili(y), a já tím, že jim poradím (což jsem mimo mnohé jiné trénoval posledních třicet let), povzbudím nejen je, ale i sám sebe? A nebudu mít pocit a osud důchodce, který už zná odpovědi na všechny otázky, ale nikdo se ho na nic neptá (protože jsou všichni, aniž jim to přijde, ohlušení automatickými kladivy médii přehnanými událostmi současného života a zasmrádlí cigaretovým kouřem)…
Tož tak si žiju…
