Být matkou je dřina, soudí mnohé české ženy, a nechtějí mít dítě, jak potvrdil dlouhodobý výzkum Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, do kterého se zatím zapojilo kolem 1600 respondentů. Zprávu o něm přinesl internetový deník aktuálně.cz pod názvem Party generace odmítá dospět, peníze a klid má stejně (LN 14. 3. 13). A pod lákavým obrázkem krásně nalíčené slečny na masážním stole je věta, že být single je příjemné, být matka je jen dřina.
Jen o den starší rozhovor s demografem Sobotkou (LN) má titulek Kvůli krizi se rodí méně dětí, a upoutá přehledným grafem ukazujícím, že Česko má jednu z nejnižších porodností (ve vybraných zemích, marně jsem v něm hledal např. Francii, která naopak vede, protože stát se o matky a děti všemožně stará… protože před lety jedna tehdejší ministryně přesvědčila vládu a ta zavedla řadu opatření, která dnes nesou i tohle demografické ovoce). Důvod české krize porodnosti? Podle tohoto odborníka prý roste vzdělanost a genderová emancipace žen, velký vliv mají ekonomické změny a také větší možnost žen zapojit se do pracovního procesu. (Ale i on musel přiznat, že právě ve Francii a ve skandinávských zemích, které jsou sekulárnější a dostaly se nejdál v genderové revoluci, mají nejvyšší míry porodnosti). Ano, ale přesto mi i v tomto materiálu opět chybí příčina základní: špatný stav českého porodnictví a tedy obava mladých žen rodit… nechuť k mateřství.
Nedivím se. Nejméně dvacetiletá systematická indoktrinace (mediální masáže, chcete-li), na které pilně pracovali až na výjimky všichni zainteresovaní odborníci, pardon, porodníci, ale i anesteziologové i všechny odborné komise (jenž dokáží hnát porodní asistentky a doma rodící ženy k soudům), plus farmaceuticko-medicínský komplex plný dobře placených mužů, hodnocených za akci, nikoliv za ohled k rodičkám, a ještě lépe odměňovaných lobbyistů… nese své ovoce. Těhotenství je prý nemoc, porod její krvavá a velmi bolestivá operace s nejistým koncem, a kojení a další péče o děcko ničí kariéru a postavu… vědí dnešní emancipované Češky.
Psal jsem o tom mnohokrát z mnoha úhlů, a stále mne udivuje jakási bazální neschopnost mladých žen (s vysokoškolským vzděláním a zběhlých na internetu) pochopit smysl a poselství některých (podle mne velmi důležitých) informací… asi protože je neotiskl některý bulvární nebo strakatý časopis. A tak dovětek nedávného blogu (z mailu čtenářky) použiji ještě jednou, v patřičných souvislostech, v naději, že to snad i obvykle povrchním čtenářkám (které v honbě za štěstím pilně vymetají všechny možné víkendové a letní kurzy a semináře o tom, jak být sama sebou, a kterým je téměř čtyřicet a stále nemají dítě) dojde:
Plná ženskost se skutečně rodí s těhotenstvím, porodem a mateřstvím. Ženy bez dětí možná volí náhradní cesty, jak být užitečné. Jejich nabídka odpovídá současné poptávce, to znamená, nechat se opečovat, když na to mám, ať je to rychle, protože zítra už zase musím být ta dokonalá, emancipovaná…. Ale doba dnes je tak rychlá, že mluvit a uvažovat o něčem pořádně prostě není čas… opravdu vůbec těm zájmům bohatých žen nerozumím, pro mě je to všechno prázdné, napsala mi matka dvou dětí a výborná učitelka, když si přečetla Vida vida, a dodala vševysvětlující a snad všem sebehledačkám jasně a pádně naznačující, o co (v honbě za zábavou a užíváním si a s tím vším spojenou ztrátou ženství a mateřství) přicházejí:
Ale chtěla jsem Vám napsat o jednom svém zážitku… Od malička jsem měla často návaly lásky ke všemu živému (možná i neživému :o)) Takové vlny tělem. Včera jsem viděla sedět na obrubníku malého chlapce. Pochutnával si na nějaké housce, schoulený se hrbil zabrán do jídla. Mým tělem projel zase ten silný pocit lásky, potřeby ho ochránit, stisknout, pečovat o něj… Nevím, jestli muži mají také takové pocity (ano, po mnohaleté trpělivé a usilovné práci, a dosažení osvícení, i muž prožívá návaly lásky a musí se naučit se slzami štěstí žít, aby neprovokoval… zatímco ženě stačí orgasmicky porodit. Pozn. aut.). Mně to připadá velmi ženské. Je to dost podobné orgasmu, musí to být jistě stejné hormony, celým tělem projíždí příjemné jemné brnění. To je pro mě ženství. Nádhera… Po porodu a těch šest sedm let, co jsem obě děti kojila, jsem byla v tomhle stavu vlastně nepřetržitě, dnes to mnou projede, kdykoli ucítím jejich vůni. Jsou to všechno tak dokonale pudové věci! Takový dar! No, tak to jsou moje semináře :o) to je můj svět.
Hm. Tu máte, čerti, pardon, ženy, kropáč! V honbě za zábavou a zážitky (slýchával jsem až příliš často jako omluvu potřeštěných rozvodových reakcí: Ale já si chci jen užít!), tedy za štěstím, a dnes tak inzerovaným uměním být více sama sebou, tedy ženou, paradoxně, ale logicky, české ženy nakonec svou niternou ženskost (ale i štěstí) ztrácejí. Opakuji: to medikalizované porody a muži řízené operativní porodnictví (s rutinním přerušováním jinak přirozených procesů, na které evoluce ženy připravovala stovky tisíc let) připravují rodičky o orgasmické a jiné (hormonální, tělesné a mateřské) zážitky (nebo návaly lásky). A tak zatímco mnohé české, mateřství se vyhýbající ženy si chtějí jen užít, místo příjemného až orgasmického brnění projíždějícího celým tělem při pouhém spatření svých dětí nebo zachycení jejich vůně, získávají spíše neurózy, obavy z porodu a výchovy dětí, a v důsledku toho všeho téměř totální absenci základního pocitu štěstí (který novým svetříkem na dlouho nenahradíš).
Ona v mladých ženách dobou a muži (vy)pěstovaná schopnost a dnes téměř povinnost hnát se za dalšími okamžiky spotřeby (téměř každá emancipovaná Češka dokonce mluví o právu na štěstí) je paradoxně od ryzího tělesného a až archetypálně prožívaného štěstí ve skutečnosti odhání. Každá doba je náročná, a vždy záleželo a záleží jak na startu (tedy početí a porodu), tak na výdrži a směru životních aktivit a cílů: pokud míří jen dovnitř, k sobě samé(mu), štěstí je čím dál prchavější a pocit nespokojenosti hlasitější… pokud ale míří k těm druhým (a to funguje jak v buddhismu, tak u žen, a u těch ještě víc než u mužů), výsledkem je nakonec, bez ohledu na režim, dobře opečovávaná a proto hojně rodící zahrádka lidství.
Všichni totiž mají svou pravdu: být matkou je pro traumaticky porozené dcery traumaticky narozených matek dřina právě tak, jako je dřina škrábání brambor pro někoho, kdo to nesnáší. Tragédie i naděje moderní doby tkví v tom, že každý má, co chce (a co si nakonec zaslouží): ta, která se umí do škrábání brambor vteřinu předtím, než začne, zamilovat (jak učí zen), nebo ta, která se na porod a mateřství z podstaty svého ženství těší, má prakticky bezbolestný a bezpečný porod, a posléze návaly slasti a štěstí (což je dnes už osvícenějšími psychology prokázáno a doporučováno), a užívá si (svých aktivit i rození a výchovy). Ano, porod i mateřství je dřina… ale jen pro bohu a nám všem žel většichu těch žen, které „bojují“, neuposlechnou své instinkty (a nechají se porodníky vystrašit z toho všeho, co by se mohlo zvrtnout)… Ty (zatím) výjimečné ostatní mají návaly lásky…
Vždyť to známe z pohádek: čím víc se za štěstím honíme, tím méně ho máme, a naopak, čím víc péče a lásky rozdáme, tím víc jí dostaneme. Být šťastnou matkou, jak vyplývá z citace té, které se to povedlo, a která tak může být ostatním příkladem, není dřina, naopak, a jakási základní trpělivá a milovaná práce, a především důvěra ve své tělo, s tím vším spojená, je zárukou oněch orgasmu podobných návalů lásky a štěstí…
P. S.: Zvláště nově příchozí čtenářky si mohou v textu naklikat další nepovinné čtení, podrobněji rozšiřující zmíněná témata.
