V čase opakovaných povodní je to víc než jen nasnadě. Ale již velmi dlouho (a nejen na tomto blogu) naznačuji, že stejně jako svět, kromě veletoků se i řeky a potoky většinou spíše řítí, než líně tečou. A že svět vypadá, stejně jako naše myšlení, tak jak vypadá, protože my sami si nedáváme na to, jak myslíme a mluvíme, pozor. Povrchně a zbrkle žijeme, bavíme se, mluvíme a hodnotíme. Přitom už na porodu, výchově bez pochval a na každém slově záleží. Pokusím se znovu, i když odjinud, naznačit, že metody k nápravě věcí lidských mohou začít tím, že si uvědomíme, v jaké že to (i jazykové) pasti se pohybujeme, ale nesmíme tím také skončit. Naopak, že v každém okamžiku je třeba a možno začít něco pozitivně (z)měnit. Jen nesmíme s vaničkami (pokrytecky povrchního bazírování na slovíčkách) vylít i dítě (pozitivního úmyslu něco s tím vším udělat). A taky opětovně naznačuji, že právě na pozitivním vyznění (a souběžné očistě atmosféry) našeho podvědomí, jakož i slovníku našeho vnímání, setsakra záleží…
Když jsem před dvaceti lety jezdil s tibetskými mísami na setkání, na kterých jedna z USA se vrátivší slečna psycholožka (notně zpropagovaná svými rozhlasovými pořady o duchovnosti, v té době tak výjimečnými a mezi jistou populací žen velmi populárními) používala mých njúejdžovských cédéček (pouštěl jsem jejím klientům a klientkám hudbu na rytmická i uvolňovací přání i v rámci jí vedených víkendů grofovské holotropní terapie) i muzikoterapeutických zkušeností. Hojně se i zpívalo, a já přispěl několika českými překlady na melodie tehdy notoricky známých západních (na Západě používaných) manter. Brzy jsem ale narazil: nepřála si, abych používal svůj text mantry River is Flowing… a přestala mne zvát.
Neřekla mi dlouho, proč ztratila o tibetské mísy a české mantry zájem, až když jsme se jednou opět na nějaké akci potkali, jsem se jí zeptal přímo. A dověděl se, že „sprosté“ písničky ona nezpívá. Vykulil jsem oči, ale mávl rukou a neřešil to. Můj text totiž zněl: Já řekou se cítím, zpět k moři se řítím, já řekou se cítím, jak čas plynu dál… Jsem synem (dcerou) Země, ta země je ve mně, já řekou se cítím, jak čas plynu dál… Ještě nic? Vadilo jí to krásné a výstižné české slovo řítím… asi znala Váchalův citát o tom, že svět se řítí do ďáblovy řiti… anebo bylo její podvědomí mnohem negativnější, než si sama uvědomovala.
Celé roky jsem se s ní neviděl, a tak až když pak fungovala, už s jiným příjmením, poblíž náměstí Jiřího z Poděbrad ve svém klubu, slyšel jsem tam její žačky zpívat tuhle anglickou verzi River is Flowing, sice melodicky poněkud jinak, ale proč ne? Jednou jsem si dokonce tyhle prostory pronajal pro setkání s absolventkami mého letního semináře. A pak před pár lety jsem se s ní setkal ve Frýdku Místku, kde jsem pomáhal (z)organizovat celodenní new age festival.
Nikdy jsem se o „řítím“ v českém textu mantry nezmiňoval, ale jedna nadšená zpěvačka manter (zažila se mnou týdenní seminář v roce 2009) chtěla slyšet, proč to nezpívám, a tak jsem jí příhodu povyprávěl. Vida, přišel mi od ní e-mail: Dobrý večer Vlasto, kdysi jsi mi poslal tvůj český text pro mantru, na melodii písně The river is flowing: „Já řekou se cítím“. V červnu jsem tu mantru nahrála a na posledním zpívání jsme ji poprvé také zpívali společně. Dneska jsem ji nahrála na YT a uvedla jsem tam, že jsi autorem českého textu. Nevím, jestli se na mne nebudeš zlobit, že jsem jako paní T.. já jsem totiž také nahradila slovo řítím slovem vracím. Nemohu říci, že jsem měla něco proti tvému řítím, to ne, ale prostě jsem to tak necítila. Taky jsem si uvědomila, že jsem vlastně nikdy v životě nestála u řeky, která se vlévá do moře. Možná to je také proto. Nemám ten prožitek.
A tak jsem si její povedenou a veskrze ženskou verzi mantry poslechl a vy můžete také:
Odepsal jsem jí: Jo, hezky se to poslouchá, nechť to dál žije vlastním životem, po dvaceti letech od vzniku… i když nápěv je trochu jiný, a mně jako nadšenci a bouřlivákovi tam to sloveso „řítit se“ opravdu chybí (možná bych ocenil, kdyby v textu, kromě dodatku, že muži mají zpívat jsem synem Země…, byla zmínka i o tom, že by nadšenci a milovníci bystřin a vodopádů, tedy muži, mohli zpívat i původní text, k moři se řítím… aby měli alternativu)…
My zenoví, tedy téměř za každou cenu přímo a necenzurované se vyjadřující milovníci niterné svobody a autenticity, a zvláště já jako celoživotní vyznavač pravdy, a pozdější neúnavný překladatel do ryzí češtiny (dobovým jazykovým, rozuměj pohodlným a bezpečným zvyklostem nepodléhající) – protože jsem odjakživa nesnášel doslovné překlady, které pak v češtině nedávaly původní smysl –, trvám na tom, že i když dobře víme, že je třeba používat spíše pozitivní slova, zároveň je třeba mluvit a psát tak, jak nám zobák narost´… a je-li doba krutá, a nejen politická, ale i obecná a žurnalistická řeč plná orwellovských patvarů a havlovských ptydepe výrazů, je mou autorskou povinností být svůj a vyjadřovat se co nejpřesněji… a také vyžadovat dodržení původního textu.
Naznačuji, že nejsem sice autor písňových textů, ale chtěl jsem si to v dobách, kdy jsem hrával bigbýt, a později v éře hraní s Emilem Pospíšilem (kdysi vyšla i naše společná kazeta Než se rozední…), vyzkoušet. Jinými slovy, kdybych se do toho dal, asi by mi to i celkem šlo, ale nebyla to moje parketa. Dělal jsem to jen tehdy a proto, že nebylo zbytí. Bytostně pozitivní texty manter ale byly něco jiného. Proto jsem rád tlumočil právě Henry Marshallovi, a jednou i Devě Premal a Mitenovi, proto jsem tak bazíroval na pozitivním vyznění případných pokusů o převedení textu některých manter do češtiny, proto jsem od počátku vyžadoval zpívat jen první tři slova mantry České země (jak ji nadšeně přijal a propagoval jiný nadšenec Michal Burda) Lásko, Bože, lásko… a proto jsem tehdy kroutil (a doteď kroutím) hlavou nad tehdejší negativní reakcí psycholožky: mé sloveso řítit se (co se týká vody, tedy potoků a řek) bylo od počátku veskrze pozitivní! Samotného mne ani při skládání textu, ani později, nikdy ani nenapadlo, že by to mohlo být pejorativní, neřku-li anální!
Ještě jinak, rád cituji spisovatele Jana Procházku z období pražského jara v roce 1968: Když se loď potápí, protože má pod čarou ponoru díru velikosti vrat do stodoly, rozumný kapitán neposílá plavčíka natírat stěžeň. Převedeno na soudobé poměry, ve kterých je v médiích dobrá (tedy publikovatelná) jen ta špatná zpráva, a v kontextu mého privátního i terapeutického dlouholetého snažení o pozitivní myšlení (a jeho intenzivní propagaci): bazírovat na tom, že sloveso řítit se je anální, anebo to tak třeba jen cítit, je pokrytecky špatné a něco o negativním niterném vyladění té které osoby vypovídá.
Jako bych to objednal, současná povodňová a deštivá (ale i světová) situace (nenamlouvejme si, že se klima nemění a že katastrof nebude přibývat, ano, i u nás, v té poklidné české kotlině, kde odjakživa měli rádi smrádeček, protože bylo teploučko), natož společenská, politická a z toho vyplývající sociální a ekologická krize, takže je to snad nad za mraky zapadlé slunce jasnější, že se daleko spíše řítí (už ne jako řeka, ale jako na tobogánu), než plyne… A tak rozumní kapitáni čehokoliv by neměli posílat plavčíky nejen natírat stěžně, ale ani vědomě či nevědomě nechávat ostatní jak mávat rukama, že jich se to netýká, tak předstírat, že svět a řeky se neřítí…
P. S. (okamžitá reakce čtenářky): Děkuji. Za přesný článek i nádhernou mantru. Slovo „vracím“ mi tam nesedí nejen proto, že se nerýmuje. I kdyby se té paní stokrát nelíbilo slovo „řítím“, ono vystihuje podstatu. Tu skrytou sílu, tu možnost očisty, která se jeví jako pohroma (možná proto strach před tím slovem?) Připomnělo mi to kratičkou báseň od pana Jiřího Žáčka Řeka: Oblázky líně valí po dně / a čeká / čeká na povodně. „Vracím“ má v sobě jen ty oblázky, „řítím“ i ty povodně.
