Tak jako vynález kola, nože, sirky nebo knihtisku, i počítače jsou věci původně bez přívlastků a vlastností – to je my, lidé, jim z uživatelských a reklamních pohnutek lepíme kvalifikující nebo nadšené, anebo také varující nálepky. Už nás provázejí dosti dlouho na to, aby bylo možno jednak žasnout nad rychlostí jejich zavádění a vývoje, druhak se pokusit zamyslet nad nejbližší budoucností jejich existence. Pokusím se v různých souvislostech (a často víc mezi řádky a dokonce odstavci, než ve slovech) také naznačit potenciální scénář z pohledu pozitivně a celoživotně alternativně myslícího a píšícího uživatele, který počítač (a e-mail a dnes blog) vnímá právě tak, jak by jej vnímal a používal Buddha: jako stále efektivnější pomůcku tvorby a šíření poselství naděje a zázraku dobra.
Internet je posvátná nádrž vědomí (J-M. Kuczynski)
A který zároveň mezi těmi všemi pozitivy nemůže aspoň krátce nevarovat: tak jako v budoucnosti budou muset být lidé, včetně bankéřů a politiků, stále duchovnější, nebo nebudou vůbec, i počítače buď budou muset stále efektivněji pomáhat člověku stále efektivněji používat stále uvolněnější a intuitivnější pravou (vztahovou, intuitivní) mozkovou hemisférou stále propojenějšího a tedy efektivněji fungujícího (a každým novým pozitivním vynálezem a metodou se upgradujícího) mozku… nebo nebudou vůbec.
Cunami informací (zdravím T. McKennu) se exponenciálně zvyšuje, mozek jednotlivce je většinou emočně nevyrovnaný a poškozený (viz blog DDT porodnictví), a přes demokratické ideály státy často ovlivňují jedinci, kteří bez skrupulí a morálky nashromáždili nejvíc peněz a moci (a každý se hádá s každým)… přičemž je stále zřejmější, že jen spoluprací (jak dokazují psychologové i televizní soutěže: skupinka lidí je chytřejší než nejchytřejší jedinec) lze dojít k nejlepším a relevantním výsledkům. Klíč k přežití je altruistická kooperace skupin, vědí dnes ti informovanější, trend počítačů by tedy neměl posilovat individualismus, ale spíše spolupráci… a to nás možná budou hrou učit počítače (protože tak jako rocková hudba před šedesáti lety propojila mladou generaci celého světa, tak je dnešní mladá generace propojena digitálními udělátky). Jinými slovy, ne ekonomie kapitalismu a zákon trhu, ale buddhistická ekonomika (podpořená rozvojem počítačů) nás znovu naučí smysluplně pracovat (pro druhé). A vychutnávat si práci a tak si hrát.
S počítači si dnes rozumíme také proto, že evolučně je totiž mozek hormonálně i endorfinově (aby se nám to líbilo) naladěn na učení se. Když dvouleté dítě běhá, poskakuje a hraje si, nebo když miminko jen plácá ručičkama a nožičkama, to jeho mozek zkouší nová spojení a poté se je snaží ustálit, aby se dendrity už jednou provždy propojily a mozek ušetřil energii a už se tím tak nemusel znovu zabývat (učit se chodit bylo nějak pracné a často bolestivé, ale jakmile jsme to zvládli, už se učit jak zvedat nohy a klást je jednu před druhou nemusíme). Narodili jsme se, abychom byli šťastní, zdraví a zvědaví: abychom se tedy neustále učili – hrou. A rozvoj počítačových technologií za poslední půlstoletí je toho důkazem.
Naše kultura je především vizuální, vynalezli jsme si písmo (a díky tomu také ztratili paměť). Potíž je v tom, že vývoj naší levé hemisféry zvláště v posledním půlstoletí předběhl hemisféru pravou, a proto nejsme v rovnováze, v jaké bývali například staří Řekové, kteří byli jednak skvělými matematiky, ale zároveň měli také své terapeutické disciplíny harmonizace (pracovali s rituály). Jednou za rok jezdili do Eleuzíny, kde poslouchali hudbu new age a pili odvar z námele, čili vlastně LSD. Od karteziánských dob ale stále, až na výjimky, živíme a cvičíme jen levou hemisféru, a ta už na to přestává tím běžným západním způsobem na překotný nárůst informací a možností stačit.
Už také víme mnohem víc o rozdílech mezi levou a pravou mozkovou hemisférou, a co to způsobilo v dějinách člověka. Přičemž pozitivním příkladem nutnosti a výhodnosti jejich opětovného propojování je třeba právě prorůstání světa PC (jak spíše mužského softwaru) a Applu (jako intuitivnějšího, spíše ženského softwaru). Nebo spolupráce muže a ženy, nebo východní a západní zemské polokoule.
Dnes už začínáme pociťovat nedostatek kapacit – samotný logický racionální mozek bez emocí nestíhá. Vývoj počítačů jej předběhl a on to svou rychlosti vnímání přes verbální a psaný projev už nezvládá. Zpracování informace trvá mozku dvě desetiny vteřiny, a proto, že jsme (nepřirozeně) vypnuli pravou mozkovou hemisféru, to náš mozek už nedokáže zvládat. A protože jsme tak narazili na limity rozumu, levé hemisféry, intuitivně začínáme sahat po pravohemisférovějších řešeních. A pomalu, ale nevyhnutelně se vracíme se ke způsobům, jak se učí děti: hrou. Mladí začali intuitivně vynalézat různé nové, adrenalinové sporty jako je skateboarding, které jsou pravohemisférovější a mnohem náročnější např. na udržování rovnováhy: proto si je mozek, který tak zvyšuje své kapacity, moc užívá. Já bych se na skateboardu zabil a stejně tak i ostatní lidé z mé generace, ale v mládí jsem si užíval lyžování, které je pro mozek taky úžasné.
Počítačové technologie dnes saturují to, co my starší jsme měli v době PPP (před prvním počítačem) ve sportu. Evoluce pokračuje, generace mých vnoučat se přitom rodí s daleko většími počítačovými kapacitami. Jejich přední mozkové laloky jsou větší a výkonnější, a tak mnohem lépe chápou abstraktní pojmy, a protože jsou takto připravení, jejich mozek je zaplavuje endorfiny když sledují videa, zvědavě a objevitelky si hrají na mobilech, tabletech nebo počítačích. Líbí se jim to, protože jejich mozek rozjíždí svůj další rozvoj a v důsledku toho neustále vylepšuje své hardwarové možnosti. Jinak, protože v docela jiném prostředí, donedávna narůstal mozek křováka, na rozdíl od Tibeťana, latinoameričana nebo moderního člověka, ale tím, že například už i Tibeťan dnes používá mobil, se vše začíná propojovat.
Děti se dnes už totiž prokazatelně rodí s tím, že budou používat počítače (stejně jako štěňata s tím, že budou kousat), a proto je mozek odměňuje přirozenými opiáty, endorfiny, za to, že si s „jen“ hrají (přičemž my dospělí zapomínáme, že děti se hrou velmi důkladně připravují na dospělost a budoucnost). Zároveň platí, že rodiče dnešních miminek nebudou svým dětem stačit mnohem dříve, než můj tatínek stačil mě nebo já svým vnučkám: jejich mozek potřebuje mnohem víc podnětů (připravuje se na počítačovou budoucnost), úplně informacemi bobtná, a bez počítačů by dnešní rodiče svým dětem už vůbec nestačili.
Jedna počítačová větev vývoje se bude muset zabývat pedagogikou. Každý, zvláště malý a mladý člověk, se nejlépe učí hrou a pomocí pozitivních emocí. Samozřejmě, děti by si nejraději jen hrály, a také to tak celé dětství dělají (než jim v tom rodiče a škola, ke škodě celé společnosti, zabrání), a tak bude třeba, ve spolupráci s dětmi samotnými, vymýšlet a vymyslet takové sebeopravující se a učící se hravé a zároveň výukové programy, aby se rozvíjely všestranně, harmonicky (mimochodem, současné děti mají horší čich než jejich dědečci a babičky: ten ve městě už nepotřebují). Když se navíc člověk učí něco s emocí, nebo za pomoci nějaké vůně, tak si to snadněji a do smrti zapamatuje. V budoucnu se budou mnohem více rodit děti už s fotografickou pamětí, které si budou hrát a prosazovat se daleko umíněněji (a méně ideologicky), protože k tomu mají i mnohem více předpokladů a nutných možností.
Opakuji, racionální mozek už nestíhá, a tak ajťáci budoucnosti budou stále častěji a úspěšněji používat i svou pravou mozkovou hemisféru (chcete-li, intuici, šestý vývojářský smysl). Již před lety mi někdo vyprávěl o své práci správce sítě v jednom velkém podniku. Když mu volaly ženy z účtárny, že jim zase nejde tiskárna, řekl, přestože měl právě čas, že nemá čas a staví se za deset minut. Pohodlně se usadil, zavřel oči, a začal si představovat onu pomyslnou cestu od počítačů přes nějaký server až k tiskárně pro všechny… jako cestu volnou, průchozí, bez nějaké té překážky. Ještě než uplynulo deset minut mu ženy z účtárny volaly, že už nemusí chodit, že se to rozeběhlo. Hm. Blíží se doba, kdy idea samotná bude předcházet (nebo předem zametat) zádrhele, a samotný zásah (ve hmotě) nebude třeba?
Jsme totiž stále víc připraveni přiblížit se tomu, co Pierre Teilhard de Chardin před mnoha nazval bodem Omega. Lidstvo potřebuje čím dál tím víc duchovnost, a až bude dostatek dobře porozených lidí, jejichž mozek nebude blokován strachem a negativními emocemi, a bude fungovat optimálně, tak dříve nebo později, stejně jako internet nebo Jungovo kolektivní vědomí, bude kolektivní prostor tak nasáklý množstvím tera terabitů informací, že se vše propojí a všichni budeme schopni vnímat (tak jako přes wifi) všechny informace na požádání. Každá další generace bude více pracovat s novými a inspirativními (a mozky vývojářů i uživatelů k dalšímu růstu povzbuzujícími) technologiemi a za 20 let nebude dětem stačit za počítačem jen pasivně sedět, budou chtít a vyžadovat být aktivní i ve virtuální realitě, tak jako když Tibeťané a Indové pracují se sny: a tak aby kromě jiného (metodou sebenaplňujícího se proroctví) pozitivně a pro druhé vymysleli a jako architekti nakreslili to, k čemu ve společnosti v budoucnosti dojde.
Pro naši současnost stále platí, že Nevadí, že je zkratka delší, za to je méně pohodlná. Západní společnost ovšem, když to dobře dopadne (a jak a kterým směrem se vydat to stále naznačuji) nakonec pomocí miniaturizace, digitalizace, kvantových čipů a čipů na biologické molekulární úrovni nebo rovnou na kvantové bázi třeba dojde tam, kam se dostali šamani, indičtí a japonští duchovní učitelé, nebo Austrálci, kteří ve snech vytvářejí svět. Některé teorie tvrdí, že celý náš vesmír je vysněný a my jsme vlastně „jen“ něčí sen. Když dnes softwarový vývojář vyvíjejí nový program, používají samozřejmě úplně jiný, propracovanější software, než původní basic. Budoucí počítače v tom ideálním smyslu budou učit výhradně formou hry, a používat duchovnější holistický přístup, využívající obě mozkové hemisféry, a tak třeba postupně způsobí, že se lidstvo dostane do bodu Omega, opustí sluneční soustavu a začne fungovat třeba i nehmotně.
Mám sen. Sen o tom, že stále víc lidí zjistí, že rozhodující je pozitivní úmysl. Mozek, mysl, pracuje pořád, i ve snu. Když bude počítačový programátor vyvíjet program, jen aby vydělal, tak může spadnout do pasti ega a logiky, která ho dovede až k depresím, nesmyslům a válkám, jako ve dvacátém století. Buddhisté ale vědí, že správným úmyslem je pomoci ostatním také dosáhnut osvícení… a pomoci lidem pochopit, že jsou jako bohové: to oni sami do jisté míry (většinou nevědomě) vytvářejí svou vlastní realitu. Od toho se pak odvíjí i prostředky, a tak je i v téhle oblasti např. třeba mít krabičku poslední záchrany, nějaké červené světýlko, abych nepřekročil past jazyka, jednostranného vzdělání a racionality, tak jako někteří Goethem supervzdělaní nacističtí zločinci (a abychom se neocitli v matrixu).
Tibetští mniši totiž odedávna velice dobře vědí, že rozum sám o sobě je k ničemu: moudrý je ten, kdo umí propojit inteligenci se soucitem… pro ně jsou to dvě strany téže mince, a proto jsou v zásadě šťastní a umí také umírat. Počítačový vývoj se nesmí nechat zblbnout možnostmi formy, nesmí neztratit své hravé a pozitivní zadání. V tomto ohledu je osobnost jedince z hlediska kosmu a vesmíru absolutní nic, ale zároveň, díky potencialitě počtu spojení mezi neurony a schopnosti pozitivně) měnit svůj i vnější svět, se podobá bohu a vesmíru.
Dnes se ví, že každý z nás je možná středem (nejen toho svého) vesmíru. Ode mne se vesmír stále větší rychlostí rozpíná, za milión let už nebudou teoreticky vidět žádné hvězdy. Musíme se tedy dostat přes svou hmotnost, matérii. I v počítačích půjde o to dostat se z hardwarových součástek k „vědomí“, tak jako v lidském mozku. Kdy a jak se v mozku vyšších savců nebo lidoopů objevilo vědomí? Existuje (i v internetu a jiných sítích) nějaké kritické množství potenciálních propojení, které pak, jako při osvícení, najednou propojí předtím nepropojené, a umožní kvalitativní přeskok na vyšší úroveň (božské hry líla,viz také svým způsobem počítačové sci-fi Řeka bohů)? Proč je jinak možné, že každý člověk má potencionální schopnost osvícení? Zatímco čipy musíme a dokážeme vyrábět v čistém, téměř sterilním prostředí, své potomky rodíme bezhlavě a lehkomyslně poškozené. Přitom to klidně může být i tak, že člověk je způsob, jakým hvězdy pozorují samy sebe, jak řekl jeden poeta. Počítače můžou být způsobem, jak si člověk pomůže nakonec se zbavit omezení hmotou… stejně už čipy narazily na hranici.
Na skutečně fundamentální a odvěké lidské otázky neexistují jednoduché odpovědi, ale může být naznačeno, že, opakuji… rozhodující je (nejlépe pozitivní) úmysl. Když si budu hrát a umožním i svým vnučkám si hrát, tak dříve nebo později pochopím, že hraní střílečky nebo hry, ve které proti sobě bojují civilizace, a která nekončí vítězstvím dobra, fyziologicky dětské i dospělé uživatele stahuje, takže může být nakonec nemocné a mít bolesti. Naproti tomu, když si dítě bude moci v počítačových hrách hrát tak, že se bude smát štěstím, a bude vytvářet (i když jen „jako“) nové světy a vesmíry, tak s tou hrou poroste (i jeho mozek). Počítače se budou muset naučit se upgradovat podle stylu upgradů uživatelů (tak jako to dokáže náš mozek, tzv. neuroplasticita) , a pokud bude v uživateli pozitivní úmysl si hrát a být šťastný (a ne jenom já, ale všichni, proto mají buddhisté heslo “Nechť jsou všechny bytosti šťastné“, vědí, že nelze být dokonale šťastný, když je jen jedna bytost nešťastná), bude se stále a s pomocí počítačových technologií téměř donekonečna zlepšovat. Cesta k bodu Omega není ve hmotě, protože ve hmotě nebudeme dokonalí, vždy přijde nějaká povodeň nebo zemětřesení.
Západní společnost obnovuje, nebo (nejen pro tyto účely) bude muset obnovit svou duchovnost. Jenže tu byla dlouhá pauza, a proto zápaďáci sahají po zkušenostech jiných národů (které si své meditační a duchovní techniky nepřerušeně předávají po tisíciletí), protože se nemohou zeptat svého dědečka: „Dědo, co je to duchovnost?“. Nyní už ale roste druhá generace západních lidí, kteří pomocí dálněvýchodních disciplín dosáhli poznání. Ti jsou zárukou, že tu vždy bude někdo, kdo bude vědět i ve chvílích krize, co a jak. Výhody jsou interdisciplinární, například uvolněný člověk (nezaťatý, nebránící se, nestažený důsledky nevyřešených emocí) je přirozeně a preventivně odolnější proti nejrůznějším druhů krátkovlnného záření a elektromagnetického smogu:.
Po posledních stech letech vývoje západní společnosti k negacím se není co divit, že lidé používají technologie povrchně… ale stačí jeden jediný člověk, tak jako Kristus před dvěma tisíci a Buddha před 2600 lety. Rozdíl mezi Jobsem a Gatesem je také v tom, že Jobs byl přece jen duchovnější, měl svého zenového mistra, učil se kaligrafii, pravohemisférovost pro něj byla důležitá. Jeden jediný člověk – a ovlivnil a změnil celý počítačový svět. I když z počátku si zcela jistě velmi zaujatě „hráli“ oba, Gates i Jobs, ten druhý si umanutě vydržel hrát déle… (a také proto je dnešní počítač na hony vzdálen kalkulačce s možností vědeckých výpočtů). Z hlediska dlouhodobě pozitivního vývoje společnosti není zase až tak relevantní, že většina lidí je dnes zatím dominantně negativní. Důležité je, že se začínají rodit děti optimálně, pozitivně, bez lékařských zásahů, s kapacitami pro daleko větší přizpůsobivost k počítačovým softwarům, formám a pozitivním otázkám (které začínají slovíčkem Jak?)… a ta v nich už zůstane. A dnes už víme, že stačí osm až deset procent lidí, kteří si něco nějak jinak myslí, a postupně ovlivní většinu společnosti.
Samozřejmě že s technologií by měla být spojená (a studovaná) nějaká uživatelská hygiena. Dnešní lidé používají technologii bezmyšlenkovitě. Zřejmě se budeme muset vyhnout i pádům do evolučně daných a našemu rozvoji historicky implementovaných a tedy negativních programů. Mám na mysli jak vynálezce virů nebo hackery (kteří si v zásadě také jen hrají), tak to, jak při práci s nejnovějšími technologiemi zapomínáme, že třeba při telefonování v tramvaji nejsme sami v intimitě bytu (nebo dávného telefonu, sluchátka a mikrofonu, do kterého se muselo křičet). V této souvislosti se vynořuje problém, že internet stále podvědomě a naivně považujeme, jako ono telefonní sluchátko, za bezpečný, soukromý prostor. Jenže celý internet je snadno zneužitelný veřejný prostor, a to uživatelům, zvláště těm starším, vůbec nedochází. I to lze každého naučit odpovídající softwarovou hrou.
Je v zájmu celé společnosti, aby měly tyhle překotně se rozvíjející technologie vždy nějaké pojistky. Takovéto utility budou v budoucnu vytvářet týmy ideálně osmi programátorů (je prokázáno, že nás evoluce připravila a vybavila na efektivní lov a existenci ve skupině asi osmi lidí: nemusí tam být šéf a není žárlivost jako ve větších skupinách, a dále že sociálně fungujeme ve skupinách maximálně o třiceti až padesáti členech), přičemž aspoň jeden z nich bude nějak duchovní (a dobře porozený). Nové technologie tak budou mít pojistku, která se spustí v době, kdy už to mozek nebude stačit (stejně by další informace už nepřijal).
V budoucnu pak třeba už budou všichni dobře (rozuměj: nepoškozeně) porození a ani je nenapadnou negativní konotace, jako třeba dnešní producenty, kteří mají úmysl pouze vydělat, a tak jako pejsek s kočičkou nacpou do scénáře filmu nebo hry všechno, co jim vydělá…
Nové přístroje budou vybaveny zpětnovazebními možnostmi: zjistí, jak je na tom uživatel mentálně i fyzicky, a pak mu budou pomáhat zefektivnit hru, tedy práci. Vše totiž může být uděláno hravě a formou zvyšování úrovní i bonusů, aby to bavilo (i děti).
Pomocí her a nových interaktivních softwarů se pak lidé naučí hrou i meditaci, a budou studovat (v mozkovém stavu théta) to, co se celá desetiletí učí v tibetských klášterech (a tím změní a zkvalitní dendritická spojení neuronů podobně, jak toho dosahují zenoví mniši po třech měsících intenzivního seššinu): umění zvládat emoce, a být zdravý a šťastný – automaticky (podvědomě) vnímat cokoliv jako štěstí, ne problém. Mimochodem, nová neuronová propojení musí být neustále procvičována (mozek se upraduje každou novou a alespoň tři měsíce vykonávanou činností, ale nedostatek praxe a využití se pak prozradí stejně jako virtuozita houslového virtuóza, když přestane cvičit denně na housle)… nejlépe zase hrou. Úmyslem těchto udělátek a utilitek by tedy mělo být pomoci dosáhnout osvícení, protože kdyby politici a bankéři a právníci dosáhli osvícení, tak by se nezajímali o své postavení nebo peníze, protože by už věděli, co je skutečně důležité.
Co když dosáhnout osvícení (a pomáhat ostatním dosáhnout téhož) je nejniternějším zadáním člověka (tak jako předat geny: kdyby možnost dosáhnout osvícení nebyla geneticky v lidské mysli zakódována, nebylo by vůbec možné jej dosáhnout)?. Každý člověk má možnost stát se buddhou, stejně jako i Buddha byl nejprve malý kluk, jen měl určité předpoklady. Dokážu si představit, že bude existovat software pro maminky, které se rozhodnou že porodí buddhu… Máme vrozenou schopnost přežít katastrofy a pozitivně směřovat. Může se stát, že se stane nějaká katastrofa, ale negativné situace jsou u pozitivního člověka zdrojem nápadů (krize se rovná šance). Když byla pračlověku zima, vynalezl svetr. Když dědeček potřeboval rychleji násobit a počítat, vymyslel počítadlo a počítač.
Pro mne osobně, jako někdejšího samizdatového přepisovače strojopisů a vydavatele ilegálních časopisů, je už současný počítač splněním snů a životní výhrou (s možností psát a publikovat blogy hypertextově, s množstvím linků na další zdroje či předchozí blogy rozšiřující téma). Už možnost opravovat v textu, stříhat v něm, ukládat starší texty a mít k nim okamžitý přístup byl a je tou největší revolucí pro mou literárně a verbálně se vyjadřující generaci. Ta další už je a bude víc klipová, vizuální, ale pokud zůstane i inspirativní a neagresivní, proč ne? Když je člověk pozitivně naladěn, ptá se sice stále levohemisférově, ale má zároveň zapojenou i pravou mozkovou hemisféru, protože si hraje, kreslí, a používá počítačové programy, jako je třeba zklidňující i hravý pozitivní hudebně vizuální program Bloom od Briana Ena. Mimochodem, jeho životní heslo by mělo platit i pro ajťáky všech forem: Já se starám o semena. Stromy ať si rostou samy… Vždy je tu možnost, že duchovně orientovaný člen programátorského týmu překvapí ostatní, kromě nečekaných řešení, i třeba tím, že bude i ve stresových situacích (deadline) pořád veselý, a oni se ho začnou ptát, jak to dělá.
Výmluvy negativně myslícího člověka, že musí vydělávat a tedy dělat, co ho vlastně nebaví, jsou spíše důkazem, že se ani nepokusil začít myslet a jednat pozitivně. Vždy lze začít hledat a také nalézat pozitivní řešení: právě historie prvních softwarů dala světu inspirativní historku o tom, že když měly první firmičky v Silicon Valley neřešitelný problém, chytří a nepředpojatí nadšenci zaměstnali pár nových mladých vývojářů (nebo novou uklízečku), kterým ovšem neřekli, že problém je neřešitelný… A problém byl vyřešen. Stále rostoucí počet lidí se dnes už přitom živí tím, co je baví…
Nové trendy vývoje počítačů a jejich programů nutně povedou ke stále větší uživatelské pohodě, a zároveň by měly napomáhat k pozitivnímu rozvoji pozitivních, tedy mysl a tělo uvolňujících vlastností hrajících si a bavících se spotřebitelů. Už dnes přece existují kina, kde se s dějem filmu synchronně hýbou i sedadla, a rozprašují vůně (čich je vývojově nejstarší smysl a velmi pomáhá procesům učení, právě tak jako emoce)…a už dnes se využívá biologická zpětná vazba, biofeedback (což je vlastně jen opičení se po přírodě, a využití neuroplasticity mozku, tedy jeho schopnosti se upgradovat každou novou činností). Existují terapeutické hry, kdy má uživatel na hlavě snímače a na obrazovce vidí lyžaře, který zatočí doleva tak, že myslí jen levou hemisférou… a tak se naučí aktivně využívat (zpětnou vazbou) svůj mozek. Dneska se na to používají počítačové programy, já jsem na to používal tibetské mísy, které jsou nejdokonalejší zpětnovazebné zařízení, kam se hrabou programy.
Jednomu hyperaktivními klukovi trvalo dvacet minut, jen aby se u biofeedbackové hry uvolnil (a mohla začít terapie), já mu půjčil tibetskou mísu, on na ni třikrát udeřil, a byl uvolněný (frekvence daleko mimo běžný vypočítaný rámec toho, čemu říkáme hudba, velmi efektivně uvolňují tělo a mysl člověka). Kolega výtvarník si nechal natočit zvuky tibetských mís a stvořil program, který reagoval na pohyby návštěvníků galerie: předchozí program, založený na zvucích kostelních zvonů, zaujal, ale ten sestavený se zvuků tibetských mís rozesmával a téměř přinutil k tanci a uvolněnosti většinu návštěvníků i kustodek. Naznačuji, že některé techniky našich předků jsou zatím pořád ještě neprozkoumané, a možná v blízké budoucnosti poslouží jako inspirace pro podobné programy, které budou fungovat stejně jako tibetské mísy: čidla nás budou sledovat, a když zjistí, že jsme třeba unavení, tak nám nenápadně pošlou do sluchátek zvuk tibetské mísy, abychom se dostali z bety zpátky do alfa stavu mozkových vln.
Mozek běžného současného člověka totiž vůbec není efektivní (při své činnosti spotřebovává většinu kyslíku), zatímco více pravohemisférově fungující a nakonec i duchovní člověk je efektivnější: mozek a mysl osvíceného člověka (ostatně jako někteří geniální myslitelé starých říší, nebo Buddha), protože osvícení je kromě jiného mnohem dokonalejší propojení obou mozkových hemisfér a zefektivnění procesů myšlení (mění a zdokonaluje se software, a hardware se odpovídajícím způsobem upraduje), je vůbec nejefektivnější. Vývoj počítačového světa se bude muset začít zabývat tím, co je skutečně důležité a co člověku pomáhá být stále více člověkem. Co mu pomůže naplňovat jakési vesmírné zadání inteligence, vědomí… a de Chardinovy vize o neustálém (a počítači katalyzovaném) vývoji ke stále větší koherenci.
Protože vesmír docela dobře může být (a když se to toho pozitivně dáme se stále lepšími počítači a programy na hraní, i bude) spíše radostným projevem vědomí (big wow!), než výbuchem (big bang). Protože my docela dobře můžeme být jeho (spolu)tvůrci… A když budeme další vývoj počítačů směřovat takto, pozitivně, a když budeme při jejich vývoji i užívání stále uvolněnější, tedy hravější a intuitivnější, pak bude vše zábavnější, efektivnější a v pořádku.
Původní rozhovor vznikl ve smíchovské vegetariánské restauraci Góvinda 14. června 2013 na popud Pavla Čejky, který mi pak nahrávku poslal na pět částí rozdělenou i-phonem, já ji přeposlal Romanovi Frajtovi, který ji nadšenecky z audiozáznamu přepsal (téměř jako satsang, slovo duchovního učitele) do sedmistránkové formy v textovém editoru Word, a poslal mi to opět rychlostí světla z Chebu v příloze e-mailu, abych mohl výsledný tvar předběžně upravit a publikovat jej později (díky zkušené editorce Vlastě v Liberci zkrácený a zkorigovaný) na svém blogu (pro masochistické čtenáře umístím i původní velmi dlouhou verzi, ať si počtou). Kdo všechno co z textu použije, kdo všechno bude inspirován nebo naopak rozhořčen mou zdánlivou naivitou, je v tomto počítačovém věku jedno: Pavel Čejka některé části a citáty jistě použije ve své diplomové práci na podobné téma (i když bude muset být daleko kritičtější), a bude-li se jiný hledač cítit inspirován k formulaci správných otázek, velmi rád mu je (pokud se nesetkáme osobně) zodpovím on-line.
