Za všechno prý může, jak jsem se dočetla, zabití LÁSKY, které je nejzávažnějším lidským proviněním, napsala mi jedna čtenářka. A protože láska je v naší kultuře velmi devalvovaný a vyprázdněný termín, pokusím se naznačit, co si o ní myslím. Nelekněte se alternativní až zenové otevřenosti, nepište mi negativně… naopak, otázky začínající slůvkem jak budou vítány a zodpovězeny…
Především, lásku zabít nelze. To jen ono jazykové a pojmové zmatení a nadvláda logiky a pragmatického materialismu v řečech o citech způsobily, že si ji pleteme s touhou vlastnit a konzumovat. Navíc zatímco před pár generacemi „o lásce šeptal tichý mech“, dnes o ní zpívá kdejaký rocker nebo pophvězda. Přesto ale o skutečnou, autentickou a bezpodmínečnou lásku dnes u nás prostě nezakopneš, a pak můžeš mít stejně jako má čtenářka pocit, že ji ti zlí druzí zabili.
Ve skutečnosti ale platí, že pokud jsme něco umlčeli, pak schopnost bezpodmínečně milovat. O skutečných příčinách píši již celé roky. Právě nedostatek přirozených citů a muži ovládaná společnost stojí na počátku politického a hospodářského vývoje minulého století: tedy dvou světových a mnoha dalších lokálních válek, přinášejících kromě přímých obětí také nezhojitelné rány v psychice dalších generací dětí (a jejich neschopnost v dospělosti milovat).
Na otázku, co je to láska a kde ji lze najít, je možné odpovědět třeba tak, že romantická láska na první pohled je vynález teprve minulého století a zásluha hollywoodských a českých prvorepublikových filmů, v nichž si něžnou mlčící sekretářku přijede vyzvednout mladý továrník v bílé aerovce, jehož koníčkem jsou domácí práce. Stejně tak lze v souvislosti s láskou zmínit, že to, co si lidé běžně představují pod tímto pojmem, je jen pud rozmnožování, hormonální diktát evoluce, abychom předali své geny další generaci. Ve skutečnosti to je ale hormonálně iniciovaná rezonance koherencí. Jak tomu rozumět?
Světlo svíčky nebo obyčejné baterky dosvítí jen několik metrů, protože je rozbíhavé, zatímco když se podaří paprsky zkoherentnět, zrovnoběžnit, narovnat, dosvítí neuvěřitelně daleko. Stejně tak platí, že jakmile hormony lásky zkoherentní myšlení zamilovaného, je rezonančně vyladěn na tu svou (ona na toho svého). Podobně pokud se adeptovi duchovnosti podaří meditací, zpěvem manter nebo třeba prací s mandalami spoutat a uspořádat chaos obvyklých myšlenek, jeho mozek najednou začne pracovat koherentně… a pak teprve přirozeně začne milovat celý svět. Všechny a unconditionally. V češtině nemáme přesnější termín, a tak toto anglické slovo překládáme jako bezpodmínečný. Ve skutečnosti nám ale sousloví bezpodmínečná láska nic moc neříká. Stále nechápeme, že láska není cit a sexuální náklonnost k tomu, kdo se mi líbí a hodí, ale koherence, jednota těla a duše, akce a důsledku. Je to umění milovat, aniž bych vznášel podmínky a aniž bych předem cokoliv vyžadoval.
Když všichni guruové říkají, že základem všeho je láska, myslí tím právě tuto bezpodmínečnou lásku, ne to instinktivní, evolučně dané, hormonálně vibrační povahy, co tak často okecáváme, mytizujeme, oslavujeme i nenávidíme. Mluvíme a píšeme ne o podstatě lásky (to totiž ani nejde), ale o morálně duševní omáčce, kterou tak dlouho vaříme. Ve skutečnosti vůbec neumíme milovat bližního svého. Jakmile totiž začneme opravdu milovat bezpodmínečně, začneme pozitivně vnímat, plni lásky k životu a zázraku stvoření a přírody, logicky i všechno a všechny ostatní. Přestaneme si ve vztazích předstírat, začneme vnímat vše v souvislostech a posloupnostech příčin a následků.
Jakmile člověk vykročí na jakoukoli cestu vedoucí k duchovnosti, čím dál víc rezonuje a posléze se dopracuje k myšlence, že i velké Ách, kterým náš vesmír začal, je možná jen obrovské radostné vědomí, tedy Láska. A že stejně jako malé dítě slastně zkouší dupnout do každé kaluže, tak i Vesmír zkouší experimentovat s procesem koherence a vynálezem inteligence… ale vždy je při tom přítomen akt lásky. Logicky z toho vyplývá, že ani pro nás není z bludného kruhu zrození jiné cesty než začít nejen svou současnou, ale i jakoukoliv jinou inkarnaci milovat. Je to pohádkově snadné: čím víc lásky dáš, tím víc jí máš (ale platí to jen v tomto pořadí).
Dosavadní vývoj společnosti k dalším válkám a negativní zkušenosti nezabily lásku, ale jen přirozenou tendenci zdravého organismu směřovat v každé další generaci ke stále větší koherenci. Přitom každý v sobě máme potenciál dosáhnout osvícení, a každý máme schopnost bezpodmínečně milovat. Jenže popleteni verbálními pastmi devalvovaného jazyka a poškozeni zbytečně bolestivým a traumatickým porodem milujeme spíše láskou opičí.
Na otázku, co je to láska a kde ji lze najít, lze tedy odpovědět takto: Když se na lásku musíš ptát, nepochopíš ji. Až budeš milovat, poznáš to. A jak ji najdeš? Není cesta k lásce, Láska je Cesta. Miluj, a budeš milován… Kdo skutečně miluje, ví stejně jako šaman, že nemůže změnit počasí, osud, partnerku, ale že jediné, co může změnit, je vztah k počasí, partnerce, osudu. Tedy sebe. Z lásky. A to je láska…
