O čerstvě zamilovaných se říká, že jsou doslova opilí láskou. A není to jen básnická nadsázka. Bývají doslova „zfetovaní“ hormonálním koktejlem, který má podobné účinky jako tvrdé drogy; uvedl článek na internetu, a já tak mohu pokračovat ve svých subjektivně pojatých a opožděných komentářích pro srandu králíkům (protože láskou již postižení, nebo naopak skutečné lásky se obávající, protože jim zcela schází dnes velmi nedostatková vlastnost, které se hezky česky říkávalo srdnatost, to na zřetel rozhodně nevezmou).
Směsi hormonů lásky vévodí fenyletylamin. Ne nadarmo se právě o něm hovoří jako o hlavním hormonu zamilovanosti. „Rozdíl mezi pervitinem a fenyletylaminem není příliš velký,“ tvrdí profesor Petr Weiss ze Sexuologického ústavu 1. LF UK a VFN. „Snad až na to, že zmíněný hormon si náš mozek produkuje sám.“
Hm. Od poloviny 80. let min. stol., kdy jsem z Brain Mind Bulletinu znal celou řadu takových zpráv o hormonech, jako je ta výše zmíněná, jsem na seminářích zmiňoval i to, že start do naší zamilovanosti ovlivňují i čichové vjemy. „Ještě v sedmdesátých letech minulého století ale někteří badatelé pochybovali o tom, že by něco tak primitivního, jako je čich, mohlo při seznamování ovlivňovat i natolik vyspělou bytost, jako je člověk,“ říká docent Jan Havlíček z Přírodovědecké fakulty UK… Dnes už specialisté s rolí čichu při seznamování zcela vážně počítají. Díky moderním analytickým technikám jsou odborníci schopni detekovat i minimální množství pachových molekul. Vědí, že člověk ve stresu voní jinak než sportovec, který vyhrál důležitý zápas. Určit, které z těch stovek látek, jež naše tělo produkuje, jsou bezpečně spojeny s přitažlivostí, však ani dnes nedokážou. Stejně tak netuší, jak voní čerstvě zamilovaní.
Když jsem tyto s podobné informace začal na seminářích a přednáškách občas uvádět, posluchači (a hlavně posluchačky, většinou učitelky a pscholožky) proti feromonové teorii houfně protestovali. Měly přece své odborné a vysokoškolské vzdělání… a žádné nedošlo, že je to vzdělání převážně mužské a že tedy školy celá desetiletí své student(k)y připravují, tak jako generálové svá vojska, na ty minulé války. Jen málokomu vzdělání a kariéra přinesou dlouhodobější spokojenost, a platí to samozřejmě i o ženách. Ty především spolu s možností mít rády svá těla (včetně menstruace) taková, jaká jsou, bouřlivě odmítly i teorii o tom, že láska na první pohled je moderní iluze z dob romantismu a později z hollywoodských slaďáků.
„Skutečná zamilovanost je pouze past přírody k tomu, abychom byli ochotni se množit a zůstali se svým protějškem alespoň po nezbytně nutnou dobu, tedy v průměru asi dva roky,“ uvádí profesor Weiss. „Což je přesně doba potřebná k seznámení, oplodnění, donošení dítěte a jeho odkojení.“
Hurá a konečně: tohle odborné odhalení jedné z největších lidských iluzí by možná mohlo pomoci nejen mužům, ale i mnohým ženám vybřednout z pastí naprogramování, ať už dobou, paradigmatem (ale i módou a strakatými ženskými časopisy), či poškozením současným moderním porodnictvím. Stále hlubinnější nespokojenost většiny mužsky vzdělaných a hlavně emancipovaných žen (a následně jejich udivených a nepříjemně překvapených mužů) pramení, zdá se, i z rozporu mezi evolučními tělesnými a hormonálními cykly na jedné a racionální informovaností a kognitivní naprogramovaností na straně druhé (což končí nejen rostoucí nespokojeností a rozvodovostí, ale i nárůstem domácího násilím ze strany žen). Pak se nemůžeme divit i bonmotu provokujícího filosofa Žižeka: Pravá láska je, když můžete ubližovat…
Potenciální vyznávání hormonální podstaty zamilovanosti by měl spíše a rozumně nahradit proces její transformace v partnerskou (oxytocinovou) lásku, tedy tím, že partneři jsou spolu a spolu všechno prožívají: nejen dovolené, ale i krize. Láska totiž není něco automatického, co rozmazlené princezničce spadne z nebe. Musím připomenout interview s ženou jednoho anglikánského a jubileum ve službě Bohu slavícího muže: To jste za těch společných šedesát let manželství ani jednou nemyslela na vraždu? Na rozvod? Zeptal se novinář. Odpověděla: Na vraždu? Častokrát. Na rozvod? Nikdy!
Když zamilovanost přejde, nejeden zamilovaný se sám sebe s údivem ptá: „Kam jsem dal oči, vždyť s tím člověkem nemám nic společného!“ Jen málokdy se totiž stane, že hned napoprvé potkáme toho pravého či pravou. „Proto je lepší počkat, až se hormonální bouře přežene, a pokud je nám i potom s tím druhým dobře, můžeme teprve začít mluvit o lásce, která bývá dobrým základem pro dobré manželství,“ radí profesor Weiss. „Brát se v období akutní zamilovanosti je ten nejhorší hazard!“ varuje.
Drogové opojení zamilovanosti je ale silnější než jakákoliv varování. Evoluční zadání je nade vše, veškerý racionální odpor je, jak by řekli Borgové ze Star Treku, marný. Každý z nás navíc baží po štěstí, což je opět zdařilý trik evoluce způsobený produkcí endorfinů, spouštěnou prostým pohledem na jídlo (nebo v případě mužů na oblou ženu). Podle studie amerických psychologů Dienera a Oišiho nejvíc spokojenosti (štěstí) přitom zakoušejí ti, koho v každodenním životě neopouští risk a zvědavost.
„Na lidském organismu se láska vždycky projeví jako stres,“ říká profesor Jan Pirk, přednosta Kardiocentra pražského Institutu klinické a experimentální medicíny IKEM. „Ať už je první, nebo poslední, nešťastná, či šťastná.“ Spouštěčem syndromu, o kterém se nejčastěji mluví jako o stresové kardiomyopatii, je masové uvolnění stresového hormonu adrenalinu, který se vylučuje v těle při zátěžových situacích a připravuje organismus buď na boj, či útěk.
Ano, zdá se, že nám všem nezbývá nic jiného, než nebýt líný či zbabělý a tenhle stres lásky riskovat… Láska je přepychová věc, ale prachy a dlouhodobý, bezpodmínečný a oba partnery lidskostí a vráskami ze smíchu obohacující vztah si za ni, dámy, v žádném obchodním centru, ani v Pařížské ulici v Praze, ani na srazu rozvedených kamarádek, nekoupíte…
P. S.: Jen tak pro dvojí tolerantní zasmání (doufám že se zasmějí i ženy)…
http://www.videacesky.cz/skece/tady-nejde-o-hrebik
