Zaprvé, mozek nás klame, a to, jak svět a sebe vnímáme, je iluze, vytvořená jeho programy. Všechny jakkoliv logicky vypadající výsledky jeho aktivit jsou, zadruhé, antropomorfní jako Brno. Máme geneticky a kulturně zakódováno, že nejen druhé lidi, ale i zvířata (zvláště ta chlupatá a nám se něčím podobající), ale dokonce i věci a přírodu a svět (a vesmír), poměřujeme vlastními zkušenostmi a přáními. Přesto se dá z pasti programů mozku a mysli (která je přece, podle zenových mistrů, tou nejpružnější věcí na světě) vystoupit…
Současné zobrazovací metody (mozku) “vědecky”, rozuměj, objektivně prokazují, že náš lidský svět je opravdu jedna velká iluze (Mája), a tak jako jsme teprve po spatření prvních fotografií z blízkého vesmíru pochopili, že Země je kulatá (všechny naše smysly tvrdí opak), teprve kvantová fyzika a záhady chybějící hmoty a počátku našeho stále rychleji se rozpínajícího vesmíru (už staří Indové tvrdili, že pravidelně, jednou za biliony bilionů let, vydechuje a pak se zase nadechuje) začíná rezonovat s šamany. Stručně a snad inspirativně (stačí naťukat níže uvedené termíny do vyhledávače na mém blogu a číst a číst) naznačím některé hlubší souvislosti…
Červená nit všech esoterních a duchovních mouder, tedy (jakkoliv pozitivní) tvrzení, že jsme tu proto, abychom se “něco” (rozuměj, potřebného, něco, co, když už selhali naši učitelé, obohatí naši entitu) naučili, nepřestává dráždit zvědavost dalších mudrlantů, cele pomíjejích ony výše zmíněné iluze. A nakonec vnucujeme sami sobě vědomě nevnímanou (jsme mozkem a jeho programy klamání víc, než tušíme) antropomorfní úroveň. Celkově negativní směr vývoje tvora, který se evoluci tak trochu vymkl z kloubů, a jehož inteligence, nepodporovaná soucitem (ach, kde skončily nesmělé a tak osamělé snahy některých Zápaďanů přiučit se od Tibeťanů) směřuje ke konci takového světa, který si dokážeme představit.
Sám na sebe tak pyšný lidský mozek (přičemž i zde balancujeme na prastaré a nezodpověditelné otázce, co bylo dřív, jestli slepice psychické a emoční struktury mozku, prý nejsložitější organizované struktury vesmíru, nebo vejce pyšně a drze vesmír antropomorfizující mysli), tedy spíše jeho softwarový důsledek, mysl, se učí neustále… ale pro třísky nevidí les: jestli přisuzujeme svým krátkých (původně jepičím, jakmile předáme geny, měli jsme zemřít, tedy tak v pětatřiceti letech) životům onu důležitost a světobornost, opravdu se svou touhou vše existující poměřovat vlastními smysly a kulturními souvislostmi podobáme jepici (pro kterou je jeden den celoživotní poutí a zcela jistě jej prožívá právě tak iluzorně, jako my ten náš lidský). Ještě jinak, lidský mozek potřebuje iluzi nějakého inteligentního plánu, aby se zklidnil a byl schopen žít (ale odjakživa se ptá po smyslu života). A tak si jej, v každé době jiný, vymyslí a dokonale logicky zdůvodní.
V tomto ohledu jsou mi spíše sympatické jak dávné i současné hudební úvahy o vibracích (Vesmír ladí, i když netušíme, jak to je možné), tak šamansky znějící úvahy kvantových fyziků. A je jedno, jak to, že platí zákon oktávy a elektrony obíhají jádro atomu po neměnných (vyladěných) drahách, a astrologové nalézají příčinné souvislosti mezi postavením planet a souhvězdí a lidským charakterem či osudem, nebo někomu se smůla lepí na paty opakovaně, a jiný si ani ruku nezlomí za celý život. V tomto smyslu dám spíše na otázku: víte, jak probíhal (a celý život ovlivnil) váš porod? A na motivující tvrzení, že pokud, tak se máme naučit to, co po nás chtěl už Buddha a Ježíš… a dnes 14. dalajlama: tedy soucítit s ostatními a přírodou, nezabíjet, nelhat, nekrást, nepřežírat se (ani šamanskými semináři a knihami o emancipaci), nemluvit vulgárně a nezávidět…
Jak naznačují poslední výzkumy a objevy, svobodná vůle je také iluze, a máme jí i my lidé podobně pomálu, jako ona zmíněná jepice (a chlubivé racionální řeči militantních feministek, cele ovládaných menstuačním cyklem a jinými hormonálními procesy, by byly k smíchu, kdyby nebyly k pláči). Jak svobodný je politik nebo internet? I kázání na téma co se mají duše (lidí nebo emancipovaných a své rodiny opouštějících žen) naučit, kterými občas někteří autoři poučují klienty, je antropomorficky přemotivováno: nechť prezentují lidské potenciály a trpělivou práci na sobě samých, nechť klidně používají příkladů ze své praxe (typová shoda určitých charakterových rysů určitého člověka s postavením symbolů na obloze v době jeho narození je přece i statisticky velmi vzrušující), ale ať nepoužívají floskule: hvězdy ukazují, co se máte naučit… hvězdám, které tady byly dávno před námi, je člověk docela jedno.
Zvlášť k smíchu a pláči zároveň jsou mnou celé roky popisované ulítlosti militantně emancipovaných současných žen (seminářových čarodějek), které jsou přesvědčeny, že se ke svému typu jednání svobodně rozhodly (asi tak jako když celé třídy dívek kouří cigarety nebo nosí džíny či trika nebo mobil stejné značky… aby se odlišily, nebo si o víkendech užívají svobodu rozhovování mezi desítkami druhů másel a salámů): zatímco já jsem psával o učitelkách, psycholožkách, seminářových bohyních, uječenkách a estradiolkách, objevila se typologie, sestavená dokonce ženou samotnou.
Pokud by neplatilo, že duše má svobodnou volbu, měl by pak život vůbec nějaký smysl? Jsem přesvědčen, že neměl. Pak by ale ani nemělo smysl tady být a vůbec žít… napsal astrolog, a převyprávěl si tak, dovysvětlil (Ano. Někdy ta svobodná vůle je hodně omezená. Pokud se něco naše duše má naučit, a nechce, no tak se jí ony pomyslné mantinely proto, aby se naučil zúží. Pak už pro svobodnou vůli moc prostoru není) a antropomorfizoval, polidštil (vesmírně platné) principy rezonance a oktávy (nad kterými se vzrušovali už staří Egypťané, nebo středověcí myslitelé) hned ve dvou rovinách.
Smyslem lidského života je, na rozdíl od koček, jepic a jiných evolučně snad ukončených tvorů, rozvíjet se ke stále větší koherenci a individuálnímu rozvoji… ale co se týká vývoje celé rasy, nejde než o předání genů dalším generacím: uvidíme, co z toho vznikne. Je ovšem velmi pravděpodobné, že inteligentních živých tvorů je v nám známém vesmíru ve hmotné formě tak málo, protože málokterému se podařilo překonat hrozbu sebezničení… a i my lidé k téhle hranici pilně a nepoučitelně míříme. Karma je další pojem, který se dá “vysvětlit” spíše pomocí vibrací a rezonancí. Hloubavé čtenáře odkazuji na prastarou indickou a čínskou tradici… nebo na různá ta pradávná Desatera.
V tomto hledu přestalo platit to, co platilo ještě pro mého otce: postav dům, zasaď strom a zploď syna. V dnešní ekologické situaci by mělo platit spíše sázej a chraň stromy, zanechej co nejmenší ekologickou stopu, a zploň dceru (protože jen žena může tím, že začne chválit své syny a muže, a porodí nějakého toho příštího buddhu, změnit svět… a dnes navíc víme, že každý zárodek člověka je nejprve dcera, a když se něco pokazí, nastoupí testosteron a vznikne muž).
Osud je tedy spíše souhrn deterministických náhod, napsal jsem jednomu tazateli, a on odpověděl: Bohužel nevím, co jsou deterministické náhody. V každém případě vím, že náhody neexistují. To co se děje, je vždy výsledkem či následkem něčeho předchozího. To, že to něco neumíme vysvětlit, spočítat či jinak poznat, neznamená, že je to náhoda. A tak jsem jen tak ťuknul na google (viz linky níže, třeba to bude zajímat i ostatní), abych naznačil, že jeho otázky (i náznaky odpovědí) vycházejí z neinformovanosti (současná generace neumí česky, páchá hrubky, a postrádá všeobecný historický a jiný přehled), také že nejsou nikterak nové, a doporučil, ať tyhle a jim podobné nikdy nekončící úvahy opustí a věnuje se spíše harmonizaci své bytosti a svého života (i kdyby k ní měl použít astrologická zjištění). Otázka náhody (a synchronicit) už je z jiné pohádky…
Pokouším se (přiznávám, na myšlení a všeobecný přehled poněkud náročněji než je u nás obvyklé) naznačit, že přisuzovat vesmíru, hvězdám, zvířatům i věcem a státům nějaký pedagogický záměr je nesmysl a přáním (a tedy matkou všech dalších) bludných a zacyklených myšlenek… je nejvyšší a poslední čas pokorně se svou “racionalitu” zastydět: Einstein se spletl, jak to vypadá, Bůh skutečně hraje kostky, a přestože vesmír nahoře i dole z nám netušených příčin ladí, nemáme šanci pochopit, o co jde. Jediné, co můžeme, je využít potenciálů a daru života a pokusit se naučit se to vše vychutnat. Jenže, pozor, “díky” nesnesitelně lákavému antropocentrismu míjíme terč… děláme začátečnické chyby… a jsme nepoučitelní…
Jinými slovy, ne jde o to, co se máme naučit, ale, až zjistíme, k čemu vlastně jsme (na co máme talent a potenciály), co se můžeme naučit… v rámci doby, a hlavně našich možností, snah a vytrvalosti… A nevede nás nějaká inteligence, nějaký dramaturg či režisér, ale jen my sami: já sám, já sama (i když ženy to mají, při vší úctě, s tímhle uvědoměním, ještě obížnější)…
http://scienceworld.cz/fyzika/otazky-zustavaji-determinismus-v-soucasne-fyzice-4387
https://sites.google.com/site/prirodnifilosofie/determinismus-kauzalita-a-neurcitelnost
http://www.odmaturuj.cz/filozofie/determinismus-a-svoboda-spor-pohledu-na-etiku/
a jako chuťovku i pro pobavení: http://patricie1996.blog.cz/1203/biologicky-x-socialni-determinismus
