…a nejen tom alternativním, které bylo cílem a cestou životem pro mou generaci v 80. letech min. stol. Tehdy mne zavřeli pro pokus zahrát na Letné (na místě bývalého Stalinova pomníku) na gong, což asi byla pro StB poslední kapka: sledovali mne od návratu z Japonska v roce 1979 a určitě nadskakovali nad mou drzostí, s jakou jsem pak na přednáškách o indické hudbě, tedy duchovnosti, a v rámci koncertů učil lidi svobodně myslet a chovat se. Absurdita té doby už dnešním mladým nic neříká (viz Kafkův punk), ale přece jen jsem donedávna při běžném pohledu na stav společnosti pochyboval, jestli mé celoživotní snahy učit další generaci nenechat se zblbnout (kariérou, penězi, atmosférou, médii) byly alespoň trošku úspěšné. Včera jsem zjistil, že mé pochybnosti byly liché.
Když mi před patnácti lety začal e-mailem psát jistý český hokejista z Austrálie (zajímal se o zen), byl jedním z několika desítek podobných mladých zvědavců. Tehdy jsem nemohl tušit, kdo z nich se vybarví aktivně: většina tazatelů jen psala (či četla). Ale Mirek Klíma se začal pravidelně vracet do své rodné země a několikrát se zúčastnil mých víkendových či týdenních seminářů. Učil jsem na nich hrát na džembe, didžeridu, zpívat alikvoty, meditovat pomalou chůzí, objímat stromy, hledat vodu a zóny, ale hlavně mi, a posléze i jemu, šlo o jiné, na vnějším stavu společnosti nezávislé myšlení a přístup k životu.
Pak se mi ztratil z doslechu a já neměl žádnou indicii, jestli si vede dobře, anebo mu život v kapitalismu přistřihl křídla. Až se mi před pár měsíci sám ozval a já na návštěvě v jeho podnájmu zjistil, že mezitím pilně jezdil studovat bubny do Guineje, živil se tu třeba hraním na bubny a chřestidla v cirkuse, učil bubnování, ale i angličtinu bohaté zájemce o nějakou tu realitku (myslím tím dům nebo pozemek), a z rozhovoru vyplynulo, že se o jeho postoj k životu a budoucnost už nemusím obávat: má našlápnuto nejen správným směrem, ale už taky neochvějně a nezastavitelně jde za svým, rozuměj, ne egoistickým, ale kolektivním.
Pod záminkou odletu na Nový Zéland (pryč z plískanic podzimu a zimy v Praze do léta přece jen méně porušené přírody) uspořádal ve spřátelené čajovně rozloučení s improvizovaným hudebním programem: jeden český nadšenec hrál všem, kteří se již roky neviděli a museli si to vyříkat, na koru, africkou loutnu (a jeden z nejtěžších hudebních nástrojů světa), a pak ticho ohlušil příjemnými frekvencemi kvalitní didžeridu asi nejlepší hráč na tuto eukalyptovou rouru u nás, Ondřej Smeykal. V roce 1998 jsem jemu a jeho australskému příteli introvertnímu matematikovi Ianu Woodovi uspořádal první týdenní kurz hry na tento ideální muzikoterapeutický nástroj nenástroj u nás, a on od té doby pilně cvičil, koncertoval a vydával CD . Jeho rytmické dechové variace jsou světové třídy, pro didžeridu vymyslel i další tvary a materiály, včetně skla.
Potom nastoupil i Miro Klima (ten vlevo) a nejprve sám, potom s několika se střídajícími kolegy, zabubnoval na africké džembe tak profesionálně, až jsem si v tom rachotu a ukázce svobody improvizace ve struktuře tradičních rytmů mohl odškrtnout další ze splněných snů: bubeníci čeští hráli nadšeně a jakoby africky, ale zároveň i česky a „globálně“. Nenechali se srovnat dobou právě tak jako pár desítek mladých žen, většinou asi tanečnic, v příjemných kombinacích etnických módních doplňků a pohodlných kalhot a dalších hadrů, některé s miminkem v náručí, v šátku nebo u sukně, všechny se zdánlivě rozcuchanými, ale při bližším pohledu pečlivě a tak trochu do afrických drdolů stylizovanými vlasy.
V 80. letech jsem se zájmem sledoval, jak se v Beskydách začala tehdejší neortodoxní mládež setkávat o sobotách na tamních kopcích u ohňů, celé noci protloukla naivně amatérským plácacím způsobem do různých doma udělaných bubnů (jiné nebyly k mání), aby pak už zklidněně zrytmizovala a sjednotila svá těla a mysli s východem slunce. O desítku let později jsem v rámci natáčení dokumentu o čajové kultuře a bubnování mezi řečí zadoufal, že tahle jakkoliv záslužná, ale z hlediska nástrojů a možností naivní kvantita se snad v budoucnu přemění v kvalitu. Že i u nás se začne vystupovat a hrát veřejně i soukromě, na kvalitní nástroje a poučeně: dosáhnout transu jen plácáním je taky fajn, ale umět přitom využít potenciálních možností poučenou a natrénovanou uvolněností, ale zároveň dokonalostí úderů a rytmů je to, na čem záleží.
Matemašte. Na kvalitu hry a nástrojů jsem dlouho čekal, a v čajovně U Džoudyho jsem se 13. října 2013 dočkal. Naznačuji, že ať vypadá pohled do novin a časopisů, zvláště teď před volbami nevolbami, jakkoliv beznadějně, někde pod povrchem a bez mediálního zájmu, v čajovnách a vegetariánských restauracích, se vytváří nezávisle myslící a jednající budoucnost. Jinými slovy, měl jsem a mám sen, jak tihle mladí hoši meditují bubnováním a jejich dívky tancem a péčí o ně a děti.
Tihle mladí se nedají zmanipulovat, natož zglajchšaltovat, majore Peřte. Tak se totiž jmenoval důstojník StB, který na mne při výslechu ve vazbě v roce 1986 řval: Dám vás zavřít a za třicet let propustit jen proto, abyste viděl, že nic z toho, o čem mi tady blouzníte, nebude existovat! A za tři roky přišel samet a za dalších pár let bylo pro ty, kteří o to měli zájem, k dostání v supermarketech a jídelnách přesně to, o čem jsem mu vykládal: tofu, miso, vegetariánské i veganské obědy a dobrůtky. Dnes se mladí jezdí učit bubnovat na africké bubny džembe na Mali a do Guineje, na indická tabla do Indie, umějí hrát na didžeridu jako Austrálci a efektivně vydělávat jezdí klidně na Nový Zéland. Nezávisle žijí a myslí také díky tomu, že si (i na džembe a didžeridu) hrají.
Negativních zpráv jsou plné noviny, takže opačně: pozitivně. V počtu čajoven jsme na špici světa, počet kurzů zdravějšího stylu života a titulů esoterické literatury třeba o tom, jak vylepšit své myšlení a vztahy, stoupl desateronásobně, a kluci se předvádějí zdravě se stravujícím a bylinky pěstujícím dívkám autentickým bubnováním na pravá a autentická africká džembe či hrou na australské didžeridu. Právě tyhle exotické disciplíny mohou zachránit další generaci, pomáhají totiž utvářet nová propojení neuronů a stát se tak jiným, na stávajících společenských kompromisech nezávislým člověkem.
Večer pak pokračoval beze mne v témž duchu, o kterém tady nadšeně píši, a tak rád ocituji přímo samotného Mirka z e-mailu z druhého dne: Na pódiu jsem si udělal oltář, ztlumil světla, pustil si svou oblíbenou hudbu a povídal jsem. Všichni seděli přede mnou a já děkoval všemi možnými způsoby. Mluvil jsem hodně o Tobě, o tom, jak jsi ovlivnil můj život, kolik dobra jsi udělal pro nás všechny. Před sebou jsem měl tibetskou mísu, kterou jsi mi koupil v Prášilech na prvním workshopu s Tebou.
Děkoval jsem Džoudymu za jeho vizi a velkorysost, za to, že provozuje obchod a čajovnu a věří v jejich smysl přesto, že mu banky nabízejí obrovské peníze za pronájem jeho prostor.
Děkoval jsem všem ostatním spojencům. Daroval jsem svoje nejcennější věci: posvátné knihy, bubny, předměty, které pro mě znamenají hodně. Tohle všechno jsem tam předvedl a tak si umíš představit, že to bylo silné, ale zároveň odlehčené.
Dej si tam u protinožců pořádného pašáka, Mirku. Svoboda není možnost volit mezi deseti druhy salámů nebo svetříků, nebo mezi jedním a druhým populistou. Svoboda není někde vně, v časopise či v injekci, nebo v dávce potěšení nebo v možnosti při prvním problému vyměnit partnera jako kabelku.
Osvobození ženy netkví v antikoncepční pilulce, podnikání nebo v očkování děložního čípku, a už vůbec ne ve snaze být (kouřit či pít) jako muž, ale v tom, stát se skutečnou Ženou. To vše může začít třeba právě tím, že (aniž si to uvědomují) muž se (na)učí být mužem bubnováním, a žena být ženou péčí, tancem a porodem. A i tahle chytrost není IQ, ale soucitná a životem nabytá moudrost zkušenosti.
