Mezi českými dulami se prý tvrdí, že není nutné, aby dula a porodní asistentka měly vlastní porodní zkušenost. Jde tam prý hodně o pečování, takže i když žena z nějakého důvodu dítě nemá, je schopná dobře pečovat o jinou ženu… Pokusím se naznačit, že tak docela nesouhlasím, a že bezpečný porod (zdravě přirozené a šťastné těhotenství) a skutečná porodní péče je a mohlo by být něco daleko víc, než se u nás bere za možné a dostačující…A že právě především na psychice rodičky a aktivně vnímané existenci něčeho, co zatím nemůžeme dokázat, ale píšeme o tom básně a romány, záleží.
Půjdu na to od lesa a tak trochu provokativně se budu ptát: třeba proč je některý zpěvák populární a jiný, stejně technicky dokonalý, se ne a ne uplatnit? Proč někdo má a jiný nemá charisma? Proč dokáží romští kluci zahrát na jakýkoliv hudební nástroj? A proč se indická klasická hudba stále učí ne z not, ale přímo, od učitele, duchovního mistra, a proto taky asi stále povznáší a léčí? Co když je přesvědčivost zpěváka či politika (ale i umělce nebo učitelky ve škole či zdravotní sestřičky) založena na něčem docela jiném než technice (či teorii nebo návodu na použití)? A proč jsou nejlepší porodní asistentky ty zkušené, které jen tak sedí v koutku a pletou svetr (jak to dělává i ta, která již celé roky chodí k porodům s Michelem Odentem)? Co když i ta nejlepší (vnější) péče právě v případu asistence u porodu (nebo při učení nebo výchově dětí) není všechno?
Co se snažím naznačit? Už jsem zde kdysi psal o tom, že když těhotnou klientku doprovází k porodu jako dula žena, která ještě neměla dítě, asi to už při první komplikaci dobře nedopadne. Zatímco tělo rodičky v té chvíli potřebuje jen poradit, tělo této duly toho není schopno. Znal jsem bezdětnou ženu, která nadšeně „vystudovala“ na dulu. Před jejím prvním angažmá jako dula jsem namítal, že žena, která neměla nikdy dítě, u porodu přece pomáhat nemůže. Prý to nevadí. Když první žena, které jako dula pomáhala, porodila císařským řezem, protože se porod zastavil, znovu jsem naznačoval, proč: pokud zazmatkuje, tělo prvorodičky „požádá“ podvědomě o pomoc tělo duly, jenže to, pokud ještě nerodilo, může poskytnout jen zmatek a „nevím“… a porod se zastaví a skončí císařem. Tahle „dula“ (která, jak se ukázalo, nemohla mít děti) byla ovšem tvrdohlavá, a tak šla k dalšímu porodu… a opět to byl císař. To už jsem naznačoval, že to vypadá, jako by nešlo ani tak o pomoc rodičce, ale opačně, o touhu něco se naučit od rodičky. Zapřísahal jsem ji, ať svou tvrdohlavostí a nevědomostí klidně škodí sobě, ale ne jiným… šla i potřetí za dulu, a potřetí to skončilo císařem.
Zdánlivě z opačné strany: v Německu se před lety příslušné ministerstvo rozhodlo dál vzdělávat porodní asistentky a prvních sto jich pozvalo na týdenní kurz patologie porodů. Manžel jedné z nich dostal nápad, zjistil si adresy všech asistentek, které se toho kurzu zúčastnily, po pěti letech si zjistil adresy jiných porodních asistentek, které se žádného kurzu nezúčastnily, a všechny obeslal podrobným dotazníkem, zjišťujícím řadu nejrůznějších detailů z porodů, těmi asistentkami vedených. Co se ukázalo? Že porodní asistentky, které se tehdy zúčastnily kurzu patologie porodů, měly v rámci své praxe u svých klientek mnohem větší počet porodních komplikací. Další provokativní otázka: Co když patologiemi a komplikacemi prošpikované mozky porodníků (a prostředí porodnic, rozuměj: nemocnic, přestože porod není nemoc) jsou zároveň prapříčinou komplikací (a následná operativní péče a bolesti a další důsledky traumatických porodů jsou jen následky)? I alopatičtí lékaři a porodníci uvádějí, že až 90% žen je schopno bezpečně a zdravě porodit bez zásahu lékaře (zatímco ve Švédsku je u porodu průměrně jen 8% medicínských zásahů, u nás je to 90%)!
Naznačuji, že stav psychiky těhotné ženy (i podle rostoucího počtu prenatálních psychologů a informovaných porodníků a neonatalogů, jakými byli a jsou i Thomas Verny, Marsden Wagner, Fréderic Leboyer, Peter Fedor-Freybergh a další) průběh porodu a jeho kvalitu podstatně ovlivňuje (právě tak, jako stav psychiky ovlivňuje vrcholový výkon řidiče, chirurga nebo umělce). Přitom právě vrcholoví sportovci dnes již velmi dobře vědí, jak moc při jejich výkonu záleží právě na psychice (všechno je v hlavě, ví gymnasté, oštěpaři i sprinteři nebo skokané do výšky).
Psal jsem a přednášel také o posvátných místech (a o potřebě znovu proměnit turisty v poutníky), nebo o schopnosti některých v tomto oboru trénovaných jedinců najít v krajině studnu nebo pramen, a postavit most nebo katedrálu tam a tak, aby vydržela, na pozitivní zóně, stejně jako vydržely některé skály a stromy, celá staletí a tisíciletí. Jinými slovy o tom, jak nás i v běžném životě ovlivňují (daleko více než příručky a učebnice a než většinová věda zatím připouští) i ty neviditelné a našimi přístroji zatím nezjistitelné energie, ve kterých jsme se coby druh vyvíjeli stovky tisíc let.
Ač vychovaní v třeskutém materialismu, už přece víme, že třeba na mistrovských kurzech u virtuózů vážné hudby (tak jako u indických učitelů hudby nebo zkušených uměleckých řemeslníků) jde daleko víc o podvědomé předávání zkušeností, které nelze zapsat do not či instrukcí. Praktici dobře vědí, že nejlépe se člověk naučí proutkařství od jiného zkušeného proutkaře: jaksi rezonančně, podvědomě, od něho převezme základní schopnost něco vůbec najít (a teprve tu může dál trénovat). Tvrdím, že podobně zkušená vícenásobná matka (ví se také, že až třetí porod je ten nejlepší a často i orgasmický) bývá tou nejlepší dulou. A sebelepší péče ženou, které neporodila, je rodičce k ničemu… stejně jako, jak se dnes konečně i oficiálně ví, sebevíc péče v kojeneckém ústavu nebo v dětském domově nenahradí jedinou matku.
Tvrdím dále a opakovaně naznačuji, že pozitivní změna (nejen) českého porodnictví, která by v dalších generacích nastartovala následné pozitivní změny celospolečenské (sociální, politické, ekologické a další), nevyžaduje velké sumy peněz (viz např. causa psoásových svalů), ale spíše respekt k evolučním danostem ženského těla a člověka jako takového (tedy pozitivní a selsko-rozumný posun jak v myšlení všech individuálně zaangažovaných, tak i v postoji celé společnosti k ženství, mateřství, k porodům a k výchově, vzdělání atd., viz i dvě má Desatera).
Mimochodem, když indická holčička poprvé menstruuje, nemusí týden do školy, napečou se dorty, sezve příbuzenstvo a všechno se společně oslaví. To je pak docela jiný, celoživotně pozitivnější přístup nejen k menstruaci, ale i k ženství, těhotenství, mateřství atd., než u nás (kde se za to společnost i ženy stydí a dokonce se při setkáních trumfují, která měla větší menstruační nebo porodní bolesti).
Tvrdím, že tak jako se nelze stát vynikajícím hudebníkem (umělcem, sportovcem) jen z manuálu, dulami, ženami doprovázející rodičky k porodu, by měly být jen ty, které již několikrát přirozeně porodily. Ano, i na dulu se u nás dá snadno vystudovat, ale vlastní porodní zkušenost je a měla by být nenahraditelná.
