Koupil jsem to na DVD jak jen to bylo tak před pěti lety možné a několikrát zkoukl, s přestávkami na diskuse, i se svými studenty. Mám na mysli dnes klasický a kultovní film Matrix. Napsal jsem o různých matrixech i pár blogů, také protože jsem celoživotní fanda dobrých a lepších ‚a zvláště sci-fi filmů, a zároveň se hodně dlouho snažím studentům a jiným zájemcům naznačovat, že celý svět, tak jak jej vnímáme a žijeme, je iluze (Indové hovoří a píší o Máje, závoji iluzí, Japonci pro tento druh konstruktu ega v mysli vymysleli slovo makyo). Tak jako ale lze slovem dojít ZA slov (kóany a mantry), nebo očima se naučit koncentrovat a zvládnout ego a emoce (mandaly), stále je tu naděje, že i pomocí iluze v iluzi, tedy filmem, lze něco v nás (když už ne například společenský matrix), změnit.
Nedávný sloupek Kamila Fily v internetové verzi časopisu Respekt (Jako by Wachowští natočili Matrix přímo pro mě) mne donutil sednout a pokusit se posunout generační zážitek nadšenců z počátku jednadvacátého století komentářem pamětníka, který právě takto, přelomově a generačně, vnímal i Vesmírnou odysseu 2001 (z roku 1968) nebo Blade runnera (1982), či v posledku i Avatara, trochu dál. Naznačit, opět, že bez usilovné práce ani na poli změny paradigmatů nerostou koláče, a že revoluce na plátně (nebo na monitoru) je, pokud se to netuší, zase jen iluze, makyo… a ve skutečném životě pak kde nic tu nic.
Celé hnutí new age, ale i jiné další pokusy Západu nějak zpracovat, aktualizovat nebo dokonce realizovat např. poselství asijských bojových (v původním smyslu spíše obranných) sportů (v původním smyslu spíše nesoutěživých celoživotních výukových strategií) stojí a padá na iluzi západního intelektuála (nebo vyznavače kultu trénovaného těla), že pouhým, i když třeba několikanásobným (pře)čtením životopisu Buddhy nebo Bruce Lee, nebo třeba i opakovaným koukáním na několikahodinový film o tom, jak se naučit bojovat či bránit holýma rukama (kara-te, japonsky prázdná ruka), může revolučně zlomit své dějinné kulturní i genderové naprogramování (osobní matrixy).
Film Matrix byl zjevením a v jistém smyslu navázal na ta přelomová díla tohoto druhu masového umění, na která posledním desetiletím zhýčkaný konzument (a někdejší abonent několika videopůjčoven) již téměř, v proudu blockbusterů a stále stejných jen bombastičtějších trikových scén a krvavějších vražd, málem zapomněl. Najednou tu byl film, který měl napínavý děj, hlavu a patu, poselství, dokonalé triky a strhující imaginativnost. Dokonalá iluze… o dokonalé iluzi.
Měl jsem to štěstí, že jsem zažil a viděl stovky těch nejslavnějších filmů dnes legendárních režisérů v době, kdy video neexistovalo (díky, Filmový klube v Klimentské ulici). Film sám je ve své podstatě příkladem dokonalé iluze – člověk ví, že kouká na obrázky, promítané na velké bílé dvourozměrné plátno, ale prožívá emoce jakoby se vše dělo rovnou jeho hlavě. Film skončí, v sále se rozsvítí, divák jde na tramvaj a domů… jenže mu nedochází, že i to, co vidí v tramvaji, na ulici, doma, je iluze, promítaná (a cenzurovaná dalšími podprogramy) programy mysli na monitor jeho mozku (s následnými reakcemi těla). Na světě neexistují žádné obrazy, zvuky, chutě, vůně, všechno to jsou jen vlny a molekuly. Počitky jsou tedy umělé konstrukce, které vytváří mozek, píše se v současné encyklopedii.
Člověk je v tomto smyslu nejen evolučně vypiplaným důsledkem hormonálních reakcí, ale především strojem na iluze. Na jejich vytváření, zpracovávání, a konzumaci. Už posluchači Homéra a jiných vypravěčů a dramatiků podléhali iluzím, které si užívali při poslechu slepého mudrce a vypravěče, a podobně iluzím rádi podléhali i posledních pár set let čtenáři poezie a románů. Když herec antické tragédie plakal na jevišti, plakali i diváci v amfiteátru. O to snadněji plakali s hrdinkou toho kterého filmu i diváci černobílých, a pak barevných, a pak „širokoúhlých“ filmů. Evoluce při konstrukci a vývoji ježka nepočítala s pneumatikami automobilů, a právě tak při vývoji člověka nepočítala s knihtiskem a především pak ani s vynálezem pohyblivých obrázků (mimochodem, i film, 24 obrázků za vteřinu, a televize, v základě 25, u moderních přijímačů i 50 obrázků za vteřinu, je v naší mysli jedna velká iluze, způsobená tím, že mozek nestíná vnímat tak rychlý sled diapozitivů). A navíc teprve s érou beatniků (a Snydera a Ginsberga a Ram Dasse) dorazil na Západ koncept máji, iluze (poselství a učení indického jógína Vívekánandy o půl století dříve se s odezvou, natož pochopením, nesetkalo).
Mám podezření hraničící s jistotou, že naprostá většina nadšených diváků (na rozdíl od recenzenta, který ovšem film viděl mnohokrát za sebou) nepochopila, že jde o něco víc, než jen o dokonale nafilmovanou dystopickou sci-fi o bojových uměních, a že pod propracovaně napínavým dějem se skrývá něco hlubšího: Trilogie Matrix kopíruje triádu kroků duchovního osvícení, jak ho v různých verzích nabízí východní duchovní nauky. V prvním kroku člověk odhalí smyslovou iluze, háv, který mu byl přetažen přes oči, aby neviděl, co se skrývá pod jevovou stránkou reality, píše ve svém vzpomínkovém sloupku autor (přičemž Západ je už stovku let stále jen v téhle první fázi, pozn. aut.). V druhém kroku osvícení pak dotyčný pochopí řetězec příčin následků, kauzalitu a nekonečný kruh utrpení. To je ona scéna u Architekta Matrixu, který Neovi vysvětlí, že v systému musí být zakódováno utrpení, jinak by lidé nepociťovali realitu jako dost reálnou dokonalost nesnesou) a zároveň tu musí být příslib vykoupení (zatímco vyvolený Neo ve filmu snad pochopil, i když i jemu to dalo hodně práce, západní ale dnes už i Západ kopírující indický a dálněvýchodní svět nesnesitelně snadno jen vyměňuje nové typy matrixů).
Třetí nejvyšší stupeň osvícení spočívá v překonání a splynutí protikladů, pochopení, že opozice spolu koexistují jako v symbolu jin a jang. Západní milovník filmů ale ani dnes pranic netuší, a to je právě moje parketa, že v rámci duchovní praxe (přizpůsobené západnímu naprogramování a myšlení) se totiž dá nacvičit nejen schopnost na přání (nakonec automaticky) vidět druhou stranu mince (když je někdo negativní, slyšet rovnou pozitivní aspekty jeho příběhů a stížností, pokud je afektovaně pozitivní, rovnou vidět druhou realistickou stranu jeho ód na to či ono)… ale nakonec, po mnoha letech o nic neusilujícího a neusilovného tréninku, umění vidět věci a situace rovnou jakoby z obou stran zároveň. Tedy dívat se např. na obrázky nebo dokonce živou dokonalost pro muže neodolatelně oblého a hladkého ženského těla, ale zároveň si být vědom toho, jak bude vypadat až zestárne nebo v okamžiku kdy zemře. Jinými slovy, dokázat se probudit (slovo buddha znamená probuzený) z iluze (smyslů a programů na jejich interpretaci) a nežít v matrixu genetického naprogramování na (pouhé) předání genů (jak jinak to evoluce měla zařídit než pomocí pocitů rozkoše?)…
Jen případné pokračování filmové trilogie ukáže, jestli i sami autoři, bratři Wachowští, nejen pochopili co a hlavně jak, ale našli či dokonce najdou i případné metody a páky, jak zvednout diváky ze židlí a donutit je onu dvouhodinovou iluzi individuální svobody k revoltě realizovat i ve společenském měřítku. Samozřejmě, nabízí se skeptická úvaha o tom, že všechna pokračování jsou horší než původní díly – protože jedna z největších chyb západních umělců je to, že neumějí včas skončit.
Souhlasím v autorem sloupku: V tomto ohledu trilogie Matrix předčila všechny primitivní apokalyptické vize a stala se skutečně pokrokovým dílem. I za cenu toho, že nebude moc pochopená…Ano, ale podezírám většinu diváků, že si vychutnali první díl trilogie, pak se zájmem sledovali, jak to v dalších dílech dopadne… a podstata a smysl dělení všeho toho, co se (iluzorně) dále odehrávalo na plátně, jim unikla a uniká. Pro dnešního mladého konzumenta videoher a rychlého střihu klipů je v trilogii příliš mnoho náznaků, příliš mnoho citací, příliš mnoho vizuálních (tedy iluzorních) lákadel na to, aby byli schopni poselství a smysl toho všeho „až oči přecházejí!“ zachytit, natož pochopit (ani s touto cunami zážitků evoluce nepočítala).
Matrix je progresivní, protože nehlásá návrat ke kořenům, hlásá změnu, která bude radikální, na úrovni biologické podstaty. Ano, ale netuším, kolik nadšených diváků Matrixu začalo po jeho shlédnutí pravidelně meditovat (nebo zpívat mantry, nebo pozitivně myslet). A film, jako každá iluze, může být jen apel, nikoliv návod k použit.: Nevím, jaké technologické nebo tělesné bariéry bychom museli zbořit, abychom tím vyřešili reálné sociální a ekonomické problémy, kterým denně čelíme. Odpovím: od dob Buddhy, nebo od dob zenových mistrů (tak počínaje třináctým stoletím), nebo právě od dob amerických beatniků a jejich (pohříchu spíše jen intelektuálního) okouzlení zenem se přece jenom ví, proč a hlavně jak (postupně) překonat kulturně vrozenou fascinaci nejen příběhem a pohyblivými obrázky – tedy jak nejen objevit (teď tedy třeba pomocí bratrů Wachowských), ale také překonat iluzi, že svět je to, co vnímáme, a nezměnitelně daný.
Nejen Kamilu Filovi už také dochází, jak je naše ego rafinované, jak snadné je padnout nejen do pasti slov, ale dnes o to snadněji i to pasti (iluze, matrixu) tak dokonalých a pohyblivých obrázků (jako živý, žasli naši předkové nad nějakým hezky namalovaným obrazem, a v prvních kinech v panické hrůze utíkali před záběrem přijíždějícího vlaku). Důsledky všeobecnému propadnutí našeho tak do detailů propracovaného matrixu (dnes kapitalismu) sice stále větší počet lidí objevuje kolem sebe, ale naděje, že to, co se děje, není realita, anebo že skutečný život je tam někde, a čeká zrovna na mě, a jen shodou nepříznivých okolností (a to že ještě nemám nejnovější typ deodorantu nebo automobilu je příčina, že stále nejsem dokonale šťastný, jak neustále mantricky tvrdí reklamy), se už téměř vypařila.
Tahle generace už tuší, že se lepších zítřků, které spadnou z nebe, protože na ně přece mám právo, také hned tak nedožije, a že vysmívat se snům a iluzím předchozích generací bylo a je k ničemu: Po patnácti letech je zřejmé, že naše sny byly v něčem ještě naivnější. Naše vzpoura ani nezačala, jen se odehrála v našich hlavách a na monitorech našich počítačů konverzacích po sítí. Ale nikdy nedospěla k tomu, abychom se radikalizovali natolik, že bychom náš systém, náš režim, náš konzumní způsob života doopravdy odvrhli.
Fila ale také netuší, že mnohé by vyřešila buddhistická ekonomika, a že praktická a aplikovatelná duchovnost je to, oč tu (nejen šikmookým či americkým mistrům bojových umění, a bratrům Wachowským) jde. Rozhodující je úmysl, a ten byl, právě tak jako past našeho matrixu, filmovou trilogií naznačen (aby se nestal): Jinými slovy, Matrix nese ohromně silné, naprosto otevřené anti-kapitalistické poselství, ale sám se stal zbožím… tuší snad i řada dalších (v občasném společenském matrixu přirozeně nespokojených) ač velmi inteligentních a vzdělaných mladých aktivistů a aktivistek současné generace…
