Znám studenta, který léta docela úspěšně cvičí pozitivní myšlení, ale občas uklouzne: na internetu si např. hledá a najde jen ty články, které mu potvrdí jeho první, tedy negativní pohled. Nevyvracím to, co někdo napsal, ale namítnu: „No jo, ale tys do googlu zadal slovo problém. Zkus zadat slovo radost… Nebo tam máš samá Proč?, zkus tam dát Jak?.“ V tomto smyslu jsou zápaďáci celoživotně ve stále nebezpečné přechodové, až bych se odvážil říct bardo fázi: jsou na dobré cestě, ale pořád ještě jim mozek automaticky (protože nenatrénovali a nevyčistili výhybku) nepřehodí emoce a vnímání na vysněnou kolej radost, ale tak, jak to celý život dělal, vyhne myšlení do sobecké kritiky a negativního vymezování se a posuzování. Pokusím se naznačit, že obvyklá západní cesta k duchovnosti a dokonce k osvícení je sice delší, méně pohodlná, a navíc není bezpečná…ale s patřičným úsilím a varováním je možná…
Jsou-li tihle duchovní hledači a ostřílení meditátoři navíc v krizi nebo v emočně vypjaté situaci, tak už je vždy pozdě: emoce (adrenalin) už zaplaví tělo. Každá myšlenka je pak adrenalinovaná, místo aby byla zendorfinovaná. Krabičkou poslední záchrany je totiž vůbec nedopustit (dokud ještě nemám emoce bezpečně a jistě zvládnuté, dokud ještě nemám x-krát ověřené, že můžu říct slovo problém, aniž bych spustil produkci adrenalinu, a ocitl se tak na koleji problém) automatické a vědomě nekontrolovatelné zaplavení těla adrenalinem. Zápaďanovi nedochází, že dokud není bezpečné s tím pracovat, tak je to vždycky NEbezpečné.
Zatím je pro běžného na Západě zrozeného, vychovaného a vzdělaného hledače duchovnosti, neřku-li osvícení, i po letech nácviku pozitivního myšlení, spíše nebezpečné, i když si jen tak zkusí něco negativního (v naději, že to už má zmáknuté). Nenatrénuje to, ani když se bude pokoušet o jakékoliv zkratky: musí být zkrátka celoživotně trpělivý a pravidelně trénující… mozek současný je tak uzpůsobený, že si ani neuvědomí, že už je na tobogánu, a jakmile si to uvědomí, už je pozdě, už to nejde změnit, už prostě jede. Není to bezpečné!
Kdyby začátečníkovi někdy před těmi 60ti nebo 30ti lety nějaký guru nebo zenový mistr rovnou řekl Tebe neberu, to je ztráta času. To chce tak dvě tři generace, nepochopil by. Zvláště zápaďan totiž musí postupovat opatrně a krok za krokem. Je to jako když se člověk učí chodit, číst a psát, anebo žonglovat. Co se mne a mého poslání týká, těch 33 let jsem znovu a znovu opakoval a se začátečníky nacvičoval ony zásadní první kroky, ale také počítal s tím, že téměř nikdo si nevezme srdci ona metaforická upozornění příhod a kóanů, a těch dopravních značek, které jsou v mých knihách a blozích vztyčeny… Začátečníci na Západě budou vždycky spěchat, tak jako když čtou detektivku, protože chtějí vědět, jak to dopadne. Uvědomit si nebezpečí základní motivace a zvolené formy je nepředatelná zkušenost, tak jako když se chystáš na pouť do Santiago de Compostella: nevíš nic, dokud tam nedojdeš – cesta byla a je důležitější než cíl.
Jakkoliv se může adeptovi duchovna zdát, že techniku jízdy v tobogánu zvládl… není to bezpečné, je to zase jen, i když se bude aktér zaklínat pozitivní motivací, další trénink negativní emoce. A každá buňka v těle už má na sobě receptor pro adrenalin. Všechny iluze o pokroku na Cestě (a klidně i vize svatých nebo gurua) jsou jen další fígle ega. Člověk má chvíli pocit, že vyhrál, že už se nebojí. Ale protože mu ledacos neštymuje, znovu se zeptá: „No, když je to všechno iluze, tak proč vlastně píšete?“
Muselo a musí to už být varovně řečeno a napsáno: nikde není zaručeno, že pro zhýčkaného ač usilovného Zápaďana je duchovní cesta rovnější a bezpečná. Mnohé pozápaděné duchovní školy skončily a končí, protože na tohle nebyly připraveny, a právě do této iluzorní a až geniálně nenápadné pasti ega skočily… právě tak jako mnozí dálněvýchodní duchovní učitelé skončili mezi hlubokými výstřihy západních studentek. I pilní leč spěchající intelektuálové tak usilovně trénují formu, ale to je jen leštění oné legendární střešní tašky na zrcadlo ve slavném kóanu. Fígle ega jsou lákavé a nebetyčně dokonalé.
Znal jsem mladé muže, kteří v 70. letech min. stol. jezdili na chatu k panu Tomášovi, a skončili po letech v pasti ega, protože sice pravidelně meditovali na pozitivní věci, ale celí nakřivo, shrbeně: dokonce si pak užili zářivou vizi nějakého gurua nebo pánaboha, a řekli si: Á, už jsem osvícený. Jenže to bylo makyo jako hrom!
Zápaďan je v podobně ignorantské situaci jako neustále se rozčilující mladík z historky, kdy mu tatínek jednou koupil kilo hřebíků a kladívko a řekl: „Vždycky, když se rozčílíš, tak jdi na zahradu, a zatluč jeden hřebík do latěk plotu. A každý večer mi budeš hlásit, kolik hřebíků jsi zatloukl.“ Syn první večer hlásil: „Dneska jsem zatloukl 10 hřebíků.“ Za 14 dní už jenom jeden, a za měsíc hlásil: „Dnes už jsem nezatloukl ani jeden hřebík“. Tatínek mu sebral kladivo, dal kleště, a řekl: „Od teďka, vždycky když budeš v situaci, kdy si vzpomeneš, že ještě před měsícem by jsi se rozčílil ale teď už jsi klidný, vezmi kleště a jeden hřebík vytáhni. A hlas mi večer kolik hřebíků jsi vytáhl.“ První den syn vytáhl 8 hřebíků a za 14 dní jeden, a za měsíc hlásil, že už tam nezbyl ani jeden hřebík. Otec ho ale zavedl k plotu a ukázal: „No jo, ale všechny ty díry po těch hřebících tam zůstaly.“
Právě (už dávno nevnímané) díry na duši po špatném porodu, výchově trestem a celoživotním nedostatku uznání (navíc v části světa, kde před dvěma tisíci lety jednoho osvíceného ukřižovali, a od té doby uctívají jeho utrpení na kříži) způsobují zápaďanům ony handicapy na duchovní cestě. Největší past západní cesty (všech emočních tobogánů, toho že si člověk myslí, že už to umí, že už to zvládl) je ovšem právě iluze, že je to už bezpečné… Potíž je v nepřipravenosti zápaďáků na dokonalé pasti ega. Makyo (japonský termín, označující iluzorní konstrukt ega), a to znovu a znovu zdůrazňuji, je hned po možnosti osvícení největší objev duchovní cesty. Přitom sám Buddha musel pod stromem Bódhi porazit démony (ve formě odalisek a boha smrti Máry)…ale i to byla (svatoantonínská pokušení) typická makya.
Začátečnická otázka A kdy a jak to poznám? je nesmyslná, jak když se kluk ptá: Jak poznám, že jsem zamilovaný? Číst o zamilovanosti je dobré v rámci návodů na možná překvapení, číst o cestách hloupých Honzů, nebo cestách rytířů za svatým Grálem, je vzrušující (a je to pokračování mýtů, které už vyprávěl Homér, protože když mozek v představě prožívá, že hrdina je v temném lese a málem spadl do propasti, protože si nedal pozor na to či ono, tak vlastně trénuje, a když se pak octne v podobné životní situaci, tak už jeho mozek není tak poplašený a zmatený a dokáže lépe zareagovat). Evolucí daná reakce útok nebo útěk je přitom životně důležitá. Nebezpečí pro západního nakřivo sedícího meditátora, nebo pro českého miliardáře buddhistu je v tom, že sice meditují nebo dělají charitu, ale z hlediska duchovní cesty (a karmických zásluh) je to zase jen slepá ulička, a zdání Cesty je zase jen makyo.
Jak se v Africe loví krokodýli? To se nachystá past se špekem jako návnadou, ale vedle se po obou stranách zem namaže smůlou. Přijde krokodýl a řekne si: „Jo, tůdle, to už znám a na špek vám neskočím, a skočí vedle a chytí se. Západní hledači duchovnosti a osvícení jsou (také kvůli traumatickým porodům a autoritativní výchově bez pochval) v roli krokodýla, a ochotně skáčí na špek důmyslnému egu (které je mistr iluzí, tedy makya).
Z tisíců západních hledačů dojde k cíli jen několik nejvytrvalejších a nejmotivovanějších. A je jedno, jestli u přísného gurua, nebo u laskavého mistra. Český jogín ví (právě tak jako jeho americký kolega, který vyměňuje jednu módní variantu jógy za jinou), že život je utrpení, tak to přece řekl Buddha…
Západní buddhisti berou teze o utrpení jako neoddělitelnou součást nauky, ale netuší, že to je metoda, kterou Buddha musel zvolit, aby mu začátečníci rozuměli. Ne že by nebyli další pokročilí a varující, ne že by ti současní nedělali to nejlepší, ale doba na další krok ještě není zralá. Chce to trpělivě trénovat třeba pozitivní myšlení (kam až se dá takto dojít naznačuje pozitivní blog o čtyřech pravdách), přeprogramovat původní zadání: postoupit do další třídy. Metod je dost, včetně těch překvapivě efektivních zvukových a hlasových, tedy manter, mručení tibetských mnichů nebo např. jen pokřiku Kacu!
Duchovní cestu nelze ani individuálně, a už vůbec ne celospolečensky uspěchat: adept musí postupně sbírat zkušenosti, trénovat tělo a mysl, a vyhnout se slepým uličkám nebo úrazům třeba tím, že si často (pokud možno téměř automaticky) položí otázečku: Je to bezpečné?
