Objev tří tlustých sešitů s fotkami a dokumenty z doby skupiny Amalgam mi připomněl, co jsem zatím svým (tehdy) rockovým kolegům a přátelům nikdy nevyprávěl (protože by si pak mezi sebou na můj účet klepali na čelo). Jak jsem tak kdysi zvládl zapamatovat si a pak ovládat (i když to je humpolácké slovo nevystihující princip práce s tímhle druhem imaginace) sny, snil jsem prakticky na objednávku. Dokonce jsem v několika strojopisných kopiích samizdatově vydal (vázané, aby vydržely kolování mezi zájemci). Rockové sny se ztratily (matně si pamatuji, že mi jeden „výtisk“ nevrátila StB), ale amalgamovské sešity, kde je i několik hudebních snů, opět naznačily, co je nejen pro tuto dobu a chvíli zásadnější: má-li člověk nějaký sen, a umí-li snít, pak se naučí i sny realizovat.
To, že jsem viděl Zappu v roce 1974 (kde jsem se seznámil s Holanďankami, přes které jsem si pak koupil první indické bubínky tabla), že jsem zvítězil v konverzační soutěži v japonštině, což mi umožnila získat dvouměsíční vízum a cestu do Japonska, úspěch Amalgamu v roce 78 a nalezení zenového mistra a dosažení snu o osvícení v roce 1981, stejně jako události v roce 89 (výjezdní doložka do Holandska napodruhé a pobyt tam a návrat 16. listopadu) a překotné události po sametu, např. pobyt u Ruperta Sheldrakea v Schumacher college v roce 91 (zvláště výživný byl pak rok 1992, kdy jsem hrál na tibetské mísy v Zrcadlové síni Klementina a přímým přenosem to vysílala ČT2, tlumočil na Mezinárodní konferenci transpersonální psychologie a zorganizoval v Praze přednášku Ram Dasse), a celou řadu dalších „úspěchů“ v rámci přednášek a ve vydávání čtvrtletníku pro Nový věk… nebyla náhoda. Prakticky všechno jsem si to nejprve ve snech „vysnil“ (několikrát jsem si o tom nechával zdát a vždy sny vypracovával k dokonalosti), a pak jako v transu prožil, cele opomíjeje vše podružné (jako policajty, závistivce, nepřízeň úřadů atd.).
V roce 1994 mi malinkaté nakladatelství Radost udělalo radost a vydalo knihu Český zen (písmeno Z bylo v počítači zrcadlově obráceno, aby vypadalo jako nepodařené S), čímž jsem začal svou dráhu editora (vydal jsem pět čísel časopisu MANA, pak mi vydavatel ukradl název, tak jsem název změnil na BARAKA a vydal dalších třináct čísel) a spisovatele (vyšlo mi pět knih v oficiálních vydavatelstvích, a v poslední době si vydávám své knihy, protože to technologie umožňuje, vlastním nákladem). Mezitím jsem začal ve spolupráci s kolegou Bendou a firmou Roiva dovážet tibetské mísy a cédéčka hudby new age (viz koncert na několik set mís v Karlíně v roce 94): napadlo mne už v mládí, že každý americký kluk, který se nakonec stal prezidentem, o tom totiž nejprve snil.
Neuvěřitelná síla téhle niterné vize (pečlivě obroušené do dokonalosti, viz mé sny o dokonalostech, a příběh prvního CD s hudbou na znějící mísy), jakýsi virtuální nácvik dokonalých koncertů nejprve ve snech, a pak až šamanské realizace dalších u nás tehdy utopických snů o dokonalém rocku (koncerty Extempore a Elektrobusu), a o deset let později s MChBandem (např. na festivalu ve Chvaleticích, v Martine, v Bratislavě atd.) nebyly náhodné. Až umanutý tah na branku zvláště s Amalgamem (právě proto že jsme o oficiálním vydání naší hudby nemohli ani snít, jsem tak jako pro Extempore a Elektrobus i pro Amalgam doma vyráběl imaginární plakáty, makety elpíček a později audiokazet, něco mají v Libri prohibiti) mne provází dodnes. Podobně jsem několik let vysílal etnickou a dokonce mručivou mnišsko tibetskou hudbu v Českém rozhlase Ostrava (pravidelný pořad Dobromysl), a pomáhal tak Zlatce Holušové připravit ostravské posluchačstvo na etnickou a jinou hudbu, a po letech jsem pak jeden ročník Colours of Ostrava uváděl) a dva roky jsem pozdě v noci vysílal na Rádiu Golem, a potom sedmnáct let hudbu new age na stanici ČrO3 Vltava. A k podobnému jsem očkoval a dotlačil svým nadšením i mnohé další snílky: jinak nepoužitelného Mazánka k veřejnému vystupování, Drvotu k jeho hudbě, Matouška do jeho Japonska, jazzového a popového Petra Dorůžku a Zlatku Holušovou k world music, a dnes už i řadu mladých žen k realizaci snu přirozeně porodit příštího buddhu.
Podobně jsem v dobách totality snil o tom, že budu učit zenovou a jinou meditaci na seminářích a přednáškách a radit párům a zklamaným zamilovaným (vše se o pár let později vyplnilo). Podobně naivně jsem ve svých jednadvaceti letech snil o tom, že potkám a začnu žít s dívkou, která se třeba právě teď někde narodila… a ve svých jednačtyřiceti letech jsem začal již zkušeně komunikovat a žít s dívkou o jednadvacet lat mladší (jí to vydrželo čtrnáct let). Připomenu sen o svatbě: na mezinárodní konferenci transpersonální psychologie v Kalifornii (rok 1995) jsem nadšeně pomáhal organizátorům jako dobrovolník: připravoval jsem třeba magnetofony a nahrával přednášky jednotlivých řečníků atd.). Peněz jsem moc neměl, ale bydleli jsme u jedné starší paní, která nás na konferenci těch padesát kilometrů ráno tam a večer zpátky vozila, tak jsem jich moc nepotřeboval. Jen stále nebylo jasné, jak se pak dostaneme na Havajské ostrovy, kde nás čekala Linda s Leroyem. Když konference končila, a všichni si navzájem děkovali, organizátoři veřejně udělil dvěma nejaktivnějším dobrovolníkům šek po tisíci dolarech. Hm. I mně. Tisíc dolarů byla přesně suma na dvě zpáteční letenky ze San Franciska na Big Island, kde nás později Leroy (kromě hudebních kvalit i kněz jedné jejich církve, takže mohl) na okraji nejčerstvějšího kráteru nedávně vyhřeznuvší sopky, oddal.
Mimochodem, i zvuk tibetských mís a alikvotní zpěv a festivaly jsem si nejprve vysnil…tak jako ve vězení jsem snil o tom, že své krajany znovu naučím zpívat… mantry a allikvoty. A jako bych ho někde tam nahoře objednal, našel jsem Henry Marshalla a odzpíval s ním a tisícovkami českých nadšenců celou řadu nezapomenutelných koncert, a pak objevil i Devu Premal a pozval je s Mitenem na jejich první velké koncerty manter do Prahy.
Tvrdím, a naše nedávná historie to dokázala na několika neuvěřitelných osudech několika nejumanutějších snílků, že jeden obyčejný ale umanutý člověk s vizí (se sny) a na vlně mohl a může realizovat svou formu dokonalosti (undergroundovou, politickou, prezidentskou, mezinárodní seskupení přeorganizovávající či ruskou armádu za pár měsíců z našeho území vypoklonkovávající). Taková byla i činnost Jazzové sekce, včetně vydávání brožur a knih, nebo Čuňase a Magora v undergroundovém pojetí, nebo ta Havla a přátel z Charty 77, dlouho braná dlouho za jen utopické klábosení nad pivem… jenže sny v tomto lidmi okupovaném časoprostoru opravdu mají tendenci se snílkům, kteří všechen ten vůkolní tlak pochybovačných a jen okecávajících skeptiků ustojí, a vydrží, vyplnit. Naši předci v této souvislosti vyprávěli o andělích strážných, já šířil umění snít…
Zpět k rocku a Amalgamu: i před několika lety, vlastně po třiceti letech, jsem měl znovu období, kdy se mi zdávaly sny, ve kterých jsem se již v pozici staršího alternativního hudebníka ocitl někde na nějakém hudebním festivalu, sledoval co se v sále děje, a většinou byla hudba uťáplá, nevýrazná, tak jsem třeba rozezpíval (a tím uvolnil ztuhlost těch v hledišti i na jevišti) jen pomocí samohlásky ááá tak, že za pár minut zněl prostorem nějakého bývalého kulturního domu dokonalý chorál, ze kterého vystřelovaly ke stropu alikvoty. Tehdy od poloviny 70. let min. stol. jsem snil (a zapisoval si rockové či sci.fi sny) každou noc…
Přípravy na třetí koncert Amalgamu v Lucerně byly příšerné. Kluci bojkotovali zkoušky (tehdy jsme se setkávali v bytě u Lesíka Hajdovského, v domě, který pak zbourali, on se musel přestěhovat na Jižák, a dnes je tam stanice metra Florenc), za mými zády mě pomlouvali, no vypadalo to beznadějně, ale já v jakémsi transu vše přehlížel a silou natrénované mysli (a hnán mnoha předchozími sny o koncertu v Lucerně) a přes všechny překážky osudu jsem svůj sen realizoval. Nikdy předtím jsem nebyl tak igelitový: všechny posměšky, úšklebky, ironické poznámky těch o pár let mladších hochů, jakási směs nezvyklé tolerance (s jakou jsem snášel ty doslova urážky a ponižování) s niternou jistotou, že to prostě odehrajeme a bude to úspěch, nakonec nebyly důležité a konečný úspěch jak koncertu samotného (viz blog Amalgam v Lucerně), tak mé koncepce hudby, které se teprve za pár roků začalo říkat world music, byl neoddiskutovatelný.
A když postupně člověk (snově i zenově) zvládl (zvládne) nejen umění snít, ale i být pozorný a dělat věci na 100%, začne být kamarád se synchronicitami, naučí se v hibernaci přečkat krizové časy – nic nečekat, ale zároveň být připraven na vše – tedy užívat si všechny ty výjimečné chvíle a časy (na jejichž přípravě se ale již delší dobu, s dobou, podílel).
