Vlastimil Marek

K nápravě věcí lidských potřebujeme jak jiné otázky, tak docela jiný způsob (po)rození, výchovy a vzdělávání. Pro své čtenářsky líné Čechy jsem sestavovával desatera. Každé je samo o sobě výzvou ke zpomalení a k postupné vědomé realizaci předávaného poselství (v některých duchovních tradicích se tomu říká spíše realizace individuálního bytí). Každý bod desatera je jako zdánlivě srozumitelný kóan, a zároveň instrukce, jak se dostat k řešení. Systematičnost a abstraktnost desater, jakýsi ze-nový návod na (vy)školení a použití (ze)nového člověka, je spíše mužskou doménou, ale dnešní školy a akademická pravidla vzdělání nutí i mužsky vzdělané a stále častěji se tak i chovající ženské mozky myslet spíše logicky než intuitivně – právě desatera i jim pomohou (pro)pojit matrixově zkreslený běžný svět ideálů se světem pravé, přestože hormonálně ovlivňované, takže přirozené skutečnosti ukrytého ženství. Tohle čtení je jen pozvánkou k jakémusi mentálnímu cvičení, kdy je mysl cele ponořena do pozitivních modů, a tedy zpozitivňuje. Pokračování »

Čím častěji jsem v mládí býval zklamáván, když jsem zjistil, že nejen pijáci a kuřáci, ale i mnozí lékaři, symfonikové nebo učitelé (učitelky nevyjímaje) nejsou zářnými vzory morálky a jsou běžně vzteklí a závistiví (tedy že ani vysokoškolské vzdělání člověka v jeho lidskosti neobohacuje), tím nadšenější jsem býval z četby příběhů ze života zenových mistrů (od středověku až po ty současné): jinými slovy, přestože a protože žádná vysoká zenová neexistuje, zenoví mistři jsou, tak jako dalajlama, oceány soucitu a hravé empatie, neustále cizelované přirozené moudrosti. Stejně jako mnozí tibetští lamové, jsou to ti nejintuitivnější pedagogové, kteří se umí smát (dokonce i sobě). Na rozdíl od mnoha českých otitulovaných odborníků jsou (samozřejmě až na vzácné výjimky) neustále každým dalším setkáním a každou otázkou studenta či mnichů moudřejší a vzdělanější. Chirurg či politik, který se snadno vzteká (anebo se provalí, že si nakradl, nebo potřetí se rozvedl a odklonil si peníze, aby nemusel nic dát své bývalce), přes své vzdělání nevystudoval na celého člověka… jako se to podařilo téměř každému zenovému mistrovi, který si je jistý sám sebou, je osobnost, ale ne egoista. Pokračování »

Zen je dokonale intuitivně pravohemisférový, a jako takový se dá posílit a trénovat disciplínami, které představitelé tvrdé materialistické vědy donedávna pohrdlivě nebo raději vůbec nekomentovali (podobně jako oficiální materialistická tělovýchova stále častější výroky špičkových atletů a jiných sportovců o podstatné důležitosti mysli, uvolnění, třeba při sprintu nebo potápění na jeden nádech). Zapomenout na sebe. Vlastně nic (vědecky, odborně) až tak světoborného: když se novináři ptali Tibeťana, jenž vedl první skupinu emigrantů která přešla Himáláj v zimě, jak to dokázal, že je to až zázrak, odpověděl: No, nejprve levou, pak pravou nohou, a tak pořád dokola…Věční začátečníci holt budou muset přečíst poněkud delší úvahy, prostě odstavec za odstavcem, pořád dál, pokročilým (po)stačí, když si přečtou jen název sedmého obrázku a poslechnou… Pokračování »

Kóany byly i pro mne, kromě historek ze života záhadných mistrů středověku, prvním a tehdy největším lákadlem: to by bylo, abych ty hádanky nerozřešil, myslel jsem si jako všichni ostatní (západní) intelektuálové, kteří měli načteno. Občas mi stále chodí maily od zvědavců, kteří si píší o nějaké kóany, aby je mohli luštit jako rébusy, a pak sem tam i maily těch, kteří si myslí, že ten který kóan vyluštili. Jenže jako labyrint není bludiště, kóan není nic k luštění: není to hádanka, nic z našeho běžného intelektuálního světa. A nedá se luštit intelektem. Dokonce se mi kdysi dostala do rukou knížečka, jak v angličtině tak český překlad, vyluštěných kóanů! Oxymóron jak prase: nač je někomu vyluštěný kóan – to je jako vydání slavných detektivek s prozrazením kdo je vrah hned v předmluvě nebo dokonce na obálce! Protože i tady je cesta důležitější než cíl. Pokračování »

Tvrdím celé roky (přinejmenším od konce 90. let min. stol., kdy jsem na kopírce nechával kopírovat z USA zasílané časopisecké a newsletterové materiály pro přílohu časopisu Regenerace a později i pro knihu Nová doba porodní), že ženy nemusí jezdit do ášramů a zenových center, že jim stačí přirozeně porodit. Později jsem s nadšením šířil informace o tom, že ženě se v pubertě, v těhotenství, ale i po přirozeném porodu a v šestinedělí vícekrát přestaví a apgrejduje mozek (no kdo z vás to má, pánové?). Jenže současné ženství je někde hluboko ukryté… Ženy v zenu se celkem snadno naučily techniku sezení a dýchání, ale tím to končilo: ztratily se (a spolu s většinou dalších studentů se stále ztrácejí) v překladu, ve formálnosti.

Pokračování »

Geniálně jednoduchá ale o to efektivnější metoda jak na ego a (každého z nás neustále napomínající) kognitivní mozek se japonsky jmenuje hara. Indové vědí totéž o třetí, energetické čakře. Když jsem koncem 70. let min. stol. poprvé viděl v katowickém zenovém centru knihu Philippa Kapleaua (Tři pilíře zenu), ve které byly jak zmínky o haře, tak i obrázky správného posezu, a hlavně nákres, na kterém bylo jasně vidět, že mniši sedí na silném polštáři (a mají tak páteř rovnou, ale zároveň stabilitu), zajásal jsem. Byla to řešení dvou velkých záhad. V centru jsme navíc dostali půjčit nádherná hnědá meditační kimona, a každý jsme si sedli na příslušně vycpaný polštář, abychom se mohli soustředit na haru: až do hary v představě dýchat. Hara, o které jsem do té doby jen četl (tedy umění přenést a vydržet mít vědomí a veškeré vnímání v oblasti pod pupkem), a tajemství správného posezu v lotosovém sedu, ve kterém pak i Evropan vydrží sedět tak dlouho, jak je třeba, byla vyřešena! Pokračování »

 Jednou se jeden mnich zeptal mistra: Jaké je tajemství úspěšné cesty k osvícení? Pozornost, odpověděl mistr. A čím mám začít? Pozorností. Jinými slovy, roztěkanost pubertálního opičáka, pardon, homo sapiens, a neschopnost vydržet u nějaké činnosti delší dobu, rychlý střih pohádek a netrpělivost žen se svými muži, to a mnohé další jsou důsledky ale i příčiny nedostatku pozornosti. Učíme se to od dětství. Třeba učitelky sledují své dospělácké cíle, také protože to tak do nich na škole nalili, a chtějí mít z dětí malé dospěláky. Přitom když dítě něco baví, dokáže vnímat cokoliv na 100 %. Kočka nebo pes v rodině jsou totiž také dokonalí učitelé zenu. Každý problém (a řvoucí šéf) je učitel. A čím  jsou problémy (výzvy, anglicky challenge) větší, tím vyšší laťku k překonání a trénovaní většího úsilí nám nabízí. Pojďte si přečíst něco alternativně jiného o historii českého aktivního zenu, o výhodách zenu a pozornosti, o bdělém vědomí, o našich křivých posezech a postojích, a několika metodách, které jsou stále klubem skeptiků komentovány jako šarlatánství, ale ony fungují. Pokračování »

Napsal mi pečlivý čtenář, který občas přispěje výčtem překlepů v tom kterém minulém blogu (proto publikuji hned po půlnoci: teprve až když je blog zavěšen, vidím poslední chybičky), že se těší na zen pro začátečníky. Prý nemedituje, protože jezdí hodinu do práce na kole (a zpět), pracuje jedenáct hodin v kuse, stará se o rodinu a musí se s platem menším než můj důchod ohánět. Tak jsem mu odpověděl, ať si užívá plodů přírody (psal, že právě sbírá maliny a černý rybíz), a vychutnává všeho, co dělá, na 100 % – JAKO by meditoval. Zen, ten pravý, přijde sám v každé takto naplno prožité vteřině (jízda na kole i trhání malin může být nácvik pocitu teď a tady, když to člověk natrénuje tak, aby na hladině mysli neměl než jízdu na kole či trhání malin). Pokračování »

Synchronicita a nějaká ta podvědomě nevyslovená, ale skutečně hlubinná potřeba zařídila: v autobuse směr Náchod (kde si mne vyzvedl student, u kterého přežiju tropické dny) jsem vyfasoval noviny, a v nich objevil rozhovor s egyptologem Miroslavem Bártou (Naše civilizace je na rozhraní, ale svět nekončí), ve kterém se objevilo to pravé slovo, viz nadpis (v nedávném blogu Natržení reality jsem jej neprozradil, a tak teď mohu navázat). Brzy budeme čelit zásadním výzvám, protože je evidentní, že spousta věcí ve společnosti přestává fungovat, říká egyptolog, který svůj slovník zmírnil, aby byl srozumitelnější: Lidé cítí, že svět se mění, ale to je v pořádku. Společnosti i přírodní prostředí mají svou dynamiku, což neznamená, že svět skončí. Jen může být za pár měsíců nebo roků svět docela jiný… Nacházíme se na vrcholu nebo těsně za ním, řekl bych… Pokračování »

Jak předat zjištění, že svět (jak jej vnímáme) je iluze? Jak naznačit ostatním, že jsou celoživotně manipulováni nejen politiky, ale i školou a dnes také post-faktickými (rozuměj: fakta účelově zamlčujícími, překrucujícími, nebo přímo lživými) médii? Bylo to obtížné vždy, i v dobách duchovních mistrů a zakladatelů velkých náboženství, kteří proto používali metafory, přirovnání, nebo, jako Ezop, bajky. Mozek lidský funguje velmi dobře v přírodě a malé tlupě, ale i západní básníci a surrealisté a jiní umělci nakonec (pár tisíc let po Buddhovi a jogínech či čínských básnících a taoistech) pochopili, že příliš myšlení je umrtvující (jazyk je past). Zenoví mistři na natržení (proražení) reality vymysleli kóany nebo zenové hole. Přesto a právě proto jsem si jist, že současnost nutně vyžaduje nové čtení (nový překlad) jak mýtických súter, historek a učení, tak také zcela jiné než striktně materialistické (rozuměj, přísně vědecké, v oblasti lékařství tzv. lege artis) metody: zjednodušeně duchovnost. Rituály a magie všedního existují, ne že ne, a fungují tomu, kdo ji a priori neblokuje absencí své víry. Pokračování »