Jednu dobu jsem často při prezentaci nejnovějších objevů na poli neurověd (co se týká způsobu, jak vnímáme, nebo rozdílů mezi muži a ženami) používal floskuli „poprvé v dějinách lidstva“. Poslední dobou už bylo zpráv na tato a jiná zajímavá témata i v denním tisku stále víc, ale stejně jsem byl hodně a příjemně překvapen, když se mi dostala do rukou německy důkladná, ale i (sebe)ironická kniha o mužích. Budu (s malou dávkou pozitivního pocitu zadostiučinění) dlouze citovat (občas si neodpustím možnost to či ono zdůraznit) a komentovat. A jak naznačuje nadpis, toto zamyšlení navazuje na článek V příštím životě ženou, a číslovka v nadpisu zase fakt, že materiálu je nejméně na několik pokračování. Přeji nenaježené počtení…
Kniha Muži: výzkum živočišného druhu vyšla německy v roce 2001, takže její autor, spisovatel, anglista a historik kultury Dietrich Schwanitz (který zemřel v roce 2004) neměl k dispozici řadu těch novějších zjištění, ale i tak napsal knihu, která (podruhé v historii Česka) předesílá a potvrzuje všechna ta nová zjištění o naprosté rozdílnosti nejen anatomie, struktury mozku, ale i chování mužů a žen. Po knize manželů Peasových (Proč muži neposlouchají a ženy neumí hledat v mapách, Alman 2000) by i tahle měla být další povinnou četbou, která, bude-li čtena bez předsudků, by mohla, z jiného úhlu pohledu než u Peasových, pomoci řadě žen pochopit jak ty tak odlišné tvory, tak i své neúspěchy při pokusech o jejich civilizování. A muži si užijí satisfakce.
Tvrdím již řadu let (dříve, do vydání knihy manželů Peasových, jsem v diskusích s rozhořčenými a naježenými ženami „prohrával“, protože jsem se neměl na co odvolat), že zatímco žena ve své podstatě přirozeně „ví“, co je a kam jde (hormony se postarají a provedou ženu a její tělo všemi fázemi, které jsou ryze ženské, kromě puberty a menstruace tedy i např. těhotenstvím a přechodem), muž se musí se svou existencí téměř nepřetržitě utkávat i a o svou křehkou identitu prakticky neustále obávat. Z vlastní zkušenosti (kterou jsem si mnohem později ověřil rozhovory s jinými muži) a pocitu jakési osudové nespravedlnosti (coby mladík a muž jsem si všechna ta nejrůznější nedorozumění protrpěl až do dna, a záviděl spolužačkám a kamarádkám jejich přirozenou jistotu a nadhled: byly vždy jaksi dospělejší) jsem ženám vždy záviděl. Již tehdy jsem začal tvrdit, že žena se rodí ženou, aniž by pro to musela něco udělat (a i ten nejagresivnější muž je tváří tvář nahé ženě jako beránek), ale mužem se člověk musí stát.
„Muž je formován řadou (iniciačních) rituálů, ve kterých obstojí, jen když v sobě potlačí a umlčí vše, co v něm bylo dětské a ženské. Ale ani ten nejsebevědomější muž se své základní nejistoty nezbaví. Musí proto své rituály mužnosti periodicky opakovat,“ potvrzuje mé tehdejší pocity Schwanitz.
„Muž se v civilizaci necítí doma. Tak jako buvol potřebuje širou step s kalužemi, kališti a bažinami, potřebuje muž svou dílnu, garáž, hřiště a hospodu, kde se může bahnit ve společnosti jiných mužů,“ píše dále a dovozuje: „Pro pobyt v civilizaci musí být vychován. Civilizace byla vynalezena ženami. Jejím skutečným cílem bylo zkrocení muže.“
Souhlasím, zvláště s přihlédnutím i k současné atmosféře společnosti. V této souvislosti nabádám své čtenáře (už potřetí za posledních jedenáct let), že by měli volit (mladé, neokoukané a zelené) ženy. I Schwanitz už totiž ví, že „k civilizačnímu pokroku docházelo jen tehdy, když měřítka chování určovaly ženy. Tím, že přinesly mír do jednotlivých sociálních prostorů, vytvořily civilizace.“
Celé roky také nepřetržitě píši o nedorozuměních mezi muži a ženami. O tom, že jejich jazyk je jazykem psa a kočky. Schwanitz to formuluje podobně: „Muž musí mlčet. Nebo jinak, nemůže o svých niterných pocitech mluvit jako žena. Ženy a muži totiž vnímají dělení svého vnitřního světa rozlišně. Ženy svůj vnitřní svět vnímají odděleně. Vnější svět je zajímá jen s ohledem na to, jak ovlivňuje jejich vnitřní svět. Proto se tak zajímají o divadlo, film, umění a lásku. A protože disponují stejnou měrou jak vnějším, tak vnitřním světem, předpokládají, že muži jsou v tom stejní. Ale i v tom se mýlí.“
Jak já se tehdy styděl… Jak nicotný jsem si připadal ve srovnání se spolužáky, ale hlavně spolužačkami. Jak jsem trpěl, když jsem někam musel jít s matkou. Před dívkou, která se mi líbila, jsem nebyl schopen se vymáčknout. Schwanitz o tom píše:
„Proces odpoutávání se od matky je pro chlapce jedno velké drama. Její nepřítomnost je v kojeneckém věku vnímána jako životu nebezpečný šok chladu, proměna světa. Teprve postupně se dítě naučí svět jako stabilní prostor odlišit od matky. Avšak matka nikdy neztratí ono privilegované postavení, že kdysi představovala pro dítě celý svět.Vzpomínka na to je uložena v podvědomí každého dítěte. Chlapci v pubertě musí svou pohlavní identitu budovat proti matce. Musí se od ní co nejvíce odlišovat, a navíc se zříci všeho, co odlučovací proces ulehčuje, např. tedy mazlení.
Nedostatečná obrana proti ženskosti přitom hrozí ztrátou vlastní identity. Mladý muž proto hledá záchranu v neutralitě. Prchá z říše citů, a začne mít rád přehled. Hledá pořádek. Sbírá známky, zajímají ho váhy a míry, sestavuje tabulky, mapuje svět. Teprve když to vše dal dohromady – když v sobě neutralizoval matku, může se věnovat jiné, druhé ženě.“
Přesně to jsem tehdy, a nejen já, dělal. Známky, nálepky, seznam prvních družic, a četba: doufal jsem, že mi poradí četba klasické literatury. Až mnohem později jsem našel citát Škvoreckého o tom, že ti, kteří umí sbalit holku, ji sbalí, a ti, kteří to neumí, o tom píší.
A protože jsem byl vždy spíše malý a nevyspělý, trpěl jsem i v chlapecké (třídní) partě. Schwanitz mužům dnes dodává další možné vysvětlení tehdejších komplexů. Čtěte, ženy, abyste svého syna a muže více chápaly:
„Protože si sám sebou není jistý, je chlapec i mladý muž vychloubačný, chce být středem pozornosti, je hlučný, předvádí se. Tím přehlušuje svůj pocit nejistoty.
Musí do jisté míry znecitlivět, musí své city a hnutí mysli ignorovat. To se podaří jen tak, když veškerou svou pozornost koncentruje na vnější svět.
Muž miluje jasné poměry, mlhavé poměry vnitřního světa ho iritují. Jsou příliš prchavé. Pokud by si i přál zahlédnout za hranici, vystavil by se nebezpečí, že se tak hráz prolomí a jeho opět zaplaví pocity a on by se tak znovu stal dítětem nebo ženou. Proto je tváří v tvář ženě muž neschopen komunikace.“
Nejvíc mne tehdy rozčilovalo (a i dnes jsem z toho smutný) že mi ženy nerozumí. A jak mne nespravedlivě obviňovaly. Ty mi to děláš schválně! Já přitom jen byl sám sebou. Moc jsem se snažil, abych byl srozumitelný, a stejně jsem nebyl (a stále zhusta nejsem) pochopen a často ani vyslyšen. A tak jsem o nedorozuměních mezi muži a ženami (jejich příčinách a případných řešeních) od poloviny 80. let (kdy se mi do rukou dostaly první články o rozdílnosti hemisfér a mužů a žen) hovořil a psal. Schwanitz to vidí stejně, jen z poněkud jiného úhlu.
„Žena by měla vědět, že je nesmyslné se ptát muže na jeho city. V okamžiku nejvyššího vzrušení se snad dá strhnout ke sdělení „Miluji tě“, protože ví, že se to od něho očekává. Avšak další nuance této základní výpovědi považuje ze nepatřičné. Dodatečné otázky jej zaženou do úzkých. Předpokládá, že žena ví, že ho tak klíčová výpověď stála dosti přemáhání. Nepochopí, proč to ona nemůže pochopit. Její naléhání, aby jí vyprávěl o své lásce k ní obšírněji považuje ze neslušné a zarážející. O bohatství jejího vnitřního života nemá ani potuchy.
Samozřejmě by mohl podobně obšírně vyprávět o stavbě modelů bezmotorových letadýlek, tam by se uměl vyjádřit mnohem diferencovaněji než při popisech svých nálad. Ona ale nepochopí, že nejvyšší formy vyjádření již dosáhl v jiném oboru, než je popisování vlastní psychiky.
A tak se vztah mezi mužem a ženou podobá vztahu, jaký má pes k milované paničce. Protože neumí mluvit, položí ji k posteli kost. To je jeho vnitřní řeč. Panička mu nerozumí, vynadá že zaneřádil koberec, a pes zmizí se staženým ocasem do boudy, kde se věnuje svému koníčku, ohlodávání kosti.“
Muži to mají, vážené ženy, mnohem těžší, než vy. A fakt, že je mnohdy úmyslně v jejich nejistotě dále znejisťujete, ničemu neprospěje. Doposud jste nemohly netušit, jakou moc nad námi máte, dnes ale, poprvé v historii (českého) lidstva (žertéř v mém duši by nejraději napsal „ženstva“), a také díky knize Dietricha Schwanitze, a snad také mým článkům a knihám, existuje možnost odvěké nedorozumění vyjasnit.
http://blog.baraka.cz/2009/01/proc-zeny-mysli-jak-mysli/
http://blog.baraka.cz/2009/01/oddelena-vychova-divek-a-hochu/
http://blog.baraka.cz/2009/01/muz-vs-zena/
http://blog.baraka.cz/2009/01/sebehledackam/
http://blog.baraka.cz/2009/01/skutecne-priciny-domaciho-nasili/
