Dobrý den, jsem rád, že je právě v ČR člověk jako vy s názory jaké máte právě vy. Váš blog se mi totiž velice líbí, až si říkám, že by jste mi mohl zodpovědět otázku, co nastává po osvícení či realizaci. Člověk po osvícení totiž nemá žádné cíle, všeho již dosáhl. Tudíž vlastně nemá proč žít. A když nemáte proč žít, je ten život velice nudný. Hmmm, tetelím se rozkoší, nádherně správná otázka, svědčící o správném směru, ale také o netrpělivosti a jisté ztracenosti v pasti slov…
Iluze, které mají mniši a studenti duchovnosti o duchovnosti, respektive o osvícení, jsou nekonečné. Je to jako poslouchat prvňáčka, mudrujícího o souloži, nebo oněch pár slepých mudrců, kteří se dotýkali slona a každý ho popisoval podle toho, kde právě stál: jako sloup, hada, zkroucené kopí atd. Názor, že osvícením „všechno“ končí, je nesmysl (i když celkem logický, protože obyčejný osvícenému nevěří, právě tak jako sytý hladovému). Končí maximálně tak cesta, vedoucí k osvícení, studium samo. Když už jsme u metafor: je to jako kdyby každý vysokoškolák počítal s tím, že jakmile dostane diplom, všechno skončí, a tak mudrluje, že už nemá žádné cíle, a jeho život bude velmi nudný. Nebo jako kdyby se dva mladí lidé, kterým rodiny brání ve styku, konečně mohli vzít…a ptali se, co bude po svatbě? Nebude život nudný, když „realizujeme své tužby být spolu“?
Právě naopak: i když se do té doby student poznání sebe sama snažil, meditoval, pomáhal, čistil tělo a mysl jak nejlépe mohl, po osvícení (kromě mnoha jiného) zjistí, že efektivita jeho snah byla pramalá, a teprve teď, od osvícení, bude konečně dokonale meditovat, čistit se a hlavně pomáhat. Teprve začne (jako když čerstvý inženýr začne konečně realizovat své plány a vize). Jeden z velkých lidských objevů po osvícení je právě ono základní buddhistické motto (smyslu života): pomáhat ostatním také „realizovat“ potenciály. Nebo, jak je to známější, zbavit je utrpení.
Používám občas provokující otázku, a pro tuto příležitost ji zopakuji: Kam odejdou Windows, když vypnete počítač? Kde v tu dobu jsou? Pak počítač zapnete, a hle, naskočí Windows. Kam tedy odejdou Marta, Janek, Jirka či Karel, když usnou? Kde jsou? Pak se ráno probudí a naskočí jim (program) Marta, Janek, Jirka či Karel. Naznačuji, že každý jsme něco daleko, daleko víc, než si o sobě myslíme (tak jako je to, co vidíme na monitoru svého počítače, jen miliontinou toho, co všechno tam je a musí být, ale co nevidíme). Nebo jinak, zatímco jsme byli doposud zvyklí na „Trabanta“ (své existence), teď po osvícení jsme najednou přesedli do Rolls Royce. Nesmyslnost původní otázky je snad jasná: i s Trabantem se daly dělat hezké věci, ale v Rollsu se přece jen dá, konečně, dělat daleko víc.
Jen je třeba se na všechny ty další možnosti (fyzicky i mentálně a emočně) připravit. Mysl byla možná osvícena, ale tělo je stále výsledkem a důsledkem dvaceti osmi, třiceti pěti či devětačtyřiceti let spíše znečišťování než kultivace… Čistit se však musí neustále i osvícený (jen to umí efektivněji), a i když zvládne současnost, může a musí se čistit směrem do minulosti (v této souvislosti jsem už kdysi poznamenal, že, protože pracuji se sny a ve snech, jsem se jistou dobu divil, kolik snů se mi tehdy zdálo z dětství).
Jiná pojmová, slovní (pro)past neosvícených tkví právě v představě, že pak, po osvícení, už člověk nemusí nic dělat. Jenže i guru je jen člověk, a očista (těla a mysli a okolního světa) je nikdy nekončící celoživotní proces. Omlouvám se, ale hodí se sem další přirovnání: je to jakoby po namalování Slečen z Avignonu Picasso umyl a zabalil štětce a přestal malovat. Právě naopak! Teprve osvícený dokáže skutečně obdivovat a vychutnávat zázrak stvoření světa a života, teprve osvícený jasně vidí souvislosti mezi úmyslem a jeho realizací a dokáže i jiným poradit (dají-li si), kudy, kam a jak, a opravdu pomoci. Japonský malíř Hokusai prohlásil v osmdesáti letech, že teprve teď umí namalovat list bambusu.
Osvícený se sice „zbavil utrpení“ iluze, že svět jsem já a Já je svět, tedy utrpení, které si lidé způsobují sami svými iluzorními názory (na ty druhé nebo na to, čím bych vším mohl být a jak bych byl šťastnější, kdybych měl ještě to či tamto), ale kolem nás stále bude dost vnějšího utrpení a problémů a výzev k řešení: vichřice, povodně, zemětřesení a jiné katastrofy. Jen osvícený pak bude umět (adekvátně situaci) skutečně efektivně pomoci. Mozek a mysl osvíceného totiž pracují tak jako mozek génia: daleko efektivněji. Umí soustředit myšlenky (má to celoživotní meditací natrénováno, a rázem tak „vidí“ souvislosti a priority, umí vyhmátnou podstatu problému či otázky… tak jako když kulturista umí zvednou jinak nezvednutelně těžkou činku, nebo když střelkyně z malorážky pak už téměř vždy zasáhne střed terče. Kolem bude neustále co dělat a komu pomáhat.
A jestli si student vychutnává to, co mu jde teď a tady, v době studia, jak teprve si to vychutnává osvícený, který osvícením „poskočil“ na daleko vyšší úroveň všeho, co dělá? Jestli je člověk rozjařený, když se po dálnici řítí v Trabantu, jak teprve se cítí, když sedí v Rolls Royceu? To ovšem souvisí i s tím, že po osvícení je třeba přizpůsobit mysl, tělo a dosavadní programy nové situaci, a to chce čas. Proto v mnoha duchovních tradicích čerstvě osvícený nesmí nejméně tři roky učit. Teprve pak si Rolls Royce své existence dokáže vychutnat a využít (teprve když se naučí v tak silném autě bezpečně brzdit a vybírat zatáčky).
Je-li diplomovaný inženýr poučen teoreticky, je pak na něm, jak to zvládne prakticky. Když mu to jde a nezapomene se neustále učit, za dvacet třicet let praxe dokáže postavit dokonalý dům nebo most. V běžném životě (a tváří v tvář rozčílené manželce, pubertálnímu synovi nebo arogantnímu politikovi) je ale stále jen začátečnicky nezkušený: na to nestudoval. Osvícený člověk ale má, tak jako zdravé tříleté dítě, „buňky“ na všechno. Proto neustále zdůrazňuji, že zatímco být vynikajícím inženýrem ještě nezaručuje být dokonalým manželem nebo otcem, osvícený ale bude vynikající v jakémkoli povolání a v jakékoli situaci.
Naznačuji, že teprve po osvícení je osvícenému najednou jasný jak smysl života, tak to, že je a bude neustále a stále víc a intenzivněji co dělat. Kdepak nuda. Naopak. Nudit se dokáže puberťák, který (pro zastarale naprogramované oči a pojmové a emoční zatmění) nevidí možnosti a potenciály každé vteřiny a každého detailu svého života. Žije ve tmě (iluzí). Jenže když je najednou jeho svět a život „osvícen“… když objeví, že pravým klikem myši (správným heslem, šémem) otevře další stovky a tisíce her… když najednou vidí tisíce souvislostí v souvislostech souvislostí… když se takto „probudí“ (slovo buddha znamená probuzený)… hmmmm.
Je to týž člověk, jeho tělo se (zatím ještě) nezměnilo, jeho mozek také (zatím ještě) ne, ale revoluční upgrade jeho mysli už „vidí“ a vnímá proto všechno docela jinak. Osvíceně. Dojde mu, že jeho Trabant je (vrozeně: Buddha prohlásil, že každá živá bytost, a tedy i člověk, je vrozeně dokonalá, rozuměj osvícená) Rolls Roycem. A slovo nuda (nebo obava, že po osvícení nebude co dělat) přestane existovat…
