Jedenáct minu po páté hodině ranní není zase až taková procházka meditačním sadem, a je třeba vyzkoušet a postupně nacvičit potřebnou úroveň jak zklidnění a soustředění, tak příslušných „vizualizací“, o které jde. Máte-li nějaké praktické otázky, napište, rád zodpovím. Teď jen naznačím, jak se s tímto „zadáním“ vyrovnávám tady v Dolních Měcholupech.
Nejprve je třeba se soustředit a zklidnit. Dechem do hary, uvolněním těla, nebo, máte-li to natrénováno, třeba koncentrací na konkrétní (obvykle srdeční) čakru. Při vizualizaci pomáhá, když zavřeme oči. Já se prvních pár minut zenově uklidňuji, pak se snažím vědomím zůstat (a vracet se okamžitě, když vypadnu) v haře, a simultánně na plátně mysli vyvolat, udržet a pak si vychutnávat obrazy a pocity z těch míst a situací, ve kterých jsem zažíval to, o co i zde jde: propojení stovek a tisíců duchem a zadáním motivovaných, a navíc roky meditací vyčištěných lidí.
Aby bylo možno pozitivní představu vyslat a nabídnout, nejprve ji musím mít. A tak jsem si pomohl (a budu pomáhat i dalších deset dnů) pár minutami „posílání duhy“: abych mohl poslat duhu, tedy symbol dokonalé harmonie, tedy lásky, těm, kteří ji ocení nebo potřebují, musím ji, tu představu, tedy duhu, ve své mysli nejprve vytvořit… a tím pomáhám nejen těm, kterým je duha určena, ale především své mysli, svému mozku a tedy své osobnosti.
Po několika minutách tak jsem schopen vysílat do všech směrů hřejivý pocit z přebývání ve společnosti účastníků mezinárodní transpersonální konference v Praze v roce 1992 (bylo tu přes dva tisíce zkušených meditátorů, terapeutů, lektorů, spisovatelů a new age osobností, vyladěných na stejnou vlnu očekávání změny paradigmatu, a pozitivní myšlení, nadšení a tolerance se daly krájet).
Nebo jsem si co nejpřesněji představil atmosféru v kostele v Klatovech, kde jsem zažil jedny z nejhlubinnějších koncertů na tibetské mísy: po těch pětačtyřiceti minutách (bez tříštivého potlesku, jen s oceňujícím a překvapeným vzdechnutím pochvaly a ocenění neopakovatelného zážitku ponoru do sfér, o kterých snad někdo četl, ale které takto nikdy osobně nezažil).
Takto si může každý vzpomenout na chvíle, kdy mu bylo dobře a ještě lépe, v kolektivu podobně smýšlejících a pozitivních lidí… a pokusit se tuhle vizi poslat dál do světa. Vizí lze mít několik, a střídat je. Za pár dnů pak některá zesílí tak, že na té nejsilnější budete moci v těch několika posledních z jedenácti ranních meditacích (nápomocných změně individuálního, a možná i globálního matrixu) trénovat ono projasňování a ostření obrazu (jako když upravujete jas barev a ostrost a hloubku obrazu monitoru nebo televizoru).
Občas jsem si pomohl (a v dalších dnech i pomohu) vizualizací kdysi pravidelných slunovratových meditací (letos se opět nadšenci se zapálenými svíčkami sejdou na Karlově mostě, u schodů na Kampu, 21. 12. v 18:00, a na konci meditace si zazpívají Lásko, Bože, lásko), nebo očistných meditací pomalou chůzí v čase východu slunce také na Karlově mostě (trvávalo to asi 45 minut, a máte-li čas stáhnout si celou knihu Návod na použití člověka, naleznete v ní kapitolku nazvanou kinhin, ze které se dovíte vše potřebné právě o této meditaci chůzí, nebo vzpomínkou na poslední rundy zazenu ve Varšavě na jaře roku 1981 (kdy už jsme seděli jako skály a těch dvě stě okimonovaných nadšenců pod dohledem mistra Seng Sahna vytvářelo atmosféru až třeskuté pospolitosti). Ty nejstarší vzpomínky mám jak na různé akce ve Žďárci u Skutče , tak na nedělní varhaní koncerty počátkem 60. let v kostele sv. Jakuba v Praze, či zpěv manter devíti set lidí s Henry Marshallem, nebo s Devou Premal a Mitenem.
Tohle funguje lépe, sedíte-li (a meditujete) s přáteli. Zkuste si to tedy zorganizovat a třeba na následující státní svátek, nebo o víkendu, se sejít s přáteli a meditovat (nejen oněch potřebných jedenáct minut) spolu.
Přeji příjemné ale stále intenzivnější představy harmonizace celé planety (a tedy postupné změny matrixu se znaménkem mínus na matrix se znaménkem plus… teprve pak budeme schopni zbavit se matrixu samotného).
