Vždy mne spolehlivě pobavil naivní úděs v očích majitelky roztomilého chlupatého stvoření, které se v okamžiku, kdy uvidělo myš, proměnilo v dokonalý stroj na zabíjení. A pokud už nějaká chovatelka rozumově uchopila ideu, že holt kočky to (zabíjení myší) mají v povaze, nedokázala pak vydýchat způsob, jakým to roztomilé zvířátko trénuje na další úspěšné lovy tím, že myš jen tak přizabije, a ještě si s ní (krutě, tak krutě, vzdychají ty křehké ženy) deset minut hraje. Myš nemá šanci, a právě tak neměla šanci hrdlička, se kterou z nebe pod ořešák slétl krahujec, a poskytl mi dvacetiminutové představení dokonalosti.
Vše se odehrávalo jen asi 5 metrů ode mne. Ulovená hrdlička mávala křídly, ale proti velkým i když tenkým pařátům (přitom to, i podle rozcuchaných pírek vzadu na hlavě, bylo spíše krahujčí mládě, a klidně to mohla být jeho první ulovená kořist) a ostrému zobanu neměla šanci. Krahujec obecný z čeledi jestřábovitých, s krásně kropenatým bříškem, šedomodrými letkami, dlouhými ocasními péry a impozantním „obličejem“ (velké dokonalé oči a nádherně zaklenutý a jistě i patřičně ostrý zobák) vždy chvíli pozoroval okolí, a chvíli soustředěně kloval nejprve do hlavičky své kořisti. Odhazoval vyškubané peří (pokud mu nějaké zůstalo v zobáku, jedním dokonalým pohybem pařátu se jej zbavil), a postupně začal konzumovat kousky masa z lebky, pak vyzobl mozeček, sezobl zbytek hlavy, a dal se do krku.
Byla to fuška: páteř a svaly držely, a tak krahujec musel vynaložit velkou sílu a opakovaně zobat a tahat tak dlouho, než se mu podařilo oddělit další obratel s kousky masa a sousto zhltnout. Když zlikvidoval hlavu a krk, otočila se a začal vyškubávat peří z ocasu, aby se mohl věnovat masu z téhle strany. Pak vyškubal letky z křídel, a jak se ukázalo po chvíli, systematicky kořist porcoval, aby si větší část mohl někam odnést. Někdo zazvonil, a než jsem se vrátil, byl s většinou kořisti pryč. Zůstalo jen jedno křídlo a spousta drobného peří . Jednu chvíli na krahujce začal nalétávat hlasitě protestující místní kos, ale dravec nehnul brvou.
Celou tu dobu jsem krahujce pozoroval dalekohledem, a zkoušel ho také vyfotit, ale má kompaktní kamera má jen trojnásobný zoom a to nestačilo (v počítači jsem to ale přece nějak zvětšil). Nabral jsem křídlo a velké peří rukavicemi a odnesl vše na kompost. Drobné peří jsem na trávníku nechal, aby se mohl pokochat i Vašek, až přijde z práce. Za hodinu jsem ale na místě činu zpozoroval krahujce znovu: byla tak malý, že jsem kroutil hlavou, jak mohl ulovit tak velkého ptáka. Hledal zbytek své kořisti. Otáčel hlavou kolem dokola, poskakoval na mohutných, i když tenkých pařátech, ale nic nenašel, a definitivně odletěl.
Naváži na zamyšlení Mnislava Zeleného-Atapany o tom, že gepard či kondor jsou dokonalí, ale člověk je nedokonalý. Zpřesním to: špatně porozený gepard či kondor také není dokonalý a v přírodě poškozená mláďata rovnou uhynou. I kočky přežijí jen ty nejsilnější: třetímu či čtvrtému koťátku z vrhu se to bez člověka nepodaří. Právě tak německý medvídek Knut, a medvídek v ostravské ZOO, přes péči člověka, uhynuli: jejich matky „cítily“, že je něco (geneticky) špatně, a mláďata odvrhly: stejně by dříve či později zemřela. Ti, co přežijí mládí, jsou pak ovšem jen ti dokonalí: také protože o své dokonalosti neuvažují, ale prostě jsou… Člověk ve svém antropocentrismu (jinými slovy, ve své ego pýše) přisuzuje kočkám vlastní iluzorní vlastnosti, a sebe vnímá jaksi automaticky, v rámci programu ega a zvyklostí, jako něco vrcholného. Přestože je nás stále více porodem a prostředím poškozených (a zachraňujeme i ta mláďata, která by v přírodě nepřežila ani hodinu: říkáme tomu zmenšování procenta kojenecké úmrtnosti a tím číslem se chlubíme). Naznačuji, že na jedné straně litujeme koťátek, a na straně druhé vychováváme lidi do válek. Vidíme jen co chceme vidět, ve volné přírodě bychom, na rozdíl od poštolky, moc dlouho nepřežili.
Hm. Na jedné straně jsme bezesporu dokonalí, na straně druhé se necháváme ovládat zastaralými programy (evoluce, lidské a vlastní historie) a zbytečně se trápíme nedokonalostmi těla nebo života. A protože jsme většinou špatně porození, a tedy nějak poškození, máme to hezky popletené: jsme zmateni rozumem. Kam se hrabeme na dokonalost krahujce (který si svou dokonalost ani neuvědomuje, a tedy o ni neusiluje a nebojí se o ni), nebo zenového mistra (který je opět schopen jen tak být, existovat bez neustálého přemýšlení o tom, co by bylo, kdyby…).
