pingpongem, a vychutnávám(e) bezvětří a šikmého světla pozdního odpoledne v postupujícím jaru a teplu, není co dodat. Ne že by každý míček byl dokonalý, ale, řečeno s Nicholsonovým hrdinou, aspoň se pokouším(e). Učím kolegu, aby každý, i ten vůbec první (nebo druhý) míček, i po ránu, když je rozespalý, nebo když na nás leze jarní únava, byl pokusem o dokonalost. Protože jak jinak odhalíš prázdnotu lidských „pravidel“ o tom, že to či ono prostě nejde?
Teď něco pro ty, kteří hrávali nebo hrají ping pong, nebo pro ty, kteří umí číst tyhle (duchovní) „básně v próze“ po slovech a souslovích (aby to dávalo vyšší smysl včetně zvukomalebných efektů ve sluchových a řečových centrech mozku, i když nahlas nic nezazní): míček, který přiletí z podání „po lajně“ na můj forhend, stále častěji, když přešlápnu, abych tím dal také najevo, že budu sidespinovat – udeřím boční rotací tak, aby krásným obloukem (nejen vertikálně, ale i horizontálně), vyletěl úplně mimo stůl, ale obrovsky zrotován, vrátil se na stůl, vědomě, s myšlenkou před, ten oranžový kulatý celuloidový nesmysl obaleného Nic pošlu tak, že dopadne na samý backhandový okraj stolu za síťkou, a odrazí se šikmo mimo kolegovu pálku (rada pro šprty: přečtěte tento odstavec ještě jednou, ještě pomaleji, klidně nahlas, a užívejte si dokonalost).
Naznačuji, že v době, kdy je teď každý den tady v Měcholupech, a s pingpongem pod širým nebem (protože na Sklenářce bude pod střechou, v jedné velké místnosti) „ten poslední“ (ve smyslu intenzity užívání), jsou pokusy o dokonalost stále častější, stejně jako vědomí dosažení dokonalosti. Včera jsem si zajel (naposledy) autobusem na metro a metrem s přestupem (pro mé cukrovkářsky unavené nohy obrovské vzdálenosti mezi stanicemi) na poslední harekrišňácký oběd: byl jsem přivítán s obvyklým vřelým úsměvem (známe se více jak dvacet let, a několikrát jsem jim dal vydělat skupinovou objednávkou víkendového, nebo rovnou silvestrovského jídla, když jsem pořádal seminář ve městě) a protože byl pátek (netuším proč, ale v pátek bývaly a jak vidno a chutno, i teď bývají jejich s láskou připravené a servírované obědy nejlahodnější), byla to, i po těch letech, dokonalost.
Už když jsem vyjížděl, podvědomě jsem si přál potkat někoho milého, se kterým se, za všechny ostatní, rozloučím s velkoměstem. Před Góvindou (jak se vegetariánská harekrišnovská restaurace více jak dvacet let jmenuje) jsem uviděl Petru Sovovou, dokonalou matku a organizátorku řady akcí na podporu přirozených porodů, jak vychází z tamního zdravého pekařství, a vede svou nejmladší, osmou, stejně jako všechny ostatní doma porozenou, holčičku. Naposledy jsem obě viděl při křtu mého soukromého druhého revidovaného a aktualizovaného vydání knihy Nová doba porodní v knihkupectví Rekomando (přišlo jen několik lidí, a ona za ty, kterých se to týkalo nebo týká, přestože bydlí u Kolína, jediná). Spěchala teď vyzvednout nějaké své starší dítě z angličtiny. Prohodili jsme pár slov, starostlivě se zeptala, jestli jsem sehnal fotografii porodnického vozíku s kuklami novorozenců v příliš utažených zavinovačkách (ano, viz blog), prozradila, že holčička se jmenuje Mia, já přidal informaci, že to je dokonalé, protože je to třetí Mia, se kterou se v posledním měsíci setkávám: pětapadesátiletému příteli architektovi, jenž má dospělého syna z prvního manželství s učitelkou (sám jsem je po sametovém převratu oddával coby poslanec za OF na Staroměstské radnicí) přirozeně porodila jeho druhá, dvaačtyřicetiletá žena, vytouženou holčičku Miu před měsícem. Dokonalost na dokonalosti. A na Sklenářce v květnu porodí své dítě další Mia.
Potom jsem se přesunul na tramvaj, a tramvají znovu do centra, abych na hlavní poště v pobočce své banky vyřídil změnu dosílací adresy (pro pravidelné měsíční výpisy z účtu, na kterém se vždy objeví jen jedna došlá platba z důchodového úřadu). Protože jsem plul dnem na vlně dokonalosti, dostal jsem se na řadu k mému oblíbenému pánovi (když jsou tam jen ženy, obvykle nic nejde): beze slova si vzal papír, na kterém jsem měl velkými písmeny vytištěné číslo účtu, jméno, a novou adresu (viditelně si vzpomněl, že jsem u něho již několikrát vyřizoval prosby ne zrovna moc dobře vidícího důchodce), vytáhl příslušný formulář, a sám, za mne, začal vyplňovat co bylo třeba. Jen jsem to podepsal na místě, které mi ukázal (ani jsem si nemusel vyměňovat brýle nebo na to vejrat z blízkosti). A pak jsem požádal o výběr hotovosti, v malých bankovkách, a on mi beze slova mé přání dokonalosti (abych při stěhování měl menší obnosy na výplatu řidiči a pomocníkům při stěhování) splnil.
Když jsem (stále na vlně dokonalosti) vyšel z budovy, venku čekal můj pingpongový partner (na jeho esemesku o tom, že navštíví poštu a pokusí se změnu adresy vyřídit za mně, jsem odpověděl, že netřeba, že mířím na oběd a pak na poštu): aniž jsme se domluvili, pochopil výzvu, a protože byl blíž poště, došel tam. Spolu jsme nasedli na metro, dojeli na Skalku, a on mi ještě šel vyzvednout léky (které mi do zásoby, abych měl čas vyřídit jinou lékařku v Kostelci n/O, dva dny předtím předepsala hodná paní praktická doktorka).
Doma jsme si oba, znaveni ostrým sluníčkem a vší tou dokonalostí, museli na hodinku lehnout (zkusili jsme si zahrát, ale raději jsme „nepokračovali ve vadné práci soudruha Kropotkina“, a počkali si na pozdější možnost dokonalosti, kterou jsem popsal výše, později). A taky že jo: opět jsem hýřil dokonale umístěnými míčky (když je kolega nedokázal vrátit, posílal jsem mu pedagogicky tytéž falše a umístění dvakrát, nebo třikrát za sebou na přesně stejné místo).
Trávník opodál se již něžně zelená, ptáci denně ráno před pátou oslavují teplé dny (v ten čas si ve všední dny užívám vyzvedávání jedněch z posledních, již odhlášených Lidových novin z poštovní schránky), čeká mne poslední víkend s několika posledními pingpongovými hrami na dokonalost v dokonalém jarním počasí, a pak již stěhování… a ve smyslu a znění chytlavého hitu… „první noc v novém bytě“. Hmmm, tak si užívám (poslední měcholupské) dokonalost…
