Žijeme sice ve svobodných a bohatých společnostech, ale máme-li se natolik skvěle, proč se v nich nedá žít? A proč se na ně nelze dívat? Ptá se peruánský spisovatel a celkem nedávný nositel Nobelovy ceny Mario Vargas Llosa, jak ho cituje v recenzi jeho v Německu loni vydané knihy Všechno jenom bulvár Tereza Matějčková. V mé generaci známý spisovatel se tak jen přidává k mnoha podobným kritikům, a přestože a právě proto že ho nesouhlasící kolega přirovnal k poslednímu mohykánovi, zaslepeně truchlícímu na troskách kultury, kterou sám vytváří a jež se mu nyní ztrácí, souhlasím, a jeho kritiku současnosti chápu. Ocituji (a v závorkách přidám svůj komentář):
A protože celé roky naznačuji, že honba za ziskem, spotřebou a zábavou je příčinou, ale i jedním z důsledků většinového opovržení duchovností, respektive kulturou (viz i tristní situace školství a podobně tak fatálně finančně poddimenzované a zbytečné ministerstvo kultury u nás), na rozdíl od názorů mnohých i já jsem si jist, že to je velmi vážné.
Podle Vargase Llosy se všechny oblasti (současné společnosti) – od umění přes politiku a žurnalistiku až po lidské vztahy a veřejný život – staly součástí přihlouplého způsobu života, který jakoby vycházel z předpokladu, že člověk je i ve stáří v pubertě, a navíc že je to tak správné. Vargas Llosa není, tvrdí recenzentka, nijak původní – v moderním světě se nedokáže orientovat a touží po době, kdy kulturní člověk nevěděl o nejnovějším skandálu lady Gaga, ale měl přečteného Aristotela či Dostojevského a po večerech poslouchal klasickou hudbu (při písemném kontaktu se svými o dvě generace mladšími studenty i já zvedám obočí nad jejich prabídnou sečtělostí, nad s tím souvisejícími hrubkami v pravopise, a nad jakousi základní nedovzdělaností, až příliš často).
Pozoruhodná je prý ale razance jeho kritiky (konečně někdo, koho snad nebudou moci povrchní kritici středního věku – ti mladí to pro samé hity a super-pivo ani nezaregistrují – odmávnout a dělat mrtvé brouky). Dle spisovatele staré školy právě kultura činí lidský život lepší, a označuje za ni nejen výjimečné knihy, vážnou hudbu či významná filozofická díla, ale i kultivaci schopnosti klást si otázky a nenechat se strhnout hlavním proudem myšlení (v mém, tedy v našem případě generace vyrůstající v totalitní společnosti bez jiných možností kontaktů se svobodným světem, sehrála kromě četby nezastupitelnou roli i rocková hudba, která i za nás pozměňovala a nakonec i sjednotila a pozměnila svět). Kulturní je prý vytváření trvalého – to, co je kultivované a co zpětně původce tohoto kultivovaného kultivuje (včetně konečně poznávaného odkazu dávných duchovních kultur a metod vedoucích k praktické duchovnosti, ale také různých revivalů a návratů k dnes již rockovým klasikům, od Beatles a Rolling Stones až po stále nepřekonané Hendrixe a Joplinovou).
Nekulturní, a tudíž člověka nehodné naopak je, zbavuje-li se svých přátel či dokonce rodinných příslušníků kvůli chvilkovému pobavení a obveselení (je otázka, na kterou přinese, z mého hlediska předvídatelnou, odpověď až budoucnost, zda přechod k zábavě zdrogovaným a tedy pubertálním kontaktům sociálních sítí a her není spíše počátkem naprostého odcizení člověka a jeho ještě hlubší krize), očekává-li obveselení od politiky, jež místo aby vytvářela prostor pro diskusi o spravedlnosti, svobodě a směřování společnosti, se stává jevištěm pro zábavné pořady ve kterých se kvůli pobavení lidu i neschopnosti politiků takzvaně diskutuje (přičemž celebrity i politici jak bulvár tak zkreslující a manipulující i zmanipulovatelná média potřebují a využívají, a naopak).Veřejný život je navíc, kromě jiného, zcela prostoupený a ovládnutý snímky polonahých žen, jež se vinou okolo automobilu, pracího prášku či nářadí na zahradu (o neblahém vlivu reklamy a naší bezmoci se, přes všechny proklamace o svobodě vůle člověka, jak sexu tak reklamě ubránit, jsem také často psal).
Západní společnost se nemůže honosit vyšší vzdělaností, ale pouze velmi rozšířenou a dobře zvládnutou schopností kompenzovat vlastní neschopnost (cunami vysokoškolských titulů už i u nás značně zpropagovala spíše jen fachidiotismus a tzv. odbornost). Odklon veřejnosti od intelektuálů a jejich hodnot nastal také proto, že člověk současné kultury (Llosa myslí společnosti) není ochotný přemýšlet (protože už ti není zábavné a on uč neumí číst – již počátkem 90. let si sekretářky vydavatele a čtenářky mé Many stěžovaly, že se to „nedá“ číst). Každý složitější text okamžitě odkládá (na internetu se tak ustálila běžná délka textu, která nesmí překročit maximálně rozměr dvou monitorů).Věda a medicína člověku mohou nabídnout nový prostředek proti stárnutí, ale nedokáže zabránit tomu, aby lidé neumírali – třeba ve sto letech – (stále) v duševní pubertě.
Úpadek veřejného prostoru a nezájem lidí snažit se o jeho kulturnost srovnává Vargas Llosa s totalitními režimy (již jsem vícekrát za posledních deset let poznamenal, že se znovu cítím jako za dob samizdatu: své knihy si vydávám vlastním nákladem, a blogy jsou dnes přímo ideálním polem, na kterém sázím své názory v marných pokusech být čten a pochopen více než několika sty stále stejných čtenářů… Jistě, staří lidé si odjakživa stěžovali, že to „už dnes není ono“ a že ti mladí jsou zkažení, ale míra ohlupení a možností těch, kterým to vyhovuje, je bezprecedentní). Vargas Llosa vyzývá, abychom ty ušlechtilé (kteří nabízí vize a východiska, anebo alespoň upozorňují, že je něco špatně) poslouchali a projevovali jim náležitou úctu (cha, připomínám kdo že je to dnes důchodce: ten, který už zná odpověď na všechny otázky, ale nikdo se ho na nic neptá).
To je však podle recenzentky další sporný moment – Vargas Llosa totiž zároveň přiznává, že i ti nejvzdělanější a nejkulturnější lidé mají sklon se osudově mýlit nebo se navzdory své vzdělanosti a kulturní vytříbenosti vyznačují mnoha neřestmi (a tady narážíme na to, na co upozorňuji již tak dlouho: že totiž, jak ví i staří Tibeťané, intelekt bez soucitu, tedy rozum bez srdce, jak se vyučuje a požaduje v našem současném rozvinutém světě, racionalita bez duchovnosti, logika bez rituálu, se vždy nějak zvrtne… i hospodářská bezvýchodnost globální korupce má řešení jak v dávné buddhistické ekonomice, tak v úsilí poznat sebe sama a pak pomoci ostatním).
Jakkoliv je totiž možné co do otupělosti přirovnat současnou konzumní společnost k totalitním režimům, západní svět je demokratický a bohatý, což je samo o sobě mimořádný výkon, píše Varga Llosa. I z něj je však poněkud nešťastný. Jako by říkal: Žijeme sice ve svobodných a bohatých společnostech, ale máme-li se natolik skvěle, proč se v nich nedá žít? Naznačuji neustále dokola, že bez duchovnosti a přirozených porodů bude celá západní společnost stále bloudit v kruzích planých úvah a dalších knih o tom, proč se na současný svět moudří starci, kteří by již dlouho měli být na pomyslném seznamu ohrožených druhů, už nemohou dívat… a těm ostatním to nevadí, protože svět vnímají jako zábavu… a jsou mimo, jako puberťáci.
Většina materialistického lidstva světa totiž žije v duchovní (ne jen duševní, jak píše Llosa) pubertě. Současnost se ve své povrchnosti a zbrklé překotnosti podobá rozjívenému a všemu rozumějícímu puberťákovi. Protože nám zcela chybí skutečná duchovnost (ne ta Varga Llosova duševnost, podobající se spíše rytířské morálce), která by postupně (začít by se ale mělo i změnou porodnictví) vyřešila téměř vše.
