Věděl jsem že to bude příliš hlasité, a vybavil se špuntem do slyšícího ucha, čekal jsem scifi, a kosmická loď tam byla, i když neustále v bitvách s živly a padouchem se rozpadající, byl jsem připraven na boj dobra se zlem, a nerozvážná mladická zbrklost kapitána Kirka (cezená logikou Vulkánce Spocka) slibovala nějaké ty rvačky a ohrožení života, ale jak napovídá titul (filmu i blogu), bylo to, jako v dortu pejska a kočičky, přehnaně zběsilé a detailně násilnické, daleko víc, než jsem s obavami čekal.
Aby mi bylo rozuměno: užívám si života jak to jde. Už to umím. Už více jak 30 let. A jako buddhista a duchovní učitel se nemohu ne(po)dělit jak o zjištění, že to je možné, i u nás, žít šťastně, tak o varování, když vidím něco, co je (i když pro běžné lidi neviditelně) špatně, naznačím to, abych jim ušetřil čas a energii). Právě proto, že jsem si imaginaci praktiky celý život trénoval a stále trénuji na četbě (dobré!) sci-fi, a v dobách, kdy neexistovaly videokazety, natož počítače nebo internet, jsem chodil do kina (a viděl tak prakticky vše, co bylo dobré a vynikající), je mi tak líto, že přes veškerý technologický pokrok je společnost, také „díky“ rychlým a zběsilým filmům, ne náhodou, stále rychlejší, zběsilejší: že se řítí do temnoty. Kdo nechce, nechť už dál nečte. Kdo chce být po stoosmé varován, ať si vezme pláštěnku a přečte si, co jsem zkusil.
Už upoutávky na letní a podzimní megafilmy byly tak ohlušující, rychle stříhané a zběsilé a na megaplátně ukrutně násilné, že jsem zavřel oči a nějak je přetrpěl. A došlo mi, že jsem před nedávnerm odešel do bezdomoví, tedy do klidu a ticha, ve správnou dobu: jinými slovy, už tahle doba, natož ta další, není pro mne. Tyhle filmy (a to mne cele minuly počítačové „hry“) vychovávají budoucí generaci (připravují je na budoucnost, ve které budou žít, a která se docela dobře může těmto filmům podobat: přání bude otcem i matkou zvizualizované myšlenky), protože ji takovou (tedy zběsilou a stále rychlejší a hlasitější) očekávají (a taky budou mít). Je to i Hlava 22 televizní infozábavy zpravodajství (a výchovy diváků ke sledování reklam a spotřebě zbytečných protože nepotřebných blbostí): televize nám to servírují, protože to prý sledujeme, a my to sledujeme, protože nám to televize servírují. V megakinech jsou filmy stále hlasitější, basy stále dunivější, a výšky stále pronikavější, protože diváci a posluchači jsou stále otrlejší a hlavně hlušší.
Původní televizní seriál (v USA se vysílal od roku 1966, a ve třech sezónách viděli fanoušci 79 epizod, na které navázaly další čtyři celé řady) jsme pak několikrát mohli sledovat i my. Měl jsem rád především díly s kapitánkou Janewayovou. Už jsem zde psal o tom, že po nadšení z filmařsky a obrazově dokonalé a nadčasové Vesmírné odysey mne později, před těmi třiceti lety uchvátil i Vetřelec, jakkoliv byl krutý, a jak jsem byl nedávno zklamán až zbytečně krutým Prométheem. Dodnes vzpomínám i na červené uši dospělého kluka při sledování Highlandera, nebo seriálu Hrdinové, či Pátého elementu.
Do temnoty se tenhle nejnovější film řítí, protože je, jak píší v reklamě, akčnější a katastrofičtější (jako nějaká bondovka křížená s Indiana Jonesem a Carsonem Flynnem den poté), rychlejší (jakoby se režiséři nemohli nabažit nových možností, a také nové generace diváků, vychovaných, rozuměj: zmanipulovaných, už desetiletími neustále rychleji blikajícími obrázky japonských i amerických kreslených filmů), méně přemýšlivý (zápletky už dávno nemají žádnu logiku a hrdinové musí překonávat v překotném ději stále nová nebezpečí aby filmy překonaly předešlé blockbustery a zfilmované komixy) a více otevřený publiku (které je, viz výše, vychované komixy a předchozími kruťárnami, prý aby v televizi nepřepnulo kanál a v kině se nenudilo). Jakoby i název byl symptomatický: do temnoty koho a čeho? Už jsem tu psal o zklamání z japonských komixů pro děti (manga), i o současných (i ženami psaných) detektivkách: abyste se dnes prodávali(y), musíte být v popisech kruťáren a zločinů (i sexu, viz úspěch knih o padesáti odstínech) stále detailnější a vynalézavější (viz i vývoj seriálů Kriminálka Miami, New York, Las Vegas atd.). Už nestačí jeden mord, publikum (?) chce raději celé série, už nestačí obyčejný zločinec, musí to být mutant.
Uff. Jako bychom byli uprostřed sebestředné soutěže scénáristů, režísérů a velkých studií, kteří a které úplně zapomněli(y) na diváka a teď, když dostali(y) do rukou hračku neomezených počítačových možností, soupeří vzájemně o ještě rychlejší změť trosek z ještě oslnivějších výbuchů a padajících mrakodrapů, které páře velká dopadající kosmická loď, ještě údernější zbraně, ještě víc krve a detailů roztrhaných těl, a pikle kuje ještě pomstychtivější a geneticky upravenější a tedy nezničitelný padouch (mimochodem, jedna upoutávka před hlavním filmem začala slibně, v běžných pozemských exteriérech, a s obyčejnými lidmi v rolích detektivů, ale vzápětí se ukázalo, že i oni mají, dáno genetickou úpravou, schopnosti odpovídající protivníkům – mrtvým, kteří odmítají zemřít a přestrojují se za živé: umět je rozeznat a v rovném boji s nadpřirozenými silami je zneškodnit, i kdyby přitom měli zničit půl města).
Jinými slovy, víme všichni, že jsme v kině, že jde o iluzi (sledujeme jen rychle se měnící obrázky na plátně, obrazovce nebo monitoru), ale naše tělesné reakce, a přizpůsobení a nakonec i změny (neuroplasticita!) našich mozků, jsou reálné… a z pohledu nezainteresovaného i potenciálně zběsile děsivé. Kam až se takto stimulované lidské mozky dostanou? Budou naši vnuci, i když to dopadne lépe než v Matrixu, nehybní poživační konzumenti iluzí, napojení na software naprogramovaný na nepřetržitou zábavu a slast? Již jsem to naznačil: klidně se může stát, že nějaký Nowakův zákona sebenaplňujícího se proroctví bude vyžadovat, aby realita budoucích obyvatel téhle planety vypadala jako v filmech jejich dětství a puberty… stále katastrofičtější. Nepřipomíná vám to něco?
Zpět do reality mého subjektivního zklamání a obav z dalšího vývoje světa (zde filmového SF): po první dlouhé době naivně raketového sci-fi, po nové vlně 80. let min. stol. a období Philipa K. Dicka (a Blade runnerů) a Neuromancerů Gibsonova kyberpunku se výjimečně, ale přece najdou jen chytré a pohádkově, tedy i v negativních popisech pozitivní, protože varovné romány… ale co se týká filmů, tak doba (díky digitálním možnostem velikosti Jurského parku), vymknutá z logiky žánru a slepě poslouchajícího diktát trhu a požadavků stále zběsilejších scénáristů a počítačových animátorů, dnes viditelně šílí. Ověřil jsem si, tohle už není film pro mne. Nenechal jsem se poškodit počítačovými hrami, a tak, možná jako jeden mála, jsem stále i v těch nejdokonalejších scénách schopen rozeznat davu podbízivý účel, světící prostředky (zisku), který z takovýchto filmů kouká jak péro ze slamníku.
Televizor mohu kdykoliv vypnout (a vypínám jej už nejen u zpráv, různých kriminálek a rádoby thrillerů, ale i u ekologických a vlastně neuvěřitelně pesimistických, protože krutě soudobě reálných přírodopisných seriálů a pořadů), ale z kina, holt jsem starší a tedy dobře vychovaný, odejít neumím. A tak jsem si Star Trek Do temnoty vytrpěl až do temnoty totálního zklamání a odešel ještě před závěrečnými titulky, do temnoty sálu: musel jsem si honem ve třetím patře světly konzumu osvíceného obchodního centra (kam si chodí současní otužilí a otrlí filmoví fandové pro další porce zběsilosti emocí a rychlosti nakupování… hned ve vedlejším sále hráli film příznačně nazvaný právě Rychle a zběsile) dát japonskou polévku miso, abych se uklidnil. A protože jsem preventivně měl s sebou i prášek na hlavu, užil jsem i ten.
Jenže, před trendy doby se utéct nedá (při odchodu jsem o patro níž spatřil před značkovým obchodem nadšeně vzrušené až k omdlení vyvalené rychle a zběsile od jednoho svetříku k druhému přeskakující oči slečny, které její hoch asi slíbil koupit něco luxusního na sebe), a tak znovu musím konstatovat: tahle doba (přestože vím, že natrénovaní mladí si najdou a užijí svůj kousek vesmíru, a že někde na planetě bude stále ještě pár desítek let snad možno (pře)žít v klidu a míru – kam ale jít potom?) už není pro mne.
