Další prorok konce (naší) kultury? Snad je z mých blogů jasné, že si o současné společnosti (zde i onde) nedělám žádné velké iluze. Můj celoživotní optimismus (a z něj vyplývající pozitivní myšlení) je jen efektivní metoda práce na poznání sebe sama, a neodstranitelně patří k výbavě každého, kdo je na duchovní Cestě… jinak jsem, dle jednoho vtipu z dob totality, jen celkem dobře informovaný realista) Konečně se i u nás objevila delší a poučená informace o životě a díle amerického sociologa ruského původu Pitirima Sorokina. (1889 – 1968). Geolog a selsko-rozumný klimatolog Václav Cílek v delším článku (Minulý muž budoucnosti, příloha LN 5. 4. 2014) zmiňuje pohnutý život (neuspěchaný přehled a neuznané dílo) člověka, který ani doma, ani v USA ve své době nebyl prorokem.
Sorokin byl i málem popraven (dostal od Lenina milost, ale musel v roce 1927 opustit Rusko), chvíli žil i v Praze, a od roku 1930 vedl na Harvardské univerzitě katedru sociologie. Na počátku 2. světové války vyšla jeho kniha Krize naší doby. Protože ale, jak píše Cílek, byla jeho vize blízké budoucnosti daleko temnější než americký optimismus, byla zapomenuta. Dnes přitom, dodává Cílek, má málokterá kniha promyšlenější pronikavost. Mimochodem, titulek blogu jsem si vypůjčil od (kdysi tiskařského dnes počítačového) šotka a věty, kterou jistě musel bezmocně obdivovat i autor článku, citující Sorokina, který ví, že je špatně, když se hmotná kultura nestará o duchovní hodnoty a většinou je ani neuznává, zatímco duchovní kultura vnímá hmotné zákonitosti spirituálním zrakem a vlastně se s nimi míjí, Podobně nebudou fungovat ani náboženské světy, které ignorují svět hmoty, protože fyzikální zákony (např. zen /myšleno a jistě i původně psáno ten/ o zachování energie), se nedají ošálit.
Sorokin (počítač stále laškuje a nabízí variantu Šotolin) statisticky zpracovával různé jevy dějin lidstva (střídání dob, reprezentovanými tělesnou, nebo duševní kulturou, vliv nových technologií či naopak filosofických náboženských teorií, nebo evropskou poezii a prózu posledních dvou tisíciletí), vždy na základě studia obrovského počtu dat. Už v polovině 50. let min. stol např. vydal brožurku Sexuální revoluce v Americe, ve které prorocky předpověděl (a varoval) co se pak dělo a děje kolem sexu, hormonální antikoncepce, ženské emancipace, krize rodiny atp. nejen v USA.
Sorokin z vlastní zkušenosti věděl, píše Cílek, že bolševická vláda z počátku představila manželství jako buržoazní přežitek, ale když se po ulicích začaly potulovat bandy dětí odvržených rodiči, rychle otočila kurz směrem k socialistické morálce, která měla ve své podstatě viktoriánské rysy kázně, odpovědnosti a tvrdé práce. Sorokin již tehdy poukazoval na to, co snad někteří myslitelé (a soudobé statistiky) začínají vědět až dnes, že totiž více sexu neznamená více dětí, že to je naopak, protože (ano, vážené české emancipované a genderové bojovnice) v honbě za požitky a štěstím a sebou samou děti překážejí.
Jasnozřivě také tvrdil, že kultura, která kráčí (podobně jako Řekové v pozdní době helénské nebo Římané na konci antiky) od požitku k požitku, od ženy či muže ke stále novým partnerům, ztrácí dlouhodobou vizi a s ní i kreativitu a elán… v historii lidstva neexistuje kultura, která by si po uvolnění sexuálních představ dokázala udržet svou původní ekonomickou a organizační úroveň (dokazuje to na příkladech pozdních kultur starého Babylonu, Persie, Makedonie či Egypta).
Podobně prorocky jako sborník o kolapsech civilizací, nedávno iniciovaný egyptologem Bártou, Sorokin píše (a Cílek cituje) o nevyhnutelném rozpadu naší civilizace, jež směřuje ke svému cynickému závěru, i když se tak nestane již zítra…a připomíná, že konec kultury je vždy ve znamení válek, protože stát přestává fungovat, a iniciativy se postupně ujímá nová duchovní kultura. Ta se na počátku zjevuje jako společnost čistých hledačů s asketickými rysy (my tady pod Řípem jsme si to krátce užili na počátku 90. let min. stol.), ale rychle přechází do aktivní fáze, během které se stavějí kostely (rozuměj, luxusní ášramy pro bohaté Zápaďany v Indii a meditační centra po celé Evropě) a buduje církev ní hierarchie.
Mnozí pamětníci si jistě (přes varování západních duchovních osobností v roce 1992 na pražské Mezinárodní konferenci transpersonální psychologie) vzpomenou na podobné tendence proklamativně duchovních a ekologicky mluvících lidí (ztrácet se v překladu, nerozumět si v rámci nepřetržitých monologů), a na velmi rychlý sešup esoterických podnětů do new age konzumace knih, výkladových karet, víkendových seminářů o sexu atd. (jak to pozorný čtenář zná i z mých blogů o příliš rychle a povrchně emancipovaných ženách, nebo znormalizování výuky duchovnosti)
Václav Cílek konstatuje, že ve 20. století asi nikdo nepodnikl tak rozsáhlou a složitou cestu napříč staletími světových civilizací jako Sorokin, jenž ale nebyl čten a jaksi se vytratil. Přesto je s odstupem 70 let zjevné, že rozkladné procesy, kterých si tehdy všiml, narostly do takové míry, že dnes ohrožují chod západní civilizace. A že nemáme vizi, a i kdybychom ji měli, nemáme jednotu ani sílu na to, abychom ji uskutečnili.
Hm, také proto i já často brblám (a marně varuji), že tahle uřvaně hrubá a zbrkle zhrublá doba není pro mne (ani pro další jemněji a tišeji než obvykle myslící a žijící osobnosti), a zároveň se snažím všemi možnými formaci šířit evangelium (radostnou zvěst), že existují metody a cesty, pomocí kterých se nezprůměrněný jedinec může pokoušet naplňovat pozitivní vize, které (protože ještě není tak zle, aby mohlo začít být lépe) snad v příštích (přirozeně a orgasmicky porozených) generacích buddhů poučeně napraví chyby a omyly naší současnosti (nebo se vrátíme ke kočovníkům).
Naváži na zmíněného počítačového šotka: zatímco doba stále zrychluje a vymyká se z kloubů, abychom si mohli užít šílenství konzumu, zábavy a spotřeby, někde tu, přes značný pokles výskytu osvícených duchovních bytostí všude ve světě, jako muška jenom zlatá (nebo zlatonka) stále poletuje zen (zachování potenciální duchovní ale i životní energie v zadání každého z nás realizovat své individuální i ceelospolečenské zadání).
Takže pokud to dobře dopadne, varovné a vizionářské práce dobově přehlížených a všeobecně zapomenutých myslitelů (jako byl i Sorokin) budou znovu čteny a snad i pochopeny (aby si pak různé kultury nemusely své dějiny znovu v samsárickém kole bytí zopakovat). Tibetské thangky (nástěnné, i ty gigantické na skály jednou do roka vyvěšované prapory) v každé z šesti říší (duševních stavů) ukazují skrytě nenápadného, ale vždy přítomného buddhu (bodhisattvu), symbol naděje a ukazatele správné (iniciační) Cesty. Žijeme dobu úpadku, ale právě v takových dobách je snadnější rozpoznat příznaky úpadku a blížícího se konce naší kultury… a individuálně dělat vše pro zen (zachování potenciální duchovní energie v zadání každého z nás).
P. S. (o něčem také vypovídající): Bývalá britská učitelka umění se rozhodla, že už nemůže snášet tlak moderní společnosti. I přesto, že netrpěla žádnou vážnou nemocí, se proto rozhodla, že zvolí dobrovolný odchod z tohoto světa. Na švýcarské klinice Dignitas proto podstoupila takzvanou asistovanou sebevraždu. Anne, 89letá důchodkyně z Velké Británie, podle svých slov už nadále nemohla snášet nedostatek mezilidských vztahů v moderní společnosti závislé na počítačích a internetu. „Proč tak moc lidí tráví život koukáním do počítače nebo na televizi? Já nikdy televizi neměla, jen rádio.. Lidé jsou si čím dál tím vzdálenější. Stávají se z nás roboti. Je to nedostatek lidství,“ zoufala si. Snést podle svých slov nemohla ani nadvládu fast foodů a nezřízeného konzumu. „Jako bych plavala proti proudu. To už dál nejde. Pokud se neumíte přizpůsobit, jděte. Říká se: přizpůsob se, nebo umři. Ve svém věku cítím, že už se přizpůsobit nedokážu,“ prohlásila Anne. „Je to život bez budoucnosti.“
