Celostránková a důkladná recenze Tomáše Vystrčila v sobotní příloze LN (20. 9. 2014) Okno do velkého vozu buddhismu zmiňuje překlad a komentář Diamantové sútry (vydala DharmaGaia). Současný překladatel, o sedm let mladší než já, si chodil počátkem 80. let min. stol. povídat o zenu a sem tam i sednout do zazenu do bytu ve Slovenské ulici. Pak jsem zpovzdálí sledoval, jak soukromě studoval sanskrt, a po sametu jazyk pálí. Nastoupil do Ústavu filozofie a religionistiky FF UK a od roku 1997 dokonce pracoval v Orientálním ústavu AV ČR. Studoval dále u světových odborníků na buddhismus, překládal a editoval různé sborníky některých základních buddhistických textů. Téměř dvacet let pak připravoval i Diamantovou sútru.
Právě proto, že jsem se překlady (zen)buddhistické literatury, tedy těmi nejslavnějšími (Sútra srdce, knihami žijících zenových mistrů, knihami zenových kóanů atd.) dlouho také pilně, i když záměrně nikoliv vědecky, zabýval, a několikrát jsem i zde na blogu reagoval na jiné slavné (ale z hlediska cesty ke skutečné duchovnosti nefunkční) překlady jiných slavných překladatelů, zašel jsem ihned do prodejny knih a notně drahou Diamantovou sútru ve stoje (na rozdíl od knihkupectví ve světě si u nás většinou není kam sednout) prolistoval. Potvrdily se, při vší úctě a obdivu k jeho píli a motivaci, mé obavy praktika: čím víc je překladatel odborník (a buddhistický vědec), tím víc se začíná podobat všem podobným západním vědcům ze zenových historek.
Jedna vypráví o tom, že profesor buddhismu dlouho toužil být přijat slavným zenovým mistrem, a když byl konečně přijat, po úvodních pozdravech přinesl zenový mistr konvičku a začal profesorovi nalévat čaj do šálku na malém stolku, u kterého oba seděli. A lil a přelil a lil dál… čaj stékal po stolku a na podlahu, profesor překvapeně a poplašeně vyskočil a začal rozčileně komentovat tu katastrofu… ale mistr se jen usmíval a vysvětlil: tak jako ten šálek, i vaše hlava je přeplněna všemi těmi znalostmi o buddhismu, takže já nemám co dodat: nevešlo by se to tam. (Viz i moje zkušenost s tokijskými profesory buddhismu Zazie).
Slavné zenové rčení tvrdí: Čtením o koláči se nenajíš. Metaforicky naznačuje, že čtení (odborných knih) o buddhismu, nebo o komentářích k buddhismu, natož o jeho praxi, a o tu přece každému začátečníkovi jde, je (kromě manuálů jak meditovat) zcela zbytečné a nesmyslné. Vědecké knihy o buddhismu by měli číst jen odborníci, nikoliv zájemci o skutečnou duchovnost. Když jsem listoval téměř čtyřsetstránkovou knihou o Diamantové sútře (sám text sútry má dvacet pět stran), napadl mne odpovídající titulek: Psaním o koláči se ani autor, ani jeho čtenáři, nenají. A to nezmiňuji ani nebezpečí spočívající v překladech duchovních názorů docela jiných časů, kultur a jazyků (viz má některá dřívější postesknutí) do postmoderního jazyka… Kniha je naštěstí tak drahá (378,-) a odborná, že si ji koupí jen odborník (a tomu již není duchovní pomoci), anebo ten, pro koho není její čtení nebezpečné. Ale zaplaťpámbůh, tedy Buddha, za ni (ve smyslu výroku: Jen ať se píše o buddhismu, i kdyby se o něm mělo psát odborně!)…
Koncem 70. let min. stol. jsme zoufale sháněli a byli vděčni za jakékoliv strojopisné překlady „spisků“ o józe, zenu a vůbec jakékoliv duchovnosti. V éře Biaftry ducha (připomínám, že tehdy byla africká Biafra hladomorným synonymem naprosté zkázy, útlaku a kulturního úhoru) bylo i pár desítek stránek o zenu v revue Světová literatura manou nebeskou (jak pro mne, tak i pro překladatele a další tehdejší hledače). Když jsme pak v malé partě nadšenců začali jezdit sedět zazen do Polska, kde byl zenový buddhismus na rozdíl od Československa povolen, byl to malý zázrak. Tam jsme také objevili i polské překlady knih Philipa Kapleaua (kde jsme konečně našli první praktické rady jak sedět, na čem, jak dlouho atd.).
Jak ovšem věděli a vědí duchovní učitelé všech dob, jazyk (řeč) je past (a odborným establišmentem zcela automaticky vynucovaný cechovní požadavek, jak např. napsat diplomovou či vědeckou práci, tedy zásadně a vždy se spoustou poznámek pod čarou a dlouhým seznamem přečtené a citované literatury, je jen druhou stranou matrixu pořekadla Kdo kydá hnůj nasmrádne). Zenoví mistři i proto vymysleli systém kóanů, aby slovy naznačili a pak možná i prorazili lpění na slovech. Dnes už prokazatelně víme, že mozek šetří energii a posiluje (trénuje) to, co dělá nejčastěji. Pokud tedy člověk převážně (a pro obživu) píše a studuje slova, posiluje spíše past (matrix) popisů věcí a jevů, ne přímého vjemu věcí a jevů. Proto by hledači praktické duchovnosti (a osvícení, nebo probuzení, jak navrhuje překladatel) vůbec neměli číst přeložené knihy a odborné studie o buddhismu či osvícení.
Následná profesní slepota mnoha odborníků porodníků a lékařů (kteří dnes léčí nemoci, a ne člověka), ale i učitelů, pardon, pedagogů, ale i překladatelů (kterými jsou i politici), je snad většině upřímných hledačů Cesty a pravdy zřejmá i z toho, jak vypadá naše společnost. Skutečný adept a praktik buddhismu toho o buddhismu nemusí vědět víc, než ptáci o ornitologii. Ti ostatní musí nastudovat a pak ve svých pracích ocitovat stovky knih – a jsou až po uši v matrixu odbornosti. A koukají na obraz Dýmka a nedochází jim, že Magrittův nápis přímo na obraze, To není dýmka, je nápověda k vystoupení z matrixu.
Pokouším se naznačit, že naše diplomy a tituly adorující kultura, a co se týká duchovnosti i všechny odborné knihy o buddhismu či duchovnosti, skutečné hledače sebe sama (a duchovnosti) spíše matou a špiní. Tahle materialismem nasáklá kultura je toxická. Abychom si rozuměli. Neberte mne nikdo osobně, neklasifikuji a nesoudím. V životě lidském jsou potřeba učitelé pro první třídu, ale také pro tu osmou, anebo ti vysokoškolští, jak dobré romány tak ale i příručky a návody k upotřebení. V totalitě se u nás uživily stovky odborníků na marxismus a leninismus (a každý vysokoškolák musel v prvním ročníku udělat zkoušku z Dějin dělnického hnutí), a vyšly tisíce po převratu naprosto zbytečných knih o životě a práci Lenina, Stalina a jiných vůdců. Jen je mi líto, že naprostá většina hledačů praktického duchovna, které jsem znal, si (přes varování) nevšimla, kdy a jak nastoupili do vlaku (matrixu) odbornosti. Jen je mi líto, že Rolls Royce poznání a realizace sebe sama minuli a píší tlusté odborné knihy o záručních listech a manuálech Trabantů.
Ve smyslu výše citovaného (a výstižného) názvu novinové recenze tak další buddholog sestavil a napsal velmi odbornou a pečlivou práci – ale nikoliv o duchovnosti (a dávných ověřených metodách, jak se k ní dostat), nýbrž jen o oknech do velkého vozu (mahájány). Rychlík duchovnosti (která jediná by totiž mohla a měla spasit současný svět) ale jak jemu, tak těm povrchním čtenářům, kteří se nesnesitelně snadno dají zmást matrixy nebo odborností, jistojistě ujíždí…ale třeba se mýlím a on po víkendech vede meditace mladých nadšenců. Snad se najde dost takových, kteří nebudou jen nahlížet do oken, ale na dveře (které nejsou dveřmi, na bránu, která není branou, viz kóan Mu) zaklepou, a pak i vstoupí…
P. S.: Příště se pokusím o několik současných (a alternativně drzých) komentářů… a pokud mi někdo napíše to správné slovo nejen o Diamantové sútře, knihu mu pak věnuji…
