Pravidlo zpěvem uvolněného člověka « Vlastimil Marek

Pravidlo zpěvem uvolněného člověka

27.4.2015

Jistě znáte tzv. solfeggio stupnici údajně pocházející ze chvalozpěvu sv. Jana Křtitelem napsala čtenářka. Našla jsem několik článků o těchto tónech, kde je uváděno, že jejich poslechem lze se léčit ba dokonce změnit stav vědomí. Nicméně původní chvalozpěv zjevně nemohl být používán jako nahrávka, ale byl prostě zpíván. Správně a logicky se domnívá, že  pokud tyto vibrace působí léčivě, pak to musí být právě ve formě vokalizované – tedy vibrované v těle a mysli vlastním hlasem – zkrátka mantry. Ostatně je to přece též podstatou kabalistické nauky: správně vokalizované jméno boží má tvůrčí potenciál. A to je můj dotaz: je možné se naučit správně vokalizovat tyto tóny na odpovídající frekvenci? Hm, poslední dobou mi po mnoha letech znovu přišlo hned několik podobných dotazů, tak naznačím a doporučím, kde hledat, a co je nejdůležitější…

Tazatelka uvedla i hodnoty oněch zázračných frekvencí (396, 417, 528, 639, 741, 852 Hz), a notový zápis a slova písně z 10. století. Pokusím se (nejen jí) z vlastní zkušenosti a již pár desítek let existující zahraniční literatury naznačit, že nejde ani tak o přesné návody (zvláště ne v naší době, kdy jsou nástroje i ladění docela jiné), ale právě o ono aktivní zpívání. Jakmile začne člověk pravidelně zpívat, tedy postupně uvolní hlasivky a tedy i emoční bloky, jaksi tím uvolní i mysl (jakkoliv to zní nelogicky) a hudba (a člověk sám) začne znovu fungovat. Píši a mluvím již více jak třicet let o tom, jak bychom mohli a měli právě pomocí zpěvu a hudby zpomalit, a tedy (z)měnit (nejen vlastní) svět. Naučil jsem se přitom (hluchý na jedno ucho) mručet jako tibetský mnich, zpívat alikvoty, a Čechy přiměl přece jen znovu aktivně zpívat (za zdatné pomoci indických manter Henry Marshalla a Devy Premal), ale na konzervatoře mne stále raději nezvou (a citovat tam mé knihy je v diplomových pracích studentů stále nedoporučováno).

Ty, kteří a které se mnou v 90. letech strávili víkend nebo týden v rámci seminářů Umění naslouchat, jsem ale učil a snad naučil umění zpívat si, kdykoliv, kdekoliv, jakkoliv, třeba jenom ááá… Jinými slovy, je jedno, jestli má člověk absolutní nebo aspoň dobrý sluch, nebo jestli mu paní učitelka kdysi zakázala zpívat a ostatním dětem to kazit, nezáleží na technice zpěvu. Každé zdravé tělo je původně samo o sobě dokonalou symfonií a harmonizujícím orchestrem, jen si tu dokonalost nenechat pokazit muzikology a teoretiky.

Kromě čistých alikvotů jsou pak nejharmoničtější frekvence přírodních zvuků, šum vln moře, zpěv ptáků, vítr, a zvuk lidského (nejlépe vlastního) hlasu (nejlépe někde v jeskyni nebo katedrále). Pak je ovšem ideální frekvence jiná pro muže, jiná pro ženu, jiná pro mnicha a jiná pro rytíře nebo manažera (a byla jiná v době bronzové, v pátém či v jedenáctém století).

Naše hudba totiž před staletími přestala léčit, také protože jsme přestali zpívat. Již před lety jsem citoval výzkum tvrdící, že u nás 80 % dětí pátých tříd základních škol nedokáže intonačně správně zazpívat jednu jedinou písničku (přitom v době temna děti od první do páté třídy zpívaly hodinu denně, a pan učitel musel umět improvizovat alespoň na tři hudební nástroje: proto se říkalo že co Čech to muzikant, Čechy byly konzervatoří Evropy a brzy po osamostatnění jsme patřili mezi deset nejvyspělejších ekonomik světa). Dnes a dodnes bohu a nám žel platí spíše (tragikomický) vtip: Jaký je rozdíl mezi slavíkem a vrabcem? Žádný, vrabec je slavík který absolvoval konzervatoř

Přitom sám text zmíněné léčivé písně (tedy jakési křesťanské mantry) je dosti návodný, jen mu (u)věřit. Volně bych jej přeložil asi takto: Popřej svým následovníkům, nechť poté co uvolní své mysli a těla uvolněním hlasivek (a hlasů a těla), dokáží znovu rozeznít zázračné možnosti člověka víry, očištěny od vin negativním myšlením potřísněných rtů (řeči), svatý Jane… Rada je tedy prostá: zpívat, zpívat, zpívat, případně se dopracovat k mantrám (ke zpěvu výhradně pozitivních písní, nejlépe tedy staletími prověřených indických manter, anebo zpívat jen samohlásku ááá, ale vždy alespoň dvacet minut). Napsal jsem celou řadu článků a knih právě abych povzbudil všechny, kteří si myslí (protože jim to řekli) že zpívat neumí, nebo že mají hudební hluch – i sám tento blog přináší celou řadu odkazů (včetně adresy volně stažitelné knihy Co je za hudbou, tvrdící, že tzv. hudební hluch neexistuje)… přesto a právě proto, že stále tvrdím, že psát o hudbě (kromě návodů na upotřebení) je nesmysl, ale že je přitom třeba přinejmenším návody na použití toho zázraku v našem hrdle šířit a propagovat.

Opakuji tedy: nehledejme přesné frekvence, nenechme se (z)mást odborníky: hudba (tedy ta spontánně provozovaná, ne moc složitá rychlá a hlasitá, a zvláště vlastní zpěv) skutečně léčí. Ale chce to vytrvat: aby hudba fungovala, měla by znít nejméně šest minut (a aby její pozitivní důsledky byly trvalé, mělo by se zpívat aspoň dvacet minut v kuse). A radím: pro vypnutí logiky levé mozkové hemisféry (a zapnutí spíše té pravé, zvukové, vztahové) i tento blog přečtěte najednou, a pak se vracejte k jednotlivým odstavcům nebo odkazům, ale hlavně, vždy po pěti minutách vstaňte od počítače nebo mobilu, a zazpívejte si: nejprve třeba s mantrou z CD nebo internetu, pak samostatně. A zpívejte, zpívejte, zpívejte…

Pravidlo zpěvem (ale i jógou, pozitivním myšlením a tedy i smíchem, a pro ženy platí i přirozeným nejlépe orgasmickým porodem) uvolněného, a tedy zdravého a šťastného člověka, je jednoduché: kdo si zpívá, zní a je (protože našel) sám sebou.