Co můžeš dělat? « Vlastimil Marek

Co můžeš dělat?

17.11.2016

Snaha o přirozený porod v domácím prostředí s možností přítomnosti porodní asistentky se dostala až k Evropskému soudu a ten rozhodl negativně… Co teď s tím? Co můžu já, jedna žena z miliónů udělat? Zeptala se studentka ze současné generace studentů. Zrovna jsem se díval na dokument o studentském hnutí v roce 1968 (a pamětnicky se těším i na druhý díl o studentech v roce 1989). Tak především: nelze očekávat jakoukoliv okamžitou změnu po půl století trvajícím negativním jevu (v tomto případě se jedná o stav českého stále autoritativního porodnictví), právě tak jako nelze očekávat okamžitou změnu vlastního charakteru či těla (když chci co nejrychleji a snadno zhubnout). Naznačím hned tři související a v čase oscilující vrstvy odpovědi: individuální (v tomto případě ženskou), lokální (tedy českou a globální, přičemž ovšem duchovní učitelé všech věků a kultur znovu a znovu netrpělivému mládí opakují: nespěchej! Vytrvej!

Když jsem v 80. letech min. stol. začal z amerických magazínů překládat články o hnutí lidských potenciálů, a samizdatově je šířit jako první vlaštovky naděje na dvacet let zamračeném nebi normalizace, samozřejmě že reakce byly, typicky pro Čechy, hned dvojitě odmítavé, a pokud jiné, tak pasivně negativní: ale co my tady? První námitka kamarádů bigbítů a muzikantů: Vždyť se to ani v Americe mladým hippíkům nakonec nepovedlo… Ale to není pravda, namítal jsem. Díky hippies v USA, a pak mladým ve Francii a v Německu (ale i u nás) se generaci vlasatých rockerů a studentů podařilo natrhnout realitu tradiční velmi konzervativní a době už dávno neodpovídající společnosti. Svět se začal radikálně měnit. Nic z jejich intuitivní revolty nebylo ztraceno.

Druhá námitka: no jo, ale vždyť oni všichni ti tví hrdinové nové doby (new age) se nakonec rozvedli, takže nové vztahy a postoje k životu a době fungovaly spíše negativně. Ale to máte málo informací, odpovídal jsem. Ty vztahy, které byly založeny na formálních konvencích a předstírání, by se stejně dříve či později rozpadly, a většina na sobě pracujících (meditujících, nové formy daleko otevřenější komunikace hledajících) mužů i žen si po pár letech našla jiné, odpovídající a více souznící partnery, se kterými jim to pak vydrželo na docela jiné úrovni.

To, že dvanáct postarších soudců ve Štrasburku přehlasovalo těch pět přece jen rozumnějších, je jen poslední kopání starých (a špatně hned po válce porozených a živených a studenou válkou znejistěných) ryze patriarchálních struktur. Kdyby se to povedlo studentům v roce 1968, stejně by to sovětští vojáci rozjezdili svými tanky: společnost a doba na příliš rychlou revoluci nebyla připravena. Povedlo se to (celkem bez námahy) po roce 1989, ale stejně to bylo příliš rychlé: trvalo to jen týden, připravovaný navíc po hospodách notorickými kuřáky , a v dalších letech jim tu jejich sametovou ukradli vexláci a estébáci v kupónové privatizaci. Aby totiž byly pozitivní společenské změny trvalé, musí se začít, jak naznačuji už celou dekádu, od těhotenství a porodů… porodníky, také oběti obětí (traumaticky porozené a na fakultách zmanipulované starými strukturami), tak jako jakéhokoliv politika, nelze změnit ze dne na den. Většinou staré psy nelze změnit nikdy. I Mojžíš věděl, že musí ty své vodit po poušti do země zaslíbené čtyřicet let, než vymře stará generace.

Což připomíná souvislost globální: Něco se zvrtlo k nelibosti mnohých, napsal v souvislosti s volbou Trumpa Luděk Frýbort, a také jako pamětník zabrousil až do roku 1968. Dávám k úvaze, nemáme-li hledat kořen celé patálie v roce 1968, kdy se lámaly dějiny, a nejen české. Západně od českých hranic probíhal jiný zápas: revolta mladé inteligence, zachvátivší nejdřív university a prolnuvší pak do celé společnosti. Morální hodnoty, na nichž od tisíciletí spočívala západní civilizace, se najednou staly předmětem pohrdání, byly nahrazeny hodnotami zbrusu novými, nekázní, neúctou, poukazováním na hříchy vlastní civilizace. Jisto jest, že se od základu změnilo nazírání západních elit – lidu obecného už méně – na to, co je správné a co hodno zavržení. Studentští revolucionáři roku osmašedesátého mezitím zestárli, vyměnili tenisky za kravatu a zlaté brejle, svůj cíl však ze zřetele nepustili. Dosáhnuvše vysokých míst ve všech oborech veřejného života mohli prosazovat přeměnu buržoazní společnosti k vlastnímu ideologickému obrazu, a bezmála se jim to povedlo. Jen jednoho si nestačili všimnout: že sice dokázali ovlivnit sdělovací prostředky a vesměs i politiku, a umlčet projevy odlišného názoru, ale právě že jen umlčet. Pod povrchem zdánlivého přijetí levicově liberálních konvencí doutnala a sílila nespokojenost, zachvacovala stále širší kruhy veřejnosti, přerůstala v uvědomělý odpor a bylo jen otázkou času, kdy propukne otevřenou vzpourou.

Mezigenerační a mezikontinentální paralela by tu byla: Cesta, kterou prošla americká společnost od svobodných 50. let k dnešnímu korporátnímu socialismu s neprostupnými třídními bariérami oddělujícími nadnárodní elity od nižších tříd – se v mnohém podobá cestě české společnosti od kapitalismu první poloviny 90. let k dnešnímu multikulturnímu eurosocialismu.

Podobně pak nejen američtí, ale i čeští porodníci (jistě v dobrém úmyslu) ovládli porodnictví k vlastnímu odbornému obrazu, jen si nestačili všimnout, že to sice původně dělali a dělají pro ženy, ale ne s ženami. Nespokojenost (stejně v USA jako u nás) sílí a je jen otázkou času, kdy zachvátí celou veřejnost. Případ dvou českých maminek je jen další symptom blížící se změny. Jen nesmí být příliš prudká. Krok za krokem, a optimisticky, to je Cesta duchovní i osvětově porodnická.

Jinými slovy, to, že se dvěma statečným a vytrvalým maminkám podařilo jejich věc dotáhnout až k Evropskému soudu pro lidská práva, je obrovský úspěch (mimochodem, svou energii braly právě z porodů doma). To, že se o domácích porodech, potažmo o neútěšné situaci (přes dílčí kosmetické úpravy) v českých porodnicích, dnes už přece jen více hovoří a píše, je nezbytný začátek. A jen na vás, ženách, budoucích matkách, záleží, jak dlouho bude obroda (jejich i porodnická) trvat. To, že starci ve Štrasburku mají potíž srovnat se s vývojem společností, je důkazem globální propojenosti a zároveň nutnosti je (nejen u nás) nahradit. Nelze ale očekávat, že se všichni ti na nemocích a krvavých protože chirurgických porodech vydělávající kapři zvednou a opustí své lukrativní rybníky (i když jako pamětník jsem si všiml, že i ti nejurputnější zatím alespoň zjemnili slovník).

Tahle (porodnická) výzva ke změně je navíc ryze ženská (nikdo jiný to za vás, dámy, neudělá). Ale i ty ostatní potřebujeme jako prase drbání, a to co nejrychleji – ví to a připomíná i Luděk Frýbort: Změna je pozitivní, skýtá v tomto čase pokrytectví a dobrovolného ústupu naději před silami zmaru. Jen aby už nebylo sakramentsky pozdě. Jen abychom se nedívali na koncová světla vláčku vývoje, jejž dohonit bude nad naše síly. Nerozběhneme se už teď? Trochu hbitěji? S cílem před očima?

Co (z)můžeš (u)dělat? Pilně googlovat a sdílet s kamarádkami a všemi, kteří budou ochotni a schopni to vstřebat, všechny články a blogy, které popisují situaci v českém porodnictví objektivně a rozumně. Například ještě teplý článek Sašy Uhlové, matky čtyř dětí (klikni na všechny odkazy!). Anebo na mém blogu vyhledat ty fejetony, které tě zaujmou, sestavit z nich přehledné návody pro upotřebení či letáčky pro budoucí rodičky, a nechat kolovat po sociálních sítích (dělat osvětu). Najít si ve svém městě partičku již nějakou dobu se scházejících přirozeně porodivších a tedy žensky zkušených maminek… A nedělat to pro sebe samu, ale pro druhé, přičemž, buddhisticky, nespadneš do (pro)pastí ega či sebelítosti, a uchováš si tak intuitivní rozum a pozitivní objímací energii Ženy selky. Protože vše je spojeno se vším, a činy zdánlivě jen individuální se projeví jak na lokální, tak později i na globální úrovni bytí. Ani ta nejdrobnější práce, tak jako energie, se nikdy neztrácí. Jsou ti ty prostupující se levely jasné?

Navíc můžeš vyhledat a oslovit aktivní spolky žen (porodní asistentky, nadšenkyně usilující o legislativní prosazení a vybudování malých porodních domů, dámy z Hnutí za aktivní mateřství, z Aperia a dalších Jak jinak aktivit), anebo kontaktovat maminky, které statečně porodily samy doma, a nabídnout jim svou pomoc (studenti z roku 68 ale ani z roku 89 neměli ani mobily, ani xeroxy). Naznačuji, že sedět doma a pasivně si stěžovat by bylo velkou chybou. Veškerá tahle a podobná ženská aktivita z vás, dnešních studentek se spoustou energie, udělá, spolu s budoucím přirozeným porodem, skutečné Ženy, které přirozeně, ale tolerantně a s respektem změní nejen české porodnictví, ale nepřímo i své partnery a společnost.