(Permanentní) vzpoura

3.7.2009

Smysl pro spravedlnost, matčino přání, abych byl vždy slušný a poctivý, křestní jméno Vlastimil (abych miloval svou vlast), a taky celoživotní snahy nenechat se zpitomět, zglajchšaltovat, utlačit, zmanipulovat, to všechno ze mě udělalo alternativce. Nebylo to vždycky, chtěl jsem být avantgardní, a tak jsem nadšeně čítával o avantgardních malířích a vynálezcích a architektech – a byl členem Pionýra a zapisoval si do sešitu všechny družice (většinou ty ze SSSR, protože o těch z USA jsem nevěděl). Tehdy to byla vzpoura proti  přízemnosti tehdejší společnosti (psaly se 50. a 60. léta), a poté, co jsem hned po maturitě prokoukl pokrytectví dospělých, jsem se vzbouřil, a odešel z malého města do Prahy.

Dlouhé vlasy a rocková hudba pak byla vzpoura proti páprdům a zbabělcům na všech úrovních tehdejší společnosti, právě tak jako ranné Extempore a následně Amalgam byla vzpoura proti tehdejší beznaději hudby, které v českém podání vypadala jen jako odvar té oficiálně povolené. Hra na indické bubínky tabla byla vzpoura proti humpolácky nevyladěným bubnům a k uzoufání a zblbnutí stejným rytmům a neustálému zvyšování hlasitosti.
Studium japonštiny a cesta do japonského buddhistického kláštera byla vzpoura jak proti instituci katolicismu, tak proti ubíjející podřízenosti malých českých dušiček jejichž sny byly pro jistotu jen smetišťové.
Angličtina byla vzpoura proti nemožnosti číst knihy ze světa a studovat třeba surrealismus (vyrostl jsem na podpultovém sci-fi v oddělení anglických knih a časopisů technické univerzity). Japonština byla vzpoura proti (indoevropskému a písmenkovému) jazyku jako pasti, a nadvládě levé mozkové hemisféry.
Cesta do Japonska byla vzpoura proti výjezdním doložkám, devizovým příslibům a nutnosti volit komunisty (já nikdy nevolil a musel zvítězit v japonské soutěži v konverzaci, abych dostal dvouměsíční vízum, a přežil tam za 50 dolarů), a taky špatným překladům buddhistické a zenové literatury.
Propagace etnické a jiné (např. ambientní) hudby světa byla v dobách Jazzové sekce vzpoura proti stále hlasitějšímu rocku dinosauřích kapel, a celou dobu mého života předtím proti prefabrikovanému folklóru, jak se linul z povinných přijímačů jedné jediné stanice rozhlasu po drátě.
Sedmnáct let práce nočního hlídače byla vzpoura proti ekonomickému diktátu té doby, kdy společnost naprostou většinu ostatních donutila za kus žvance a pomeranč držet hubu a krok (z hlediska vyššího principu mravního rýt držkou v zemi).
Následné „svobodné“ povolání byla vzpoura proti daňovým přiznáním a diktátu šéfů a rodiny (uživil jsem ženu a dvě děti a přitom jsem byl neustále „doma“).
Samizdat (celé dny a měsíce ťukání na psacím stroji) a následně vydávání časopisů (a dnes knih vlastním nákladem) byla a je vzpoura proti cenzuře, ale i diktátu mnohých současných nakladatelů, kteří by klidně mohli prodávat uhlí nebo brambory, ale oni prodávají knihy.
Tajné (nepovolené) přednášky po celé ČSSR o indické hudbě (rozuměj: o svobodě a tréninku umění myslet) a duchovnosti byla vzpoura proti malomyslnému pragmatismu uťápnutých materialistů.
Pořady o tibetských mniších nebo o mantrách a indické hudbě ve studiu Českého rozhlasu Ostrava, stejně jako hra na tibetské mísy, organizování koncertů alikvotního zpěvu nebo kurzy hry na didžeridu byly vzpoury proti diktátu profesorů hudby, nutících mladé na přelomu 20. a 21.století poslušně šmidlat jako v 19. století.
Články a knihy o přirozených (a orgasmických) porodech byly dědečkovskou vzpourou proti arogantní zbabělosti, s jakou porodníci odmítají přiznat, že ukradli ženám porody a desítky let nezodpovědně a beztrestně rodí systémově špatně.
To, že kompostuji a třídím odpad, a to že nepiju, nekouřím, nesladím a ani neřídím,
je vzpoura proti ekologické devastaci současného kapitalistického a reklamně konzumního stylu života. Atd. atp.
Můj jinak klidný a šťastný život ve vší skromnosti a slušnosti je z jiného úhlu pohledu permanentní vzpourou. Právě proto neustále narážím. Právě proto jsem ale zůstal slušný a niterně svobodný.
„Slušný člověk dnes musí dělat permanentní vzpouru proti úředníkům všeho druhu. Život ve slušnosti je vzpoura,“ ví i architekt Martin Reiniš, který to na plnou hubu řekl na konci dokumentárního filmu z roku 2006, kdy mu myšlenkově a lidsky zakrnění úřednici ve vsi Krňany nepovolili realizovat nádherný dřevěný v krajině zapuštěný dům (a předznamenali tak syndrom rozmáznutého projektu Národní knihovny architekta Kaplického).
Můj odchod z tohoto blogu je tedy vzpoura jak proti bojácným ajťákům a žurnalistům, kteří píší a konají jak zákon zisku ústy nějakého investora káže, tak proti tyranii několika anonymů, kteří z blogu Respektu udělali celkem snadno žumpu (protože se jich nakonec admini lekli a dikátorsky zakázali zákaz diskuse)). A taky proti nesnesitelně naivnímu a vlastně (až na pár výjimek) zbabělému a typicky českému postoji mlčící většiny, která ne pro mne, ale pro záchranu svobody veřejného (zde internetového) prostoru neráčila hnout prstem.

Dlouhé vlasy a rocková hudba pak byla vzpoura proti páprdům a zbabělcům na všech úrovních tehdejší společnosti, právě tak jako ranné Extempore a následně Amalgam byla vzpoura proti tehdejší beznaději hudby, které v českém podání vypadala jen jako odvar té oficiálně povolené. Hra na indické bubínky tabla byla vzpoura proti humpolácky nevyladěným bubnům a k uzoufání a zblbnutí stejným rytmům a neustálému zvyšování hlasitosti.

Studium japonštiny a cesta do japonského buddhistického kláštera byla vzpoura jak proti instituci katolicismu, tak proti ubíjející podřízenosti malých českých dušiček jejichž sny byly pro jistotu jen smetišťové.

Angličtina byla vzpoura proti nemožnosti číst knihy ze světa a studovat třeba surrealismus (vyrostl jsem na podpultovém sci-fi v oddělení anglických knih a časopisů technické univerzity). Japonština byla vzpoura proti (indoevropskému a písmenkovému) jazyku jako pasti, a nadvládě levé mozkové hemisféry.

Cesta do Japonska byla vzpoura proti výjezdním doložkám, devizovým příslibům a nutnosti volit komunisty (já nikdy nevolil a musel zvítězit v japonské soutěži v konverzaci, abych dostal dvouměsíční vízum, a přežil tam za 50 dolarů), a taky špatným překladům buddhistické a zenové literatury.

Propagace etnické a jiné (např. ambientní) hudby světa byla v dobách Jazzové sekce vzpoura proti stále hlasitějšímu rocku dinosauřích kapel, a celou dobu mého života předtím proti prefabrikovanému folklóru, jak se linul z povinných přijímačů jedné jediné stanice rozhlasu po drátě.

Sedmnáct let práce nočního hlídače byla vzpoura proti ekonomickému diktátu té doby, kdy společnost naprostou většinu ostatních donutila za kus žvance a pomeranč držet hubu a krok (z hlediska vyššího principu mravního rýt držkou v zemi).

Následné „svobodné“ povolání byla vzpoura proti daňovým přiznáním a diktátu šéfů a rodiny (uživil jsem ženu a dvě děti a přitom jsem byl neustále „doma“).

Samizdat (celé dny a měsíce ťukání na psacím stroji) a následně vydávání časopisů (a dnes knih vlastním nákladem) byla a je vzpoura proti cenzuře, ale i diktátu mnohých současných nakladatelů, kteří by klidně mohli prodávat uhlí nebo brambory, ale oni prodávají knihy.

Tajné (nepovolené) přednášky po celé ČSSR o indické hudbě (rozuměj: o svobodě a tréninku umění myslet) a duchovnosti byla vzpoura proti malomyslnému pragmatismu uťápnutých materialistů.

Pořady o tibetských mniších nebo o mantrách a indické hudbě ve studiu Českého rozhlasu Ostrava, stejně jako hra na tibetské mísy, organizování koncertů alikvotního zpěvu nebo kurzy hry na didžeridu byly vzpoury proti diktátu profesorů hudby, nutících mladé na přelomu 20. a 21.století poslušně šmidlat jako v 19. století.

Články a knihy o přirozených (a orgasmických) porodech byly dědečkovskou vzpourou proti arogantní zbabělosti, s jakou porodníci odmítají přiznat, že ukradli ženám porody a desítky let nezodpovědně a beztrestně rodí systémově špatně.

To, že kompostuji a třídím odpad, a to že nepiju, nekouřím, nesladím a ani neřídím,

je vzpoura proti ekologické devastaci současného kapitalistického a reklamně konzumního stylu života. Atd. atp.

Můj jinak klidný a šťastný život ve vší skromnosti a slušnosti je z jiného úhlu pohledu permanentní vzpourou. Právě proto neustále narážím. Právě proto jsem ale zůstal slušný a niterně svobodný.

„Slušný člověk dnes musí dělat permanentní vzpouru proti úředníkům všeho druhu. Život ve slušnosti je vzpoura,“ ví i architekt Martin Reiniš, který to na plnou hubu řekl na konci dokumentárního filmu z roku 2006, kdy mu myšlenkově a lidsky zakrnění úřednici ve vsi Krňany nepovolili realizovat nádherný dřevěný v krajině zapuštěný dům (a předznamenali tak syndrom rozmáznutého projektu Národní knihovny architekta Kaplického).

Můj odchod z tohoto blogu je tedy vzpoura jak proti bojácným ajťákům a žurnalistům, kteří píší a konají jak zákon zisku ústy nějakého investora káže, tak proti tyranii několika anonymů, kteří z blogu Respektu udělali celkem snadno žumpu (protože se jich nakonec admini lekli a dikátorsky zakázali zákaz diskuse)). A taky proti nesnesitelně naivnímu a vlastně (až na pár výjimek) zbabělému a typicky českému postoji mlčící většiny, která ne pro mne, ale pro záchranu svobody veřejného (zde internetového) prostoru neráčila hnout prstem.