Již nejméně od dob Buddhy někteří lidé (i z praxe) ví, že se vyplatí vidět to, co je příjemné, pozitivní a dobré. Naznačuji, že naše pozornost je přísně výběrová, vědomě vnímáme jen malý zlomek toho, co registrují naše smysly: mozek cenzuruje, aby ušetřil energii, a zaměřuje naši pozornost jen na to, co je pro nás (v tu chvíli) životně důležité. Přitom setsakra záleží na původním (často nevědomém) nastavení hned po probuzení.
Letošní nádherně teplý podzim se vyznamenává, a protože si nenechám tyhle chvíle radosti z existence a jejího způsobu kazit negativními myšlenkami na dobu, kdy přijdou plískanice nebo mrazy (a po nich horka a tak dál), a také protože umím žít teď a tady (mám v tom nejméně třicet let praxi a také to učím), vidím samou nádheru.
V jakési letní zahradě, od stolu, na kterém se snídá a obědvá, a taky čtou ranní noviny a luští křížovky, tedy za velkými dvojitými skly, koukám na ořešák, který nám poskytoval od jara donedávna ochranu před sluncem, když jsme sedávali na lavičce a křesílku a debatovali o Cestě člověka za poznáním sebe sama, o vesmíru, o životě a tak vůbec. Všechno listí je zlikvidováno (třetinu jsme spálili, dvě třetina nacpali do kompostu a na jaře to všechno zaryjeme a uděláme lůžko pro další generaci dýně hokkaido), a protože občas přece jen zapršelo, už uschlá travička se vzpamatovala a zazelenala.
Za okno jsme z venkovního parapetu přesunuli muškáty, a pravidelným zaléváním podporujeme růst blázna a jiných pokojových květin, jejichž listy vytváří kolem pomyslného rámu výhledu přírodní ozdobu. Navíc za ním visí Swarovskiho křištál, který vytrvale a neúnavně hází dovnitř prasátka duhy: není větší estetické a duchovní potěšení, než když se na stěně, polepené dávnou velkou tapetou rozmazaného vodopádu v hustě zelené, téměř imaginární krajině, usadí celé hejno „dužáků“.
Mám ještě jeden takový křišťál pověšený venku na dřevěné konstrukci (stříšky nad vchodovými schody), kterou vidím vpravo. Ten je otáčen vánky nebo větry, a hází mi někdy až tryskové dužáky dovnitř mého pokoje. Už když jsem ty křišťály před více jak deseti lety kupoval, věděl jsem, co radosti přinesou. A taky že jo.
Na „obzoru“ vidím zmíněný zelený trávník (na kterém denně radostně a v tempu, poté, co poskakuje po nohavicích mě vždy ochotně pozdraví a uvítá lehkým kousáním, přečte své psí noviny špic sousedů), a za ním vzadu u plotu tři větší a jednu menší, nedávno přesazenou zahradní borovičku (pod ořešákem měla přílišný stín a tendenci zbonzajovět, a tak dostala novou šanci). Vpravo za chodníkem jsou vidět dvě větší hromádky borového chvojí, jenž jsme včera našli povalovat se celkem nedaleko v místním parku, a na kolech přivezli, a kterým ještě na zimu přikryjeme choulostivější kytky (nebo spíše bylinky).
Podzim je barevný i u nás: modré drobné kuličky pod zdí, na které jsme před dvěma měsíci zobali hrozny, a kde je teď už jen pár šlahounů révy, a úplně dole červené srdčité bakule známé kytky, hýřící dokonalým zbarvením obalu svých semen.
A protože je teplo, i když podzim, stačí si vzít čepici ušanku a rukavice a stále můžeme jezdit po cyklostezce: minule jsme objevitelsky zajeli mnohem dál, až do Dolních Počernic. Cestou pozorujeme hřiště a podivné dřevěné prolézačky a houpačky pro děti, chaos a divočinu na násypových částech hned vedle úhledné travičky a hladkého asfaltu.
Když přivřu oči, vidím pod ořešákem i venkovní stůl na ping pong, který je již internetově objednán. To bude radosti, když v bezvětrném ránu vyběhnu s lopatou, odházím kousek sněhu a zapinkám si o desku na zdi, sám se sebou, jen tak pro radost z pohybu a občerstvujícího nadýchání čerstvého vzduchu!
A když se setmí a je jasno, vidím i červánky a silueta protějších domků kubisticky a pohádkově surrealisticky rámuje Magrittovskou krajinu uprostřed Prahy 10.
Opakuji: zatímco většina lidí vidí jen problémy a na svůj svět se, naladěni negativně, zákonitě stále mračí, lze vidět samé krásné věci a možnosti.
