Jako muž, navíc píšící často a kriticky na téma chování žen, se celý život setkávám s tím, že (se) mi nevěří. Nejprve to byla maminka, pak otec, pak babička, pak paní učitelky a soudruh ředitel, poté přátelé a známí, a tehdy i lékaři, pak spoluhráči v kapelách, estébáčtí vyšetřovatelé, bachaři a soudci, a čtenáři mých samizdatových a jiných spisků. V poslední době mi nevěří těhotné (a již porodivší) ženy, odborníci dělají mrtvé brouky, a profesoři na pedagogických fakultách a konzervatořích dodnes nedoporučují studentům citovat z mých knih.
Nikdy jsem to nechápal. Kdykoliv jsem se totiž setkal s někým, kdo byl evidentně vzdělanější a chytřejší než já, nebo měl celoživotní zkušenosti, dělal jsem vše, abych s ním mohl strávit co nejvíce času a co nejvíce se tak od něho naučil. Ani mne nenapadlo mu předem nevěřit. Jistě, v předpubertálních dobách jsem uvěřil, že v „šedesátém šestém už bude vážně všude mír“ a že se dožiji „komunismu“, ale chybami se přece člověk učí, že?
V 80. letech min. stol. mi přátelé posílali z USA bulletiny Brain Mind (vydávala Marilym Fergusonová), ve kterých jsem se dočítal nádherně pozitivní věci o rozdílnosti mozkových hemisfér (a obrovských potenciálech pravohemisférového myšlení), o vlivu (té správné) hudby a zpěvu manter a tedy i následného pozitivního myšlení na celkové zdraví a spokojenost člověka. Nevěřili mi tehdy, nevěřili mi v počátku 90. let (proto jsem tehdy v Městské knihovně organizoval jednou za měsíc přednášku nějakého toho zahraničního šamana, meditátora, kabalisty, léčitele atd.: když jsem doma nikdy nebyl a nejsem prorokem, ať mí Češi slyší, co chci aby se dověděli, od cizinců), nevěří mi dnes (teď, když jsem v důchodu, by mi snad možná i věřili, jenže mě nikdo neposlouchá).
Přitom literatura a dějiny umění, lékařství, vědy a vztahů mezi lidmi jsou plné příkladů, jak nejprve tomu či onomu vynálezci (objeviteli, moudrému muži) nevěřili, dokonce ho hodlali upálit, nebo ho dohnali k sebevraždě, aby pak (jejich děti či vnuci) zjistili, že věřit měli. Čtu si teď v tlusté knize Musicophilia, příběhy o vlivu hudby na lidský mozek (napsal lékař a spisovatel Oliver Sachs, vydal dybbuk 2009), ve které jsou sebrány stovky případů stovek lidí, postižených různými handicapy, kteří vyřešili své problémy hudbou. Ani já jsem netušil, že někteří známí virtuosové svým nástrojovým mistrovstvím zakrývali třes rukou, skladatelé trpěli hudebními sny, nebo fantomovými bolestmi… které jim lékaři nevěřili.
A tak zaplaťpánbů za píšícího lékaře, kterému snad čtenáři uvěří. Mně celé ty roky na přednáškách nevěřili, že hudba rozvíjí propojení mezi mozkovými hemisférami: vida, už v roce 1995 bylo prokázáno, že profesionální hudebníci mají více propojení mezi hemisférami (ti s absolutním sluchem mají rozdílnou strukturu a velikost příslušné části mozkové kůry), a anatomové dnes na první pohled rozliší mozek hudebníka (str. 99). Dnes odborníci vědí, že cvičené opičky v našich hudebních školách nedosahují takových pokroků, jako ty děti, které se učí hrou a nemusí biflovat noty, a že zabývat se hudbou, dokonce na profesionální úrovni, dokáže i hluchá (Evelyn Glennie). Celé roky mi nevěřili, že české konzervatoře (a před lety i ty cizí) kazily a kazí zpěvákům a hlavně zpěvačkám hlasy (a operní árie nejsou přirozené a tak jako symfonická hudba, spíše tělu a mysli škodí), dnes je to prokázáno a zpěvačky chodí do důchodu předčasně právě tak jako baletky. Nevěřili mi, když jsem vyprávěl o námi vědomě neregistrovaných mikropohybech očí (a mimických svalů obličeje a hlavy), dnes je to potvrzeno (str. 148). Nevěřili mi citace o rozdílnosti mozkových hemisfér mužů a žen, dnes víme, že rozdílné hemisféry mají i další primáti a savci, a je to pozorovatelné dokonce i před narozením, a také že každé zdravé malé dítě je potenciální génius v mnoha oborech, ale záleží, v jakém prostředí se pak vyvíjí.
Právě tak lékaři a psychologové nevěřili, když jim jejich pacienti klienti popisovali, že vidí hudbu nebo slyší barvy, nebo že malá tercie je slaná a velká sladká (str. 171), a učitelé a spolužáci se vysmívali dětem, které měly jednotlivé dny v týdnu jinak barevné (str. 173).
Lékaři a rodiče nevěřili a stále nevěří dětem, které viděly a vidí auru, nebo které po každém slově zažívaly gejzíry slasti a extatických zážitků. Právě tak nevěřili odborníci hudebníkům, kteří si stěžovali na dystonické potíže svalů prstů a rukou (v jiném oboru známý tenisový loket) a nutili pacienty a studenty trpět i nevhodným způsobem učení se technice hry (str. 261). Všechny tyto a jiné „výmysly“ postižených a nesmyslné postupy „odborníků“ dnes potvrdila (nebo vyvrátila) např. funkční magnetická rezonance (str. 177).
Právě tak mi celé roky nevěřili, když jsem radil a radím zdravým rodičkám, aby rodily bez zásahů lékařů a navíc orgasmicky, nebo matkám koktajících potomků, aby s nimi zpívaly, a přemluvily i paní učitelky, aby jim dovolily odpovídat ve škole zpěvem (str. 210), a že hudba a zpěv propojuje (zvláště mužům) mozkové hemisféry (str. 216). Už se ví o prospěšnosti kolébání se při učení (viz židovské odříkávání modliteb) a výhodnosti a téměř nutnosti pohybů (třeba jen hlavou) při zpěvu, hře, nebo jen poslechu hudby (str. 218). A také jak může hudba a bubenické dovednosti pomoci při Tourettovu syndromu (viz celá nádherná kapitola 18 od str. 221). Nevěřili mi a nevěří, když radím, aby rušící zvuk ledničky nebo aut zvenčí člověk vnímal jako mantru (str. 236), a tvrzení, že naše současná hudba nefunguje (tamtéž), přičemž pokud by se opět začala i hudba v kostelech hrát a provozovat jako rituál (nahradily nám je rockové megakoncerty), víra by dostala zcela jiný, původní rozměr (str. 238).
Oliver Sachs si dal velkou práci (seznam literatury je až vesmírný), samozřejmě zmiňuje i počátky západní muzikoterapie (str. 242), a i on nemohl necitovat, i když trochu jinak, mého oblíbeného Novalise: Každá nemoc je jen špatná písnička. (str. 243). Ocenil jsem také vyprávění jednoho pianisty, který si po letitých potížích s jednou rukou uvědomil, že daleko nejdůležitější je hudba, ne hraní oběma rukama: od té doby koncertuje (a skládá) jen pro jednu ruku.
Kniha Olivera Sachse je na první pohled (a pro laika) možná až příliš poctivě odborná, ale právě tak jako láska k hudbě (musicophilia) z ní trčí i láska k člověku (homophilia) a zázraku života. Měli by si ji pozorně (klidně na přeskáčku) pročíst nejen hudebníci a terapeuti, ale i rodiče (a to jsme prakticky všichni).
Zpět do reality všedního a nehudebního dne: lékaři, nevěříte svým pacientům, když popisují tu či nu bolest? Věřte, můžete se proslavit nějakým tím dalším objeveným syndromem. Porodníci a učitelé a učitelky, nevěříte rodičkám a žáčkům, když jim nevoní a nejde to, co jim vnucujete? Věřte, a dovolte jim dělat to, co je pro ně přirozené a vhodné. Šéfové a politici, investoři a bankéři, nevěříte svým podřízeným a vám nesrozumitelným nadšencům, vizionářům a vynálezcům? Věřte, protože jen ti s těmi nejztřeštěnějšími vizemi a nápady posouvají vývoj. Ženy, nevěříte mužům, protože to, co říkají, je pro vás nepředstavitelně nepochopitelné? Věřte, protože dnes víme, že muž se od ženy liší ve více jak 20 000 detailech a projevech: získáme všichni. Pragmatici a škarohlídi, nevěříte optimistům (a asketům či potápěčům bez dýchacích přístrojů, nebo horolezcům bez lan a kyslíkových masek atd.)? Věřte, protože oni tak jen poslouchají zadání evoluce: to oni (a oblejší, ne ty současné, vychrtlé ženy, které se bojí porodů) přežijí a naplní své vize a budoucnost.
Doporučená četba pro pokročilé a zvědavé:
http://blog.baraka.cz/2009/01/narky/
http://blog.baraka.cz/2009/01/nebe-a-dudy/
