Dobrý den, zajímá mě jak je to s lidským egem poté co nastane osvícení? Zmizí, rozpustí se, pukne, zemře hlady?Absolvoval jsem emočně vypjatý dialog se svou ženou na toto téma (zrovna měla před menstruací :-) Že prý ego je součástí nás všech, buďto je náš pomocník (je někde vzadu za námi a přihlíží), nebo nás cele sžírá a ovládá (je před námi a má nad námi navrch), a že nezná nikoho kdo je osvícen, a že je na světě 6 miliard lidí a všichni mají ego a jde jen o to se s ním naučit žít …
Ego, tedy racionální část toho, čemu říkáme mysl (zjednodušeně napsáno, zvláště u mužů, jen velmi malinká viditelná část malé části levé mozkové hemisféry, která nám vnutila dojem, že „ono“ jsem my, tedy Já), je integrální část našich osobností, bez které se neobejdeme. Zároveň je to ale sice dobrý sluha, ale velmi zlý pán, zvláště v případě, kdy bychom se bez něj na chvíli rádi obešli.
Už staří Indové věděli, že život je iluze, mája, a my dnes víme, že měli pravdu. Právě ego nám brání „probudit se“ z matrixu (virtuálního obluzení) pocitu, že to, co vidíme slyšíme a vnímáme, je svět (ve „skutečnosti“ vidíme ne svět, nebo řádky písmen na tomto blogu, ale to, co nám mysl promítne na monitor mozku, zkresleno o to, jestli jsem muž nebo žena, jestli je mi fajn nebo špatně, jestli jsem najeden nebo hladový, jestli jsem černoch nebo Japonec, a to navíc zpožděně o dvě desetiny vteřiny).
Tak jako emoce, ego nemá cenu snažit se zničit nebo vyhodit: stačí je poznat a naučit se s ním zacházet (případně na přání vypínat, nebo, počítačštinou, shodit dolů na lištu). Po osvícení je tu ego nadále, jen je jaksi zkroceno, zvládnuto (protože na cestě k osvícení člověk pozmění mozek a jeho stavbu i programy právě meditacemi, cvičením vůle, zesilováním umění zkoncentrovat se a soustředit pozornost či zintenzivnit celé vědomí… tedy naučit se pracovat mozkem efektivněji) a je počítáno s omezeními, která je při jeho použití nevyhnutelně používat.
Jinými slovy, vaše žena má v zásadě pravdu (ženy obvykle, protože mají o 30% více propojení mezi levou a pravou mozkovou hemisférou, a pokud si tuhle svou schopnost nezanesou nánosy nesmyslů z ženských časopisů a nezvládnutými hormony, mívají v půlce menstruačního cyklu intuitivně pravdu), ego je v zásadě sluha i pán. Jen o tom většinou nevíme. Osvícený o tom ví a proto se taky umí vyhnout nebezpečím, plynoucím z automatického fungování nezvládnutého ega, anebo se naučí „přepínat“ programy.
Poznat osvíceného je dnes velmi obtížné, ale ti, kteří jsou na duchovní cestě už nějaký čas, a znají jazyky, a cestovali či cestují po různých duchovních centrech světa, zajisté potkali tu či onde nějakého osvíceného (kdo hledá, najde). Zatímco v dobách Buddhy a dlouho poté se jednalo vždy jednotlivce, dnes je, díky boomu buddhismu a jeho tibetské verze osvícených tisíce lidí, kteří prošli meditačními centry pod vedením zkušených (někdy dokonce osvícených) mistrů.
Ještě jinak, Kristus by se svým učením byl dnes v blázinci nebo utlumen psychofarmaky, anebo by byl, pokud by ho nezastřelili v pásmu Gaza, zvláště ženami, považován za neškodného blázna (asi by skončil jako herec v Hollywoodu nebo v nekonečném tv seriálu ve Venezuele). I Buddha by dnes používal internet, psal e-maily a blogy, a jeho učení by v dnešním mediálním chaosu uvěřili (a slavným by se stal) až dlouho poté, co by umřel. Jen Bůh a Buddha ví, jak se bude za sto let psát třeba o Lennonovi nebo Gatesovi (a jak budou naši potomci kroutit hlavami nad všemi těmi zázraky, které vykonali).
Naznačuji, že ptát se na ego či osvícení jen tak ze zvědavosti (ega) nemá větší smysl než se ptát čím budu až zemřu, nebo co bych dokázal, kdybych byl osvícený. Ale pátrat po tom, co mi brání ve zintenzivnění meditací, a když se dozvím, že ego, jak jeho negativní vliv eliminovat, nebo jak jeho energii využít (jako Golema nebo atomovou energii), je relevantní a záslužné a jedině posouvající…
Přitom každý z nás dost často jedná osvíceně: když nás něco svědí, nestudujeme knihy o svědění a nečtěme životní příběhy těch, kteří kdysi podlehli nebo nepodlehli svědění, a nepřemýšlíme ani o důvodech svědění ani o tom, jak to, že zrovna nás to svědí a jiní mají větší štěstí a nic je nesvědí… ale prostě se podrbeme. Když je na stole před námi talíř s nalitou polévkou a my máme lžíci v ruce, nemá cenu uvažovat o osvícení nebo nepřejícném hlučném sousedovi: každý, kdo popadne lžíci a polévku postupně sní, jedná osvíceně.
Osvícený člověk jen jedná osvíceně daleko častěji a déle, než obyčejní lidé, kteří ještě nezjistili, že ego je dobrý sluha, ale zlý pán a svět je iluze. Ale ani on není osvícený 24 hodin denně. Jen má natrénovaný (strukturně změněný a daleko efektivněji fungující) mozek, jen nacvičil a tedy dokáže být delší dobu dokonale bdělý, a tím, jak tak žije v téhle osvícené dokonalosti, je stále moudřejší (a v našich očích pak vypadá a jedná osvíceně: také protože sice kdysi dělal chyby, ale vždy jen jednou).
Dovolte paralelu: jednou se jeden životem prozkoušený hledač duchovna po přednášce o lásce k bližnímu svému přihlásil do diskuse a komentoval ji takto: To se vám to mluví o lásce k bližnímu, ale milujte bližního svého za mínus dvaceti na venkovském záchodě, když máte průjem…“
Ego se nikdy nezeptá, jak se vyhnout samo sobě, ale ten, kdo na sobě delší dobu pracuje (a nelže, nekrade, nemyslí negativně, soucítí a miluje i ty, kteří ho štvou), by na otázku co by dělal, kdyby potkal Buddhu, nebo osvíceného, přestože je nesmyslná, laskavě odpověděl: Zeptal bych se, jak udělat vědomí ještě bdělejší (co dělat abych i já se stal Buddhou)…
Ani po osvícení totiž tělo, mysl, život a tedy ani ego, přece nekončí…
