Pod kontrolou

1.6.2010

Výpisky z května, měsíce čerstvé zeleně, květů, deště, předvolebního šílenství, a hojného výskytu článků, které mi mluví z duše, takže se tím či oním už nemusím zabývat (pokud najdete link, klikněte, články stojí za přečtení celé). Jeden dokonale optimistický citát jako překrm: Zdá se tedy, že národy zločinně oteplující naši planetu jsou trestány bohatstvím, jež vede k nízké porodnosti, a tím nakonec k jejich zaslouženému zániku: Gaia, matka Země, má zjevně škodlivé elementy lidstva pod kontrolou, napsal entomolog Vojtěch Novotný v článku Gaia se zlobí.

Co bych doporučil? Takovou drobnost. Udělejme něco s mistrovským pohárem.Je hrozně těžkej, sám jsem ho skoro nemohl zvednout. Nedá se z něho pít šampaňské, a je v něm navíc úplně zrezivělý šroub – z takového poháru by se nikdo nenapil. Hokejový brankář Dominik Hašek po oslavě mistrovského titulu

Každodenně nás obrovská spousta informací, dostupná díky mediálně propojenému Světu, přesvědčuje, že současná forma demokracie již řízení moderní společnosti nevyhovuje. Měli bychom se vrátit k autoritám a k jejich přímé odpovědnosti za veškerá rozhodnutí. Mně by vůbec nevadilo, kdyby všichni členové vlády, která by svými rozhodnutími přispěla ke všeobecné prosperitě naší společnosti, byli až do své smrti skvěle ekonomicky zajištěni. Stát je vlastně firma a pro její manažery by měly být připraveny motivační programy. Ale také odpovídající osobní postihy. Nyní nás námi demokraticky zvolení představitelé nejen soustavně okrádají, ale navíc z hlediska budoucnosti naši společnost řídí špatně. Kdyby se například smečka vlků demokraticky rozhodovala o tom, kdy a kterým směrem vyrazit na lov a na jakou kořist, nikdy by nic neulovila. Než by se totiž její členové dokázali dohodnout, už by neměli co lovit. Za rychlost, kvalitu rozhodnutí a výsledek akce je vždy jednoznačně osobně odpovědný alfa samec, náčelník, král. Kdo nese osobní odpovědnost za jakékoli závažné rozhodnutí v zastupitelské demokracii? Nikdo! Za svá často nekvalifikovaná a v mnoha případech i kriminálně postižitelná rozhodnutí nejenže nenesou žádnou osobní odpovědnost, ale dokonce si za ně vyplácejí „zlaté padáky“. Tomu bychom měli společnými silami zamezit. Bude nutné změnit ústavu. Sami poslanci to ale neudělají. Pravděpodobně k tomu bude nutná nějaká forma defenestrace nebo „plná náměstí“. Bojím se ale, že současné „masy“ na to nemají…  Václav Husák

Bylo dokázáno, že moc u lidí způsobí, že jsou přísnější k porušování norem u druhých, k sobě jsou však mnohem shovívavější. Bývá to označováno za syndrom arogance moci a některými psychiatry interpretováno jako získaná porucha osobnosti. U postižených jedinců se vyvine hypertrofované sebevědomí, začnou pohrdat ostatními lidmi a jejich zájmy a argumenty… Lidé nebezpečně opojení mocí na kritiku nezareagují jako ostatní (studem, pocitem viny, vzdorem), ale nezájmem a především útokem. Je experimentálně ověřeno, že s klesajícím stupněm kompetentnosti roste u vedoucích pracovníků úroveň nepřímé agresivity nebo přímého intrikářství. Je vysoce pravděpodobné, že politik reagující na kritiku zlostně a hledající „viníky“ jinde, místo aby usiloval o nápravu či řešení, již překročil práh, za nímž svou morální kompas ztratil… U mužů je prokázáno, že s postupem v sociální hierarchii u nich roste hladina testosteronu. Při chronicky vysokých hladinách se tito muži stávají impulsivní, mají sklon k hazardnímu a arogantnímu chování. Mocní mají nejen pocit, že riziko potrestání jejich nemorálního chování je nicotné, zároveň ale intuitivně cítí, že jejich výjimečné postavení je opravňuje stát nad ostatními lidmi a jejich normami slušného chování. Petr Houdek z katedry institucionální ekonomie a z Laboratoře experimentální ekonomie národohospodářské fakulty VŠE (Reflex18/10)

 Buddhismus mi vyhovuje protože to není náboženství, ale postoj k životu. Nesmírně tolerantní postoj, který nerozlišuje opozita. Dobro, zlo, černé a bílé, vše bere jako součást života. Dneska jsem dospěl až do stádia, kterému se říká zen-buddhismus. Tam už člověk nefilosofuje, vůbec nic neposuzuje, ale bere život takový, jaký je… Byl jsem u dalajlamy se svým synem. On napřed nevěděl, proč tam jsme. Řekl jsem, že si přicházíme pro posílení, to je taková instituce v buddhismu, že vás guru může posílit ve vaší snaze. Tak on nás posadil ke stolku, sám si sedl naproti a soustředil se. A mnou najednou projelo neuvěřitelné horko, celým mým organismem, na několik desítek vteřin. Dirigent Libor Pešek (Pátek LN)

 Viděl jste Avatara? Myslím, že během patnácti let budou děti chodit do školy právě do takových světů. Bude to vypadat asi jako v dnešní počítačové herně. Děti si nasadí sluchátka, brýle, a ponoří se do mezinárodní výuky s kamarády z Facebooku. V budově s nimi budou sedět vychovatelé, protože důležitou funkcí škol je hlídat děti, když jsou rodiče v práci. V levnějších 3D školách budou učit Indové: jsou levní a mluví obstojně anglicky, za vyšší školné budete mít Američana nebo Brita. Kdo bude zlobit, toho učitel vypne…Ondřej Štefl (LN)

 Slyšíme jinak než politici mluví. Martin McKee a David Stuckler z University of Oxford dokazují, že dobře a stejně informované skupiny lidí s různým politickým přesvědčením dosahují naprosto odlišných interpretací předložených sdělení. Třem skupinám hlásícím se k volbě Demokratů, Republikánů a Nezávislých ve Spojených státech amerických byly předloženy čtyři verze sdělení o cukrovce. Jedno sdělení bylo zcela neutrální, zbylé tři se věnovaly příčinám z pohledu genetického, životního stylu a ekonomického statutu jednotlivců. Zatímco příznivci Nezávislých a Demokratů interpretovali výsledky spíše ze sociálního pohledu, Republikáni spíše naopak genetického. Demokrati pak také v řešení průkazně častěji navrhovali řešení v podobě restrikcí uvalených na nezdravá jídla. „Politici jsou často napadáni za sliby, které nedodržují. Nicméně problém bývá pravděpodobně uvězněn i ve vnímání a interpretaci posluchačů.“ konstatuje McKee. Otázkou však je, zda li můžeme jen doufat či se děsit, že podobných výsledků bychom se dobrali také v naší politické kotlině a na sliby politiků skutečně došlo. Jiří Mach

Můžeme se tedy pochlubit rekordem největšího rozdílu mezi zaměstnaností bezdětných žen a matek v rámci celé EU: fakt, že má žena děti, v Česku jednoznačně zhoršuje její postavení na trhu práce. Ludmila Hamplová, LN Relax