Reaguji na podařenou recenzi jednoho Angličana, který musel přetrpět nejnovější (nabízí se termín „poslední“, ale toho bohdá nebude, takovýchto slátanin bude přibývat, protože lid ženský, snadno zpracovaný časopisy a reklamou, si je žádá) ženský filmový a cajdákový hit o sebezpytné cestě současné ženy. Julia Roberts jistě přiláká i u nás davy, ochotné zaplatit nekřesťanské peníze (za vstup a popcorn) a poplakat si a ztotožnit se. I česká recenzentka na to má svůj názor, a tak nemohu drobně neokomentovat.
Recenzovat, vrtět se, funět… napsal recenzent z anglických novin Guardian. Nutno číst pomalu a vychutnávat jeho utrpení: Sedět, sledovat, vzdychat. Zívat, vrtět se, protahovat se. Jíst snickers, modlit se, aby zoufalý film o emocionálním růstu Julie Robertsové skončil, těšit se z toho, že nemůže trvat věčně. Škubat sebou, oddávat se dennímu snění, mračit se. Nesnášet scénář, nesnášet herectví, nesnášet třídílnou strukturu. Skřípat zuby, zatínat pěsti, soustředit se na děj. Utrápená cestovatelka Julia nachází naplnění v exotických cizích jídlech, exotických cizích náboženstvích, sexu s exotickým cizincem Javierem Bardemem. Film blahosklonně shlíží na Italy, Indy, Indonésany. Julia nalézá duchovno, odvrhuje každodenní shon, dává terapeutovi z Bali šestnáct tisíc, aby si koupil dům. Terapeut z Bali je vděčný, skromný. Vzdychat, mrkat, funět. Koukat na hodinky, sténat, válet se v sedačce. (…) Jíst vlastní pěst, toužit umřít. Křičet, přepadnout dopředu, nechat se vynést z kina. Být v krizi, dát si předsevzetí, požádat šéfa o roční placené volno na cestování. Šéf vstává, vrtí hlavou, bezhlesně řekne „ne“. Přikývnout, otočit se, pokračovat v práci.
Návod na prima život, s.r.o., tak se jmenuje článek filmové kritičky Dariny Křivánkové v Reflexu (41/10). Přestože (a asi právě proto, že je) žena, i její názor je rozumný, a poodhaluje i zásadní problém, který s sebou současná módní emancipace (ve stylu nechci slevu zadarmo) i českým ženám přináší: „Začne tím, že se rozvede. Její muž vlastně nedělá nic špatně, jen nezapadá do hrdinčiny vize ideálního života. Prostě jí dojde, že si to celé představovala jinak, a chudáka manžela pošle k vodě.“
Svatá slova, která by se měla vytesat nad dveře ve všech kancelářích všech generových a feministicky naladěných ženských partiček. Ony ty ženy, které se (bez ohledu na partnery a často i děti) chtěly stát samy sebou, a podařilo se jim to, prostě zůstaly samy, a pozdě bycha (či ideálního partnera) honit. Jako v životě, hrdinka ve vztahu s dalším mužem „konečně pochopí, že chyba není v jejich mužích, ale v ní samotné“! Další proklatě reálný poznatek, který ovšem potrefené (a již rozvedené) české nechtějí slyšet. „Přijímáme jen ty informace, které potvrzují naše hodnoty, a odmítáme ty, které jsou s nimi v rozporu,“ vědí již současní psychologové. Jenže, ptám se, a asi málo nahlas, kdo jim ty hodnoty vnutil? Jen svým vlastním ziskem motivovaná, a ženy tedy podvádějící a klamavá reklama, módní a ženské časopisy (které nenesou žádnou zodpovědnost za to, co způsobují).
Recenzentka navíc je buď proklatě dobře informovaná, anebo stále Žena, protože jí to došlo: „Hrdinka musí nakonec dojít poznání, že teprve ve chvíli, kdy se člověk začne zabývat problémy druhých, hodí ty své za hlavu a bude konečně šťastný.“ I o tom, že teprve péče o druhé je základní podmínkou, aby dlouhodobě a uspokojivě fungovala láska a sex, jsem několikrát psal. Opakuji pro natvrdlé: ne tedy péče o sebe, ale o ty druhé!
Se svými hodnotami se nerodíme, jsou utvářeny společenským prostředím, tvrdí psychologové a sociologové. V jakém prostředí ale žily a žijí všechny ty současné seminářové a přepychem rozmazlené bohyně, o kterých tu tak dlouho a tak marně píši? Kdo všechno bude pykat a trpět za jejich „chyby“? Není ona ta smutná situace v českém (ale i maďarském a americkém) porodnictví jen důsledkem pasivního nezájmu většiny žen, zpracovaných tlakem lékařsko-farmaceutické lobby? Je stále běžnější, že ženy „si přejí“ porod císařským řezem a s epidurální anestezí (aby to bylo příjemné, vážená, porodíme za vás), a nepřejí si kojit (aby měly stále vnadná prsa), bez ohledu na všechny následné zdravotní a psychické potíže jak jich samých, tak jejich dětí.
Jenže odolat reklamám, které své oběti lákají konzumovat maso, sýry, alkohol a nelepivé těstoviny, a vzápětí vložky s křidélky, parfémy a živou vodu z novohradských hor a pak i léky na nadýmání, průjmy, a v závěru na bolesti hlavy (ne nutně v tomto pořadí) v jediném pětiminutovém přerušení nějakého hollywoodského trháku, prakticky nelze. V tomtéž duchu jsem našel v příloze HN článeček o tom, jak si hvězdy užívají melancholii a poporodní blues: Angelina Jolie po porodu dvojčat nespala a padala vysílením, Brooke Shieldsová o své poporodní psychóze napsala knihu Jak pršelo: má cesta poporodní depresí, a když tenhle smutek přepadl Courteney Coxovou půl roku po porodu, chtěla autem sjet ze skály. Nádhera, že? Ženy české se mohou ztotožnit, a to, co by mělo být výjimkou či nehodou, je rázem běžné a normální. Ani Brooke a dalším hvězdám, ani českým ženám ale nedošla a nedochází přímá souvislost mezi sem tam sklenkou vína či občasnou cigaretou a natáčením filmu… a většinou zbytečnými lékařskými zákroky při porodu… a traumatickým porodem. Porodníci ženám zamlčují, že když dítě nenechají okamžitě přisát se k prsu, v těle rodičky se nespustí produkce hormonů, které mají zajistit, aby žena nekrvácela a placenta se snadno oddělila… a poporodní blues či laktační psychóza se nedostavily.
Naznačuji, že vše se, jako bumerang, nakonec vrací k ženám samotným: jsou nešťastné, rozvedené, neschopné si najít trvalejší vztah, a litují, ale to je tak všechno, co mohou dělat. Co bylo jednou lehkomyslně a naivně rozbito, se slepit už nedá. Důsledky jsou pak, v bludném kruhu, i celospolečenské: čas, věnovaný jen sobě samým, pak chybí například pro soustředěný tlak na politiky a porodníky a jiné (ne)zodpovědné, aby se pozitivně změnilo porodnictví (až začnou i české ženy rodit přirozeně, a třeba i orgasmicky, až jejich těla dostanou šanci nechat se zklidnit a zenergetizovat všemi těmi jinak lékařskými zásahy přerušenými produkcemi hormonů, pak začnou být přirozeně šťastné, moudré a žensky rozumné), a tedy v dalších generacích celá společnost.
Ono pochopení v titulku je totiž až příliš bolestnou, drahou a nenapravitelnou zkušeností (a žádná pojišťovna vám od Hollywoodu žádné bolestné nevymůže). Spadly jste do pěkně horké kaše, dámy, a zodpovědnost je vaše a jen vaše…
http://blog.baraka.cz/2010/03/krasne-mlade-osamele/
http://blog.baraka.cz/2009/10/hojnost/
http://blog.baraka.cz/2009/01/syndrom-seminarove-bohyne/
http://blog.baraka.cz/2009/01/kalhoty/
http://blog.baraka.cz/2009/01/holcicky/
