V rámci každodenní praxe v zenových centrech a klášterech tu i onde (ale i života laiků v Dolních Měcholupech) samy ze sebe vyskakují další a další situace, umožňující aktivnímu a snaživému pokročit na Cestě (k sobě samému, k podstatě lidské mysli, k pochopení, že vše je iluze, a ke zvládnutí těla a ega a nakonec tedy i života). A pokud nevyplyne hned ze samotné situace, a protože novic už umí být delší dobu a častěji bdělý a „probuzený“, později ale stále častěji naskočí i správná otázka, a ta se dá ve spolupráci s učitelem, jenž ho jemně nakopává správným směrem, využít k prolomení další (iluzorní) brány, oddělující zatím poněkud zmateného a nejistého mladého muže na Cestě do niterné jistoty a umění být vždy teď a tady:
Platí tohle pořadí, směřuje to k osvícenému jednání? 1. Umění všímat si detailů. 2. Umění zprostředkovat je ostatním?
Na podobné otázky neexistují jednoznačné a v praxi použitelné odpovědi. Univerzálně ovšem platí, že pokud neposuzuji předem, nečekám nic a jsem připraven na všechno, jakákoli metoda, kterou dělám na 100%, je ta nakonec nejlepší. Mistr Banzan odpověděl kdysi na podobnou otázku: Každý kousek masa v mém krámku je ten nejlepší. Když všechno děláš na 100%, může se stát „spouštěčem“ osvícení cokoliv. Třeba zvuk kamínku, který při zametání narazí na pingpongový stůl. Naopak, ztratíš-li ze zřetele ty základní poučky (ideálně ve správně hierarchickém pořadí), ego si vždy najde nějaký logický a rozumně a dokonce duchovně vypadající důvod, proč a jak zastavit proces očisty, rozpouštění i celoživotních bloků…
Co by mělo být dalším krokem mé Cesty k pomoci ostatním?
Už jsem to naznačil: možná by sis měl sestavit a vytisknout jakési patero (nebo osmero) pokročilého novice, a nalepit na stěnu pokoje, abys měl ty základní a univerzální „rady“ pořád na očích. Které? Jedno už tu padlo. A dále např. Rozhodující je úmysl (pomoci), Co děláš, dělej na 100% atd. Později, třeba po roce, by se seznam, tak jak bys sám sebe a své ego zvládal, zmenšil třeba na tři (protože když bys alespoň jedno heslo dělal na 100%, ta další by už nebyla třeba), a za dalších deset let by zbylo jedno.
Podobně rezolutně si s nedůvěřivými a neustále spekulujícími Zápaďany poradil (můj) korejský mistr Seung Sahn. Jeho univerzální rada pro nácvik a zkvalitňování meditace, jako prostředek zvládnutí umění „být v haře“(protože tam by se to „pouze nevím“ mělo neustále převalovat jako stále více horký brambor), nakonec zněla: Pouze nevím. Jako řešení nepřetržitých pochybování o všem: když nevíš, tak na 100%, když pochybuješ, tak pochybuj na 100%. Only don´t know. Ale v haře, ne v hlavě (v mysli)! V Koreji tohle nebylo až tak třeba, tam lidé učitelům důvěřují (a když dostanou pokyn medituj, tak meditují, na 100%). Ale kdyby Seng Sahn učil v Africe, musel by se také přizpůsobit, a vymyslet něco jiného, co by fungovalo na Afričany.
Jak by vypadal klášter a pravidla pro muže a ženy dohromady?
Vždyť to víš… Vše podstatné řeší jednobarevná a nejraději tmavá (a vlastně neforemná) kimona. Kapuce. Tak aby ženy nerušily (a neprovokovaly) odhalenými částmi těla ostatní. Na vipassána meditaci to přece taky měli vyřešené – muže a ženy oddělili. Kimona dnes v různých centrech po celém světě spolehlivě fungují, přestože, a právě proto, že tam meditují a pracují společně muži a ženy. A pravidla klášterního života na to pamatují už více jak dva tisíce let (jen si je pozorně, na 100%, přečíst, a pak ještě pozorněji, na 100%, dodržovat).
Byl by v klášterech možný sex?
Nevadí sex, ale připoutanost k sexu. Tak jako ve filmu Samsára. Mnich poté, co náhodou uviděl tvář krásné mladé vesničanky, už nebyl schopen dál meditovat: v hlavě měl jen její obraz, a v těle své touhy – byl připoután k sexu. Ale i zde platí onen základní slogan (naší a západní verze) zenu: Rozhodující je úmysl. Ilustruje to kóan o mniších, kteří se hádali, jestli můžou při meditaci kouřit. Mistr to jednomu zakázal, druhý si hned zapálil. První mnich nechápal, jak je to možné, druhý jeho záhadu vyřešil otázkou: Co ses mistra ptal? Jestli můžu kouřit při meditaci. A ty? Jestli můžu meditovat při kouření. Správná odpověď tedy zní ne na otázku mnicha (novice) Můžu se při meditaci milovat se ženou?, a ano na otázku Můžu meditovat při milování se ženou? Podobně není buddhismus proti přepychu, či penězům, nebo mp3 přehrávačům a internetu, ale má námitky proti připoutání k přepychu, penězům, přehrávačům mp3 nebo internetu.
Když nespěchá, umí se poučit z chyb a už je neopakuje (ve smyslu dalšího celoživotního a ověřeného motta génius dělá chyby, ale blbec je opakuje) i zdejší mladý muž na Cestě, a začíná být schopen pochopit, a dokonce i popsat, o co ve skutečnosti jde:
Už začínám tušit, jaký je důvod našeho zenového hraní pingpongu. Už cítím rozdíl, když hraji s kamarádem, nebo s učitelem. S kamarádem mi to jde ze začátku dokonce hůře, je totiž levák a ještě umí intuitivně odvracet mé nejlepší smeče. Ale po chvíli se rozehraji, a dokáži rozdělovat míčky střídavě na levou nebo pravou stranu. Takže jsem (svou myslí) před míčkem, nebo jinak, před myšlením. To když hraji s učitelem, zatím lítám ze strany na stranu, tak jak mi rozděluje míčky na strany, a taky kratší a delší, a zatím s ním nestíhám ani míčky vracet, natož být před myšlením tím, že bych vědomě a jistě věděl kam a jak chci odpálit. Ale občas jsem už přece jen častěji jaksi před myšlením, jak mě učitel prohání a „donutí“ svou vědomou hrou být před myšlením.
Chvíli po jednom takovém osvěžujícím zahrání si mi učitel řekl: „Tak teď jsi byl Buddhou“. A pootevřel mi tak bránu do další úrovně pochopení (bytí) a zároveň dal šanci k zareagování. Třeba křiknutím Kacu! Nebo Vašku! Na důkaz toho, že jsem byl ještě, i tři minuty po pingpongu, tady a teď, bdělý, probuzený. Tehdy jsem ještě nezareagoval. Začínal jsem se, tři minuty po probuzení pingpongem, už ukolébávat myslící, snící a bloudící myslí. Jako když před usnutím nabíhá sen a jsem si jej trochu vědomý. Učitel mě krásně probral (probudil: slovo buddha znamená probuzený). Po jeho nabídnuté otázce, kóanu, jsem jasně cítil, že jsem probuzený. Ale ještě jsem neuměl odpovědět. Teď vím, že na důkaz pochopení jsem mohl dodat – Vždyť jo, jak jinak než Buddhou, tedy probuzeným… po pingpongu (a ještě k tomu se zenovým učitelem)! Příště už zareaguji hned.
