a reakce na článek v „kojícím“ čísle Nového prostoru: Maminky v místním satelitním městečku mají pocit, že kojení je něco zastaralého, co provozují necivilizovaní lidé, nižší vrstvy, které si nemohou dovolit utrácet za umělou výživu. Z oněch jedenácti novopečených maminek kojí jen čtyři a ostatní o tom nechtějí ani slyšet. Tři z nich prý nekojí kvůli silikonovým implantátům… Bio je dobré, ale nesmí přinášet žádné nepohodlí. Kojení přináší nepohodlí, bolest a omezení, navíc nedává šanci prokázat se nejnovější značnou výživy, různými elektronickými ohřívátky a módní lahví. Alexandr Budka v článku o kojení, časopis Nový prostor 378
Souhlasím, že některá povolání (zejména berou-li se příliš vážně) jsou opravdu diagnózou. Tohle je případ přímo čítankový, přesně kvůli takovým „jeřábnicím“ jsme my ženy zašly do slepé uličky své zmužilosti, z níž se teď (v zájmu nápravy sebe samých) horkotěžko vyhrabáváme. Nedávno jsem slyšela jednu vojákyni tvrdě horovat za právo žen účastnit se přímých bojů ve válečných konfliktech, o podobném bloudění ztvrdlých (ne)ženských myslí vypovídá i samotné mistrovství v ženském fotbalu… Nelze se pak divit (přirozenou harmonií vesmíru zpětně vynucenému) pokračujícímu poženšťování mužů, kteří (snad bezděčně moudrou karikaturou) nevědomky a z nedostatku jiných možností přebírají role žen a odcházejí na „mateřskou“, zatímco jejich manželky brázdí manažerské vody, neschopny vzdát se lesklé kariéry chlapa…Popletený svět, v něm se už experimentálně vyučuje homosexualita na základních školách, jsme si popletli sami – a sebekriticky se mi chce napsat popletly samy. Napadá mne (pouze diagnosticky), že se nejspíš jedná o dámu, která se asi se svým tělem v tomto životě nedokáže smířit, neboť několik posledních inkarnací jí bylo příliš dobře v nějakém tom dominantně mužském zrození…a pravděpodobně nezacházela se ženami dobře, za což je teď „ve výkonu trestu“…:)) Žel ale díky takto nezralým extrémistkám (a jejich ne-vědomým nedospělým veřejným výlevům, poplatným zaseknutí se v době „kabrhelismu“) nás všechny ostatní (snad už opravdu pokročivší) stojí mnoho sil navíc, abychom došli k skutečně přirozenému sebe-si vědomí (žen i mužů) jakožto duchovních bytostí, toliko s biologickými odlišnostmi těl a následně i (bio)logických přirozených dispozic. Snad si to uvědomí dřív, než začne chtít poroučet větru – dešti. Ale blbec netuší, že učí blbosti, zvláště když považuje slovo při-ROZENÝ za sprosté…Je mi té dámy líto, ale přeju jí, aby dospěla co nejrychleji a mohla si uvědomit v jak moc slepé uličce přešlapuje (a ještě o ní druhé zmateně učí) a o co všechno odmítáním ženské přirozenosti přichází, když hází své vlastní ženství na smetiště dějin. Třeba ještě ráda jednou oblékne zástěrku; ale vykládej housence, že z ní jednou bude motýl… Mirka Šmídová
Za sebe mohu říci, že mě úsilí genderových puristů děsí. Společnost se vyvíjí a díky tomu, že už není třeba, aby muž uměl skolit mamuta pěstí a stejně tak díky tomu, že rodina může přežít, i když žena má odpor k vaření, se – kloužeme-li pouze po povrchu dějů – může zdát, že v posledních desetiletích nastává krize dosavadního rozdělení rolí. Muži si stále častěji kladou otázku po smyslu mužské role a ženy se trápí tímtéž na své straně hřiště. Naše role se však neupevní tím více, čím razantněji se budou srovnávat rozdíly mezi úlohou mužů a žen – ať doma či ve společnosti. Nikdy nebudeme stejní, vždycky se budeme potřebovat SPOLU a navzájem – a nikdy nesmažeme vývoj, který jsme prodělali v těch několika posledních stovkách tisíců let. Krizi rolí nelze řešit tím, že se ty role popřou. Tu lze řešit jen a pouze tak, že ženy dovolí mužům, aby byli muži a muži dovolí ženám, aby byly ženami (pro bojovníky za rovnost pohlaví dodávám, že to “dovolí” nemyslím ve smyslu nadřazeném). Jana Kolářová
Dobrý den, sami jsme meli nad clankem ohnive debaty v redakci, leckomu prisel mimo misu, nebot kritizuje kult, ktery tu zjevne neexistuje. To ale dostatecne vyplyva z ostatnich clanku a tak jsme se rozhodli tuto jednostranku do tematu zaradit – pro kontrast, pro polemicke napeti, pro zprostredkovani jineho pohledu. Katerina Liskova nemela vyjit z tematu jako vitez a myslim, ze ani nevysla. Diky za ohlas a pekny den…
napsal mi šéfredaktor Nového prostoru, kam jsem poslal kopii svého blogu. Hm. Jenže tihle o nepovedené ukázce genderové vyváženosti diskutující páni (a i také dámy) v redakci si neuvědomili, že v zájmu vaničky vyváženosti (a čtenosti?) vylili stejné „dítě“, jaké zmrzačila „ve jménu“ genderu i autorka, která kritizuje kult, který tu zjevně neexistuje. Mozek lidský je holt evolucí různě naprogramován, a jedním z takových programů je náchylnost k pomluvám, klevetám, a v dnešní době k stále lacinějším senzacím. Novinářům stále nedochází jejich lidská zodpovědnost za to, co a hlavně jak píší (to, v jakém pořadí jdou zprávy v televizním zpravodajství, a že většina novin dává přednost negativním zprávám, je nejen důležité, ale pomalu a jistě utváří celou společnost).
Náhodou (?) právě včera (30. 6. 2011) zveřejnily L N článek Jaroslava Petra Pomlouvaní lidé jsou viditelnější: Objasňuje, že se náš mozek neustále „pere“ o to, kterému obrazu (ze kterého oka) dá přednost (binokulární rivalita): je-li za tou či onou tváří již v mysli poznatek, že ten či onen člověk podvádí, nebo je tím či oním odpudivý, zabývá se jí přednostně a výrazně delší dobu. Teorie tvrdí, že v dávnověku pro naše předky byla (evolučně) taková varovná informace důležitější. Jenže dnes už na nás nečíhá za každým keřem tygr, a přemíra stresu a negativity ničí celé společnosti.
Tak jako už Buddha (a od jeho doby tisíce duchovních mistrů a učitelů) celé roky nabádám své studenty a čtenáře, aby nepoužívali negativní slova (jako např. slovo problém) – mysl se ve dvou nevědomých desetinách vteřiny tímto „příkazem“ (šémem) řídí, a aniž to můžeme ovlivnit, tělo se stáhne a vyprodukuje adrenalin (energetický mobilizátor): jsme pak jaksi připraveni na „problém“, ač ten dnes většinou není reálný. Stažení těla nebo jeho části (zvláště to dlouhodobé a pravidelné) pak přináší i psychické a nakonec i tělesné potíže (a třetina krajanů, a mnohem více žen než mužů, trpí depresemi). Ne náhodou Indové odjakživa věděli, že „ o jiných lidech nemáme mluvit ani v dobrém“.
Mí pravidelní čtenáři z mnoha článků, které toto a podobná témata rozebírají, o „problému“ a plíživém nebezpečí z něj vyplývajícím dávno vědí: učí se o něm (a šéfredaktorské a novinářské zodpovědnosti) na fakultě žurnalistiky? Vědí o něm páni ministři a vysokoškolští pedagogové? Studují studentky na fakultě sociálních studií, oboru gender, nejnovější poznatky o tom, jak nám funguje mysl (a jak mnoho iluzí máme sami o sobě, a jak jinak funguje mozek ženám než mužům)? Nabízím redakci Nového prostoru setkání a krátkou přednášku s mnoha argumenty, které by jim snad v budoucnu pomohly propagandistický a aktivistický článek popletené autorky rovnou hodit do koše a nešpinit tak mediální prostor dalšími genderovými emisemi.
