BB už není jen zkratka slavné francouzské filmové hvězdy, nebo sušenek. Před lety mi po jednom semináři místní zahradní podnikatel věnoval (prý jestli se neurazím!) sochu břichatého (tedy šťastného) buddhy ze zahradního betonu. Vyráběl je místo trpaslíků. Co jsem si tedy musel vystavit na to nejpřehlednější místo verandy domku, ve kterém teď na Sklenářce bydlím? BB, neboli betonového buddhu! A protože mi ten samý den byl (náhodou) podán čaj na umělohmotném prostírání, na jehož druhé straně byly typičtí zahradní trpaslíci, hned jsem věděl, že napíšu ne něco o sádrových, nebo dnes spíše umělohmotných nevkusných trpaslících (kdysi ochráncích domácího krbu, dnes téměř symbol tohoto státu, protože se s nimi setká každý, kdo k nám vjíždí), ale o betonovém buddhovi (pozitivní víry v sebe sama a dobro v člověku).
Tibeťané velmi dobře vědí, že ten, kdo už jednou zažil na vlastní extatickou zkušenost mysli a těla propojení všeho, jeho víra v to už je pevnější než diamant. Česká inovace, betonový buddha, teď s vševědoucím úsměvem (ale také pochopením pro slabosti lidských těl a charakterů) shlíží z terasy domku poblíž zámečku (kolaudován byl v roce 1906), kde se celá 60. a 70. léta rekreovaly školní ale i předškolní děti z Prahy. Pozemek je totiž převážně na pozitivních zónách, voda v místním kulatém jezírku je léčivá, protože stéká z okolních jehličnatých lesů a je jehličím za barvena do temně zelena, vzduch je i dnes stále čistý, protože v okolí nejsou ani silnice, ani továrny, ani města: navíc okolní lesy byly celou dobu socialismu vojenským územím… BB se stále usmívá a je nad „věcí“ (republika, věc veřejná, res publica).
Zatímco ti, kteří uvěřili náhražkovému náboženství materialismu (a jeho dětem konzumu, úroku a stranické demokracii) si dnes chtějí ještě honem honem něco užít, a čtou zprávy o konci světa na konci roku 2012, ti druzí, kterým bylo svatouškovské nadšení vyžírků podezřelé za jakéhokoliv režimu minulého století, a kteří věřili vlastním zážitkům (a spolu s vědci neustále přepisovali své komentáře vysvětlující co vlastně vnímají a jak jsou mateni a zmateni rozumem) a začali s tím něco prakticky dělat (meditovat, jíst vegetariánsky, myslet pozitivně atd.), se dnes potkávají ve vznikajících komunitách, připravujících se na nejbližší (i když ne tak zářnou jak říkali) budoucnost, ve které, překvapení, co si neuděláme, to mít nebudeme.
BB jen za víkend už viděl nadšení keramičky, která tu bude přes léto točit, vypalovat a sušit své hrníčky, paní, která tu s maminkou, ředitelkou tehdejší školy v přírodě, strávila své dětství (a slíbila že se znovu staví i s nějakými fotografiemi a dalším vyprávěním co kde bylo a kam se tu dá chodit ke studánce nebo na houby), maminky s dcerou, které se vracely z Ostravy z duchovně alternativní víkendové akce (kde představovaly své knihy pro děti o vílách a skřítcích, tedy o energiích, o kterých jsme posledních šest dekád předstírali, že neexistují), majitele celého areálu, který jej zdědil po dědečkovi, cítil vůni kvasícího těsta a v peci pomalu pečeného chleba, užíval si zobání pávů a čiperného pobíhání a virtuózního lovení much a hmyzu konipáskem…
A hlavně bez hnutí mysli a mimiky zažíval a jistě i oceňoval betonovou jistotu, s jakou jsem postupně všechny (i sám sebe) bavil komentáři (i v rovině kvantových přeskoků), otázkami (přesně oddělující podstatné od nepodstatného), vtipy (o rozdílech mezi muži a ženami) a užíváním si výjimečného prostoru a času pod poněkud tenčí ozónovou vrstvou, jakož i zvládnutého umění užívat si onoho užívání zároveň s betonem jistoty, že tak jako topspinový úder do pingpongového míčku v hale bývalé půdy (zvuky jsou tu docela jiné): stále častěji a suverénněji zvládám i kvantové umění užívat si umění života i a hlavně v této kvantové variantě.
Tak jak jsem v pingpongu za ty roky natrénoval alternativní způsob vnímání (jedno oko mám od dětství tupozraké, takže nezaostřím a tedy nevidím míček, jak se přibližuje: jen odhaduji), tak teď, kdy mi nohy už nedovolují všechny vjemy a dojmy oběhat a vychodit, mozek a mysl, po tolika letech tréninku zenové meditace a bdělého vědomí, zvládají vnímat tisíce detailů, kterých bych si v mládí ani nevšiml. Namísto stovek kilometrů a cestování a shánění dojmů a informací to teď mám (protože jak dole tak i nahoře) hifi a wifi ve stejně omračující intenzitě, jen na miniprostoru a v záblesku času. Handicap v dětství a společnosti vnucené racionality jsem se teď, téměř jako původně nemocný a posléze umanutě přeučený šaman, naučil (nikdy se neopakujícími koncerty) vypínat a posléze i přepínat (a někdy dokonce užívat i současně) jako vlny v rádiu. O svých zjištěních (pravdách, nikoli teoriích nebo názorech, např. o nekonečných schopnostech nepředpojaté lidské mysli, nebo řešeních problémů vztahů mezi muži a ženami, nebo ekologických, klimatických či následně sociálních problémů světa pouhou změnou porodnictví) jsem si pak betonově jist.
Naznačuji, že posledních nejméně třicet let tréninku jiného, chcete-li alternativního vnímání (sebe, hudby, porodů, reality) se někde musí a muselo projevit. Betonový buddha (s krásným vyklenutým bříškem, naznačujícím celoživotní práci s harou, třetí energetickou čarou) v nehybném dokonale zklidněném tvaru (jako symbol hodný dosahování i dosažení) na terase, i podobně nezničitelný ve mně, se s nadhledem věku a zahradního betonu monalisovsky usmívá, a ví a tuší své.
