V české populaci roste čím dál rychleji podíl seniorů. Nejvýrazněji se to projevuje v Praze, kde žije v porovnání se světovými velkoměsty nejvíce lidí nad 60 let. Podle zástupců seniorů statistiky uměle „omlazují“ českou populaci a problémy spojené se stárnutím Čechů zkreslují…Kritická je také bytová situace velké části starších lidí. Pouze necelé jedno procento seniorů má možnost bydlet v ubytování se speciální péčí. Ve většině států západní Evropy je to přitom 25 až 30 procent… píše tisk. Bída s nouzí, kam se podíváš. Vím o tom své, protože jsem „senior“ už čtvrtý rok. A tak naznačím (i řadou odkazů pro zvědavější čtenářky) některé další alternativní souvislosti (i se situací v porodnictví) a možné příčiny současného smutného stavu věcí…
Protože 1. říjen byl Dnem seniorů, vyrojila se celá řada článků na toto téma (samozřejmě, jeden smutnější než druhý). A druhý den ráno v rozhlase mluvila mladá ekonomka Ilona Švihlíková a zcela jasně prohlásila, že všechny penzijní reformy (a fondy atd.) chystá vláda spíše pro své kamarády z bankovních kruhů… než pro penzisty. Hm… Dobře fungující stát vypadá docela jinak než ten náš, což jsem věděl už kdysi dávno.Psával jsem totiž a přednášel o docela jiném vztahu společnosti ke starým lidem např. v Číně nebo v Japonsku již v polovině 70.. let min. stol., a první důkaz o tom, že vždy máme, co zasloužíme, mi osud přichystal jak v roce 1974, kdy jsem byl na své první návštěvě „kapitalismu“ (jel jsem tam na koncert Franka Zappy), tak v roce 1979, kdy jsem byl v Japonsku.
Holandští důchodci poté, co zjistili, že tehdy právě přijatá a notně v médiích oslavovaná vládní inovace způsobů výplaty podpory ve stáří nefunguje, naopak, je to horší (u nás je to dodnes, režim nerežuj, čím dál tím stejně špatné: Čím víc toho vlády dělají, tím víc toho zkazí… napsali současní mladí čeští ekonomové Šichtařová a Pikora v Reflexu), se v době, kdy neexistovaly mobily a faxy, po telefonu domluvili, a před domem předsedy vlády tři dny stanovali a demonstrovali s transparenty: za tři týdny tamní parlament novelu zrušil.
Vše souvisí se vším (a stav společnosti souvisí s medikalizovanými porody, drezůrou ve školách, s atmosférou v rodinách a vztahem k ženám a dětem, s možností vymahatelnosti práva, s pocitem že nejsme pro politiky jen volební stafáž atd.) : např. za komunismu v dětech ve školách vycepovaná poslušnost (neodmlouvej, mluv jen když tě vyvolám, neběhej po chodbách) nese i v tomto ohledu své všeobecné trpce pasivní ovoce: celé generace jsou generacemi ovčanů (a jeden Palach nebo Havel, nebo jedna Mojžíšová nebo Sovová či Köningsmarková, toho moc nezmohou).
Myslite si, ze je mozna zmena systemu v ramci toho stejneho systemu? Ze tento system, ktery tady ted mame a ktery je ve vetsine zapadniho sveta ma zajem na tom, aby byli lide spokojeni, zdravi, stastni, naplneni, aby zili spokojene v ramci rodiny, sirsi rodiny, komunity? Zeptala se čtenářka. Pohled do denního tisku a na internet naznačí (viz články Kellera, Hnízdila, knihy a přednášky Koukolíka ale i dalších, teď např. právě výše zmíněných ekonomů) stejnou odpověď: Ja se obavam, ze ne. Myslim si, ze nejdriv bude muset stavajici system zkolabovat, otazka ale je, jestli po jeho kolapsu zustane jeste nejaky zapadni svet, v horsim pripade nejaky homo sapiens a v nejhorsim pripade vubec nejaky zivot na tehle zemi… Hm, celé roky tvrdívám že ještě není tak zle, aby mohlo být lépe (a je příznačné, že celé roky mi to redaktorky mění na ještě není tak dobře, aby mohlo být lépe)… O planetu bych se nebál, ale o lidstvo jako celek ano. Jenže pasivita řešením není…
Když je mléko rozlito, je zbytečné analyzovat louži na koberci. Důležité jsou příčiny, a ty, jak ví i tazatelka a matka dvou předškolních dcer, začínají u porodů. Společnost je v jednotlivých oblastech, i např. co se týká důchodů, nereformovatelná, protože je poškozená a traumatizovaná od samého počátku (od početí: mnohé dnešní těhotné klidně kouří a pijí alkohol). Jedno z počátečních řešení je tedy nasnadě: změnit porodnictví a začít opět rodit „jak doma“, chtělo by se napsat „na seně“ (jako Ježíška).
Tak asi nezbyde nez uzit si tady kazdy den opravdu jako by byl poslední… vyšlo čtenářce právě tak jako Diogenovi a stovkám buddhistických guruů a zenových mistrů historie (kteří na to přišli také ve značně turbulentních dobách válek, krizí a bídy). Ti ovšem bývají dnes špatně interpretováni: nejde o sobecké užívání si, ale o užívání si možnosti pomáhat jiným, pracovat pro jiné (a začíná to rodinou a vztahy v ní). Zvláště ženy jsou (evoluce!) dlouhodobě šťastné, jen když mají o koho pečovat (proto je tak tragické směřování medikalizovaného porodnictví, které rodí za ženy, a jejich těla pak nejsou přirozeně nadopována endorfiny a dalšími hormony… mimochodem, v Brazílii dnes rodí ženy v 50% porodů císařským řezem (a na tamních soukromých klinikách je to 80%, vida, kam vede diktát trhu)…
Nemit deti, tak to neresim, stahnu se a pozoruji… má své virtuální ale nereálné řešení čtenářka. Jedno je jisté: dokud si necháme štípat dříví na zádech, lepší to nebude. Celé roky, a zvláště vždy před volbami, apeluji na své čtenáře (a čtenářky), aby volili(y) ženy, a zelené k tomu. Teď coby důchodce apeluji i na své vrstevníky: volte mladistvě myslící a jednající odvážné důchodce (kteří přece nemají co ztratit). I u nás existují možnosti, jak být a zůstat aktivní i ve stáří. Důchodci všech zájmů, spojte se…
A co radím tazatelce? Právě každodenní a každohodinová péče o dcery jí snad umožní zůstat aktivně šťastná i v době, kdy stát a společnost přestávají fungovat. Ego (racionality a indoktrinace) se nažere, ale koza umění užívat si života (a nenechat si jej kazit chamtivostí jiných) zůstane celá. Když krmím dcery, umývám nádobí, vytírám podlahu nebo po nich uklízím hračky, mohu to dělat jako meditaci, na 100% vědomé pozornosti. V těch chvílích rodinného štěstí neexistují politici, krize, reformy, a mysl a mozek a tělo a psychika takové maminky se postupně natrénuje v umění být šťastná (a zdravá a pedagogicky přirozeně a intuitivně dokonalá). A pak se snad začnou rojit i články s nadpisem „V české populaci závratnou rychlostí roste počet šťastných maminek i jejich dětí…“ (viz i mé téměř patnáct let staré sci-fi zamyšlení)
