Všichni jsme slyšeli nebo četli o „zázracích“ indických fakírů, tibetských lamů nebo jiných guruů a šamanů. Vychováni k materialistickému světovému názoru samozřejmě pochybujeme a hledáme v tom nějaký kouzelnický trik. Přitom ale nevysvětlitelných „zázraků“jsou dosti často svědky například lékaři, a i v západní literatuře lze najít řadu výpovědí o tom, že stačilo jedno skálopevné rozhodnutí, a z obyčejného kluka se stal americký prezident, nebo mistr světa v tom či onom. Znovu se pokusím naznačit, jak moc záleží na tom, jestli jsme „mouchy snězte si mě“, nebo jestli se navzdory handicapům a okolnostem rozhodneme změnit. Západní civilizace to také se silou myšlenky umí, bohužel, doposud většinově trénovala jen ty špatné a negativní.
Píši již roky o tom, že „rozhodující je úmysl“ (sám jsem to několikrát prokázal, například tím, že jsem se v roce 1979, na druhé odvolání v případě devizového příslibu, na třetí odvolání v případě výjezdní doložky, a díky vítězství v konverzační soutěži v japonštině na japonském velvyslanectví, dokázal dostat na dva měsíce do Japonska). Když se totiž člověk opravdu rozhodne, že udělá to či ono, začnou se dít věci… Funguje to, bohužel ale, jak dokazuje patriarchální historie kočovných dobyvatelů a válek (rozpoutaných psychopatickými politiky a diktátory) i v případech nevědomých rozhodnutí a sobeckých přání: myšlenka má opravdu obrovskou sílu. Co by asi dokázalo lidstvo, kdyby stále víc nadšenců trénovalo sílu myšlenky pozitivním směrem?
Začnu zdánlivě negativně, ale nakonec odhalím důvod a potvrzení jak titulku, tak mého úvodu. Psychiatr Borecký viděl anorektičku, kterou nemoc donutila k výkonům hodným tibetského fakíra, píše se v článku o anorexii (Reflex 43/12). Jedna pacientka skončila v nemocnici a dostala kapačku s umělou výživou. Anorektici se brání, vytrhují si jehlu ze žíly a kladou odpor. „Tato žena svůj odpor dotáhla až za hranici fyziologických zákonitostí. Dokázala silou nevědomí vytlačit svou krev nahoru do hadičky infuze, aby se do ní nedostala ani kapka umělé výživy,“ napsal známý český psychiatr a připomněl, že k podobnému výkonu nemá žíla, v níž měla napojenou jehlu infuze, žádný orgán. Žádný sval, kterým by mohla krev vytlačit. Přesto se to stalo před očima významných lékařů. „Uspokojivé vysvětlení nemáme.“
Síla a moc myšlenky téhle anorektičky (jakkoliv bylo její tělo zcela jistě vyzáble zesláblé) překonala „fyziologickou zákonitost“. Jinými slovy, když je úmysl pevný a bez pochyb (a navíc třeba pojat myslí, postupně vytrénovanou k umění dokonale soustředit myšlenky a motivaci), najednou jsou pak „zázraky“ fakírů a jiných šamanů přece jen pochopitelnější.
Naznačuji, že nechat vše na rozhodnutí žláz s vnitřní sekrecí (jak se to kdysi jmenovalo), a porodem a výchovou a vzděláním vlastně poškozených (a evolucí na dávné prostředí naprogramovaných) programech mozku opice homo sapiens je, jak vidno, stále riskantnější a „kontraproduktivnější“. Nejméně od jednadvacátého roku věku, kdy je mozek v zásadě dotvořen, by už člověk neměl podlehnout uspokojení z pouze živočišné nebo různými poškozeními dané existence.
Titulek zamyšlení popularizátora vědeckých objevů je pádný a jasný: V 21. století se nejsnáze dopracuje úspěchu člověk obdařený vlastnostmi psychopata (jedná se o recenzi knihy oxfordského psychologa Kevina Duttona). Recenzent naznačuje: V lidském životě zákonitě nastávají situace, kdy se normální člověk nedokáže zprostit emocí. Při vyšetření mozku moderními zobrazovacími metodami je jasné patrné, jak se takovému člověku aktivuje například centrum zvané amygdala. U psychopata zůstává ve stejné situaci amygdala v naprostém klidu. Tito lidé jsou bez emocí. Uvažují zcela chladně, racionálně – nebo chcete-li bezcitně. Jeden přední britský finančník označil Duttonovi za tři nejcennější lidské vlastnosti odhodlanost, zvídavost a bezcitnost. S prvními dvěma – odhodlanost a zvídavostí – budeme asi souhlasit všichni. S bezcitností už můžou mít někteří z nás problém. Proč si tedy finančník cenil právě jí? „Nejkrásnější je na bezcitnosti to, že vám dovoluje klidně spát v situacích, kdy ostatní nedokážou zamhouřit oko,“ vysvětlil finančník.
Mimochodem, dnes už i informovaní ekonomové vědí, že z dlouhodobějšího a společenského hlediska je spolupráce (i pro psychopaty) vždy výhodnější. Závěr recenze je ovšem pozitivní (snad nejen kvůli vyvážení): Nezbývá než doufat, že nad Duttonovou knihou „Moudrost psychopatů“ dojde ne nevýznamná část čtenářů k závěru, že takovou „moudrost“ snadno oželí… Abych se mohli podívat do očí sami sobě i druhým. To snad stále ještě není tak úplně k zahození … píše Jaroslav Petr.
Mně a mně podobným nezbývá než doufat, že v důsledku nejen tohoto zamyšlení větší než malá část čtenářů dojde k rozhodnutí něco (s běžným, převládajícím, negativním a navíc pasivním naprogramováním) začít dělat. Naznačuji, že pasivní přístup k životu, dnes navíc módně plný prokrastinace (ať s tím začnou oni, to oni to zavinili…) jako něco jednou a navždy danému (s běžnou výmluvou, že se s tím nic nedá dělat, že to byl či je „osud“) není ten nejlepší a jedině možný. Své by o tom mohli vyprávět nejen paralympijští vítězové a z rakoviny a dalších terminálních nemocí spontánně (rozuměj: zázračně) vyléčení, ale i ti, kterým říkáme „osvícení“ (zvítězili nad zdánlivě nezměnitelným naprogramováním své mysli).
Je-li současná společnost téměř cele v rukou patologicky postižených psychopatů (o příčinách jsem toho napsal snad už dost), a ono to tak skutečně začíná vypadat, stačí přece rozhodnout se to změnit, a pak natrénovat jak soustředění a pozornost, tak vůli (a zároveň s tím i sílu myšlenky)… a dát se do toho.
