Tak jako vynález kola, nože, sirky nebo knihtisku, i počítače jsou věci původně bez přívlastků a vlastností – to jen my, lidé, jim lepíme kvalifikující nebo nadšené, anebo také varující nálepky. Už nás provázejí dosti dlouho na to, aby bylo možno žasnout nad rychlostí jejich vývoje, ale taky se zamyslet nad jejich nejbližší budoucností. Tak jako v budoucnosti budou muset být lidé, včetně bankéřů a politiků, stále duchovnější, nebo nebudou vůbec, i počítače buď budou muset stále efektivněji pomáhat člověku používat uvolněnější a intuitivnější pravou mozkovou hemisférou mozku… nebo nebudou vůbec.
Pokusím se v různých souvislostech naznačit potenciální scénář z pohledu pozitivně a celoživotně alternativně myslícího a píšícího uživatele, který počítač vnímá právě tak, jak by jej možná vnímal a používal Buddha: jako stále efektivnější pomůcku tvorby a šíření poselství naděje a dobra. S počítači si totiž rozumíme i proto, že evolučně je mozek naladěn na učení se. Narodili jsme se, abychom byli šťastní, zdraví a zvědaví: abychom se tedy neustále učili – hrou. A rozvoj počítačových technologií za poslední půlstoletí je toho důkazem.
Potíž je v tom, že vývoj naší levé mozkové hemisféry zvláště v posledním půlstoletí předběhl hemisféru pravou, a proto nejsme v rovnováze, v jaké bývali například staří Řekové, kteří byli jednak skvělými matematiky, ale zároveň měli také své terapeutické disciplíny harmonizace (pracovali s rituály). Od karteziánských dob ale stále, až na výjimky, cvičíme jen levou hemisféru, a ta už na překotný nárůst informací a možností přestává běžným západním způsobem stačit. Samotný rozum nestíhá. A protože jsme narazili na limity levé hemisféry, intuitivně začínáme sahat po pravohemisférovějších řešeních.
Počítačové technologie dnes saturují to, co my starší jsme v době PPP (před prvním počítačem) nacházeli ve sportu. Evoluce pokračuje, generace mých vnoučat se rodí s daleko většími schopnostmi abstrakce (ale mají horší čich). Jakoby byly připraveny, že budou používat počítače, a také proto je při hře s nimi mozek odměňuje přirozenými opiáty, endorfiny. Zároveň platí, že rodiče dnešních miminek nebudou svým dětem stačit mnohem dříve, než můj tatínek stačil mně nebo já svým vnučkám: jejich mozek potřebuje mnohem víc podnětů, informacemi úplně bobtná. Ještě jinak, v docela jiném prostředí donedávna narůstal mozek křováka, na rozdíl od Tibeťana, latinoameričana nebo moderního člověka, ale tím, že například už i Tibeťan dnes používá mobil, se vše začíná propojovat.
Jedna počítačová větev vývoje se tedy bude muset zabývat pedagogikou. Každý, zvláště malý a mladý člověk, se nejlépe učí hrou a pomocí pozitivních emocí. Samozřejmě, děti by si nejraději jen hrály, a také to tak celé dětství dělají, než jim v tom rodiče a škola, ke škodě celé společnosti, zabrání. A tak bude třeba vymýšlet hravé a zároveň výukové programy, aby se děti i celoživotně se učící dospělí rozvíjeli všestranně, harmonicky (počítačové programy ohlídají a optimálně nás vyladí na všechny i nevnímané tělesné i mentální cykly).
Možná se evolučně stále víc přibližujeme tomu, co Pierre Teilhard de Chardin před mnoha lety nazval bodem Omega. Až bude dostatek dobře porozených lidí, jejichž mozek nebude blokován strachem a negativními emocemi, dříve nebo později bude kolektivní prostor tak nasáklý množstvím informací, že se vše propojí a všichni budeme schopni vnímat všechny informace na požádání. Každá další generace bude efektivněji pracovat s novými a inspirativními technologiemi a děti nebudou za počítačem jen pasivně sedět, budou chtít si hrát a vyžadovat být aktivně učeny i ve virtuální realitě, jako když Tibeťané a Indové pracují se sny.
I já mám sen. Sen o tom, že stále víc lidí pochopí, že rozhodující je pozitivní úmysl. Když bude počítačový programátor vyvíjet program jen s cílem vydělat, může spadnout do pasti ega a logiky, která ho dovede až k depresím nebo nesmyslným válkám, jako tomu bylo ve dvacátém století. Možná lidé konečně jednou pochopí, že jsou jako bohové: to oni sami do velké míry vytvářejí svou vlastní realitu. Tibetští mniši odedávna dobře vědí, že rozum sám o sobě je k ničemu: moudrý je jen ten, kdo umí propojit inteligenci se soucitem… Počítačový vývoj se nesmí nechat zlákat možnostmi formy, nesmí ztratit své hravé a pozitivní zadání.
Na odvěké lidské otázky neexistují jednoduché odpovědi, ale je zřejmé, že rozhodující je (nejlépe pozitivní) úmysl. Když si budu hrát, tak dříve nebo později pochopím, že hraní střílečky nebo hry, ve které proti sobě bojují civilizace, a která nekončí vítězstvím dobra, fyziologicky dětské i dospělé uživatele stahuje, takže mohou být nakonec nemocní a mít bolesti. Naproti tomu, když si dítě bude moci v počítačových hrách hrát tak, že se bude smát štěstím, a bude trénovat a vytvářet (i když jen „jako“) nové světy a vesmíry, tak s tou hrou poroste ono i jeho svět.
Zvláště po posledních stech letech vývoje západní společnosti se není co divit, že lidé používají technologie povrchně… ale ke změně stačí jeden jediný člověk, tak jako kdysi Kristus nebo Buddha. Rozdíl mezi Jobsem a Gatesem je také v tom, že Jobs byl přece jen duchovnější, měl svého zenového mistra, učil se kaligrafii, pravohemisférovost pro něj byla důležitá. Jeden jediný člověk – a ovlivnil a změnil celý počítačový svět. I když z počátku si zcela jistě velmi zaujatě „hráli“ oba, Gates i Jobs, ten druhý si umanutě vydržel hrát déle… (a také proto je dnešní počítač na hony vzdálen kalkulačce s možností vědeckých výpočtů).
Pomocí her a nových interaktivních softwarů se lidé mohou naučit hrou i meditaci, i to, co se celá desetiletí učí v tibetských klášterech: umění zvládat emoce, a být zdravý a šťastný – čili vnímat cokoliv jako štěstí, ne problém. Co když dosáhnout osvícení (a pomáhat ostatním dosáhnout téhož) je nejniternějším zadáním člověka? Každý nový člověk bude mít možnost stát se buddhou. Nové trendy vývoje počítačů a jejich programů nutně povedou ke stále větší uživatelské pohodě, a zároveň by měly napomáhat k rozvoji pozitivních, tedy mysl a tělo uvolňujících vlastností hrajících si a bavících se spotřebitelů.
Počítačové programy možná jednou budou pracovat tak, jako když jsem používal tibetské mísy, které jsou nejdokonalejší zpětnovazebné zařízení (kam se na ně zatím ty dnešní hrabou), zábavně, ale i terapeuticky a výukově. Některé techniky našich předků a možnosti lidského těla a mysli jsou zatím pořád ještě neprozkoumané, ale již v blízké budoucnosti poslouží jako inspirace: čidla nás budou sledovat, a když např. zjistí, že jsme unavení, tak nám nenápadně pošlou do sluchátek zvuk tibetské mísy a na monitor uklidňující barvy, abychom se dostali z rozčílené bety zpátky do vyrovnaného a holistického alfa stavu mozkových vln.
Myšlení běžného současného člověka totiž vůbec není efektivní: osvícení znamená kromě mnoha jiného i dokonalejší propojení obou mozkových hemisfér a zefektivnění procesů myšlení. Vývoje lidského i počítačového světa se budou muset začít převážně zabývat tím, co je skutečně důležité a co člověku pomáhá být stále více člověkem. Nalezneme pak hravě a přirozeně i způsoby, jak se třeba bránit elektromagnetickému smogu (a tady pomůže i preventivně právě z duchovnosti vyplývající emoční a duchovní uvolnění: lidské tělo se přizpůsobí a propustí, jako otevřené žaluzie, i různá záření, která procházejí tělem), nebo jak přizpůsobit počítače mužům nebo ženám – v tomto ohledu je PC od začátku vývoje spíše mužský a Apple spíše ženský přístroj. Což nám nakonec napomůže naplňovat vesmírné zadání inteligence a vědomí.
Protože vesmír docela dobře může být spíše radostným projevem vědomí (big wow!) než výbuchem hmoty (big bang). Protože my docela dobře můžeme být jeho (spolu)tvůrci… A když budeme další vývoj počítačů směřovat takto, pozitivně, a když budeme při jejich vývoji i užívání stále uvolněnější, tedy hravější a intuitivnější, pak bude vše zábavnější, efektivnější a v pořádku.
