To je to kouzelné slůvko, které má v sobě potenciál řešit tajemství dobrých vztahů mezi ženami a muži. Ve skutečnosti jde spíše o nedostatek „mezidruhové“ komunikace, protože přesně to je to, co většinou ve škole ani na kurzech a seminářích neučí. Opakuji to stále znovu: ženy jsou ze zcela jiné planety, a nechápou, jak je možné, že je muži nechápou. Jenže ti to prostě, a je to evolučně dáno, nedokážou. Myslí, vnímají a chápou, co jim ženy říkají, zcela jinak, než jak to ženy myslí. Vinen není ani muž, ani žena: jde jen o sémantické nedorozumění.
Nádherně ironický blog, který níže komentuji, je ukázkově modelový a snad pomůže nejen mně. Žena, která ví, že je něco špatně, a chce být v rámci řešení nejprve za každou cenu sama sebou, nakonec totiž obvykle zůstane sama (se sebou), protože ji buď opustí muž, nebo ona opustí jeho. Pracuje na sobě a pro „svůj“ vztah, ale ne spolu s mužem! Chyba není v tom, že by se nesnažila, ale v tom, že se dobývá do úplně jiných, a přitom dávno otevřených dveří a že to neumí partnerovi vysvětlit jeho řečí. To, co měla vyřešit komunikací se svým partnerem, přičemž by musela pracně studovat jeho slovník, řeší s kamarádkami, se kterými to jde tak snadno, ty jí přece rozumí. Navrhuji tedy čtenářkám, které rozhodně necítí vinu za rozpad svého vztahu, aby zkusily následující řádky přečíst bez předsudků, svou automaticky zápornou emoci se pokusily překonat, a text, třeba i s přestávkami na vzpamatování, dočíst.
Začnu několika tezemi, které vše další zarámují do patřičně mužského kontextu: Je v mysli ženy evolučně naprogramováno, aby byla v rytmu (s Měsícem, tedy s menstruací), aby rodila přirozeně a bez lékařských zásahů, aby pečovala ne o svou pleť či šatník, ale o své blízké. Aby podvědomě trénovala svou intuici (tedy se nenechala zblbnout muži napsanými příručkami o porodech, kojení a životě vůbec) a uchovala si svou ženskost. Aby odpočívala povídáním s kamarádkami, ale nezapomínala při tom hladit a chválit „své“ muže (partnery, syny, ale i kolegy), místo aby s nimi soutěžila, nebo je neustále napomínala a vychovávala, či dokonce s nimi bojovala.
Je logické, že ženě připadá celá ta muži stvořená a jimi řízená společnost mimoňovská: s kamarádkami ji pak často probírají a propírají jako nepřetržitou řadu důkazů, jak jsou ti muži úplně mimo. A že odmítá přijmout fakt, že boj za vlastní emancipaci musí nejprve prohrát, aby nakonec vyhrála svou původní ženskost a samu sebe. Že například změny v porodnictví nelze s muži porodníky vybojovat a stejně tak nelze partnerovi nařídit či vnutit změnu jeho života …
Opustil mě manžel Vůbec nechápu proč. Jsem dokonalá, napsala jedna blogerka, a je jedno, jestli jde o fabulaci, nebo autobiografickou zpověď. Z jídelníčku jsem vyřadila všechno, co tělu tak škodí. Vařím pohanku a mořské řasy. Kávu jsem vyměnila za karob, každé ráno začínám horkou vodou s fenyklem. Poslouchám své tělo, co mi říká. Co z toho plyne? Zatímco žena je naprogramována, aby se péčí o svůj zevnějšek připravovala podvědomě na těhotenství a předání genů další generaci, muž pupínky nebo díru na punčoše její nohy prostě nevidí (a když, tak jako půvabný doplněk její osobnosti): jeho vidění je tunelové, vidí jelena na obzoru, ale ne máslo, které už potřetí marně hledá v lednici.
A už naprosto nechápe, co se s ženou děje v rámci menstruačního cyklu: Například když mám menstruaci, tak si uvědomuju, že pro mě je tento týden krásnou a spirituální dobou.Tou nejspirituálnější. Nemůžu se v ten čas, kdy mi mé ženství dokazuje, že jsem ženou, věnovat něčemu tak malichernému a ubohému, jako je práce. Můj šéf to nechápal. Dala jsem výpověď. Nepracuji. Snažím se nalézt sama sebe. Tahle žena chvályhodně překonala dobou a kulturou naprogramovaný odpor k něčemu tak „špinícímu“, jako je menstruace, ale nemůže chtít po muži, aby chápal to, co ona prožívá. A on skutečně naprosto nechápe, proč na něho žena nemluví, ptá se sám sebe, co zase provedl, a když už to přežije, za měsíc je to tu znovu! A tak se reality ženy a jakéhokoliv muže naprosto rozejdou.
Ráda bych rodila doma. Nejlíp do vany. Úplně nejšťastnější bych byla, kdyby u porodu byly mé přítelkyně, Bohyně, ženy. Když jsem mu to řekla, koukal na mě jako blázen. Třicet let jsem na seminářích vyprávěl, proč si pes nerozumí s kočkou. Když totiž má pes radost (třeba se setkání se zajímavým chlupatým zvířetem), začne vrtět vodorovně ocasem. Jenže kočka švihá vodorovně ocasem jen těsně před útokem na myš nebo na ptáka. Když pes zdraví, zvedne packu. Jenže kočka zvedá packu, jen aby zaútočila, a překvapeného psa ťangne bolestivě do čumáku! Zkrátka pes si s kočkou porozumí, jedině když spolu vyrůstají od štěněte nebo kotěte: když se naučí rozumět jazyku toho druhého.
Pak jsem jela na týdenní spirituální pobyt. Bydlely jsme všechny v jednom velkém domě. Každý den jsme začínaly meditací. Naučila jsem se vnímat své tělo jako krásný nástroj. Očistila jsem si karmu. Pak jsme pily zelený čaj a říkaly si modlitby. Jenže jak tohle může kterýkoliv muž chápat jinak, než že se jeho žena zbláznila, navíc když pak jeho roli rádce a toho, kdo rozhoduje, nahradí nějaká terapeutka (nebo, jako v knize Michala Viewegha Biomanželka, dula): Měly jsme výbornou terapeutku. Hned poznala, kolik bloků v sobě mám. Zjistila, že se můj muž na mě neumí napojit. „To se musí zlepšit““ řekla mi. Končily jsme hromadnou koupelí v bazénu. Všechny jsme se svlékly donaha a navzájem si říkaly: „Jsi krásná.“
A tak dojde k očekávanému: Přijela jsem domů a načapala muže. Měl puštěnou televizi (ta vysává energii) a jedl párky. A k závěrečné i když dobře míněné akci, která ovšem muže, jenž to vše chápe ze své pozice ohroženého partnerství a dominance, utvrdí v pocitu, že se jeho žena neuvěřitelně nepřátelsky změnila, anebo zbláznila): Rozzlobil mě. „Chtěla jsem Tě vzít na tantrickou masáž, aby se naše duše spojily a ty jsi mě konečně pochopil,“ řekla jsem mu: „A místo toho se hněvám, protože jíš výrobek z masa a ubližuješ své karmě a ….“ A protože muž je tvor akce, vyřešil to zcela jinak, než jak doufala žena: Nenechal mě to doříct. Řekl, že toho má dost. Že s bláznem žít nebude. Že on se stěhuje. Odešel. Opustil mě…
Muž zkrátka není schopen si o emočních a vztahových věcech povídat, to při lovu jelenů nikdy neupotřebí. Když už ženě jednou nebo v období zamilovanosti (kdy se z hulváta puberty musel totálně změnit a zněžnět a nosit vám kytky, aby vás dostal) řekne, že vás miluje, nechápe, proč to později musí stále opakovat. On je spokojený a míří dál… zatímco žena pak píše na blog: Teď tady sedím a přemýšlím proč.
Jenomže když si pak žena začne kamarádkám stěžovat, že ji muž opustil, jen vlastně trénuje a posiluje ono základní žensko-mužské nedorozumění. Navíc také zřejmě platí (z mužsky komentátorského pohledu a odstupu), že žena, která není schopna se domluvit s manželem, se nedomluví ani sama se sebou.
S muži je třeba komunikovat jejich řečí. Nabízím jednoduché a v praxi ověřené řešení: pes je šťastný, kdož se mu stručně (jedním slovem, nanejvýš holou větou) řekne, co přesně má udělat, a když je poté pochválen a odměněn cukříkem nebo piškotem! Jednou mi napsala žena, která po sametu začala podnikat tak, že cvičila psy, a poté i ty slepecké, že si jednou přečetla můj článek na toto téma a že začala i se svým mužem komunikovat jako se svými pejsky: dávala mu jednoduché instrukce, co a kde nakoupit, nepřipomínala mu desetkrát, že ještě nevynesl koš se smetím, a pokaždé ho nezapomněla pochválit. Za pár měsíců pak napsala, že má krásný vzájemný vztah, že se přestali hádat a že i v posteli je teď, na stará kolena, velmi spokojená.
Tak, a teď, babo raď: myslím to všechno vážně, nebo ironicky?
