Všímám si toho již delší dobu: jisté nedovzdělanosti (jenž vede až k jakési povrchnosti) u dnešní mladé generace. A nejde jen o neschopnost psát správně a bez příliš častých pravopisných chyb, ale také o zásadní mezery v historii, a dokonce až o jakési pohrdání vzděláním. A platí to i o duchovních adeptech, jejichž mozek se sice postupně vyvíjí ke schopnosti zapojovat intuici (pravohemisférové myšlení ve vztazích), ale zapomínají při tom, že levá hemisféra k tomu potřebuje co nejvíc racionálních zdrojů. Intuice pak má víc dat a rozhodně chybu neudělá. Připadá mi, že se dnes celé západní, ale díky cocacolalizaci a macdonaldizaci i čínské a asijské společnosti ne a ne dostat přes pubertu: zůstávají v ní a i v dospělosti pak hrají své hry a hrají si, a baví se, dokud se neubaví k smrti.
Puberťáci a malé děti totiž vnímají v hustých vrstvách svých emocí, nikoliv v souvislostech. Nepracují na sobě – třeba tím, že trénují levou hemisféru a že se naučí spisovně psát – a dělají pak při internetových a jiných diskusích na sociálních sítích nesnesitelně snadné pravopisné chyby, i kdyby se jednalo jen o chybějící mezeru po tečkách a čárkách. Neumějí si všímat, nad drobnostmi a detaily mávají rukou. A jsou, zvláště pak adepti a adeptky duchovního rozvoje, dívky, přesvědčeni(y), že intuice vše vyřeší. Přitom neustálý trénink propojení mozkových hemisfér, tedy jak racionality, tak zvládnutých emocí a vztahů, je zvláště v dnešní chaoticky překotné době v mnoha situacích takovou kápézetkou (krabičkou poslední záchrany).
Není náhoda, že mé nejlepší čtenářky jsou starší učitelky: tím, že učí (děti nebo učně), že se musejí pružně nalaďovat na úroveň myšlení svých žáků, neztrácejí umění nalaďovat se i na nelogické, paradoxní a každodenní situace, a to jak na individuální, tak i celospolečenské úrovni. Osvícený nebo pravidelně a hlavně dlouhodobě a neustále sám sebe i na maličkostech trénující člověk intuitivně zušlechťuje svou mysl, a ta je stále efektivnější, protože nejen šetří energii, ale dostává se k řešením zkratkou, skokově, jako v kvantových počítačích. A jsem znovu u disciplíny, které buddhisté a zenoví učitelé říkají bdělé vědomí, já osobně se přikláním k pojmu pozornost.
Jaká škoda! Je mi to líto – a to je většinou to jediné, jak mohu reagovat. Většina mladých totiž na učitelsky přátelské a pozitivní upozornění reaguje netrpělivě, rovnou negativně a odmítavě: příliš si zvykli na to, že jejich intuice či mladistvě drzá arogance měly kdysi dost často pravdu. Bohužel ale nitky vedoucí od minulosti a neustále vršených souvislostí znalostí k i té nezašmodrchanější přítomnosti prostě nevidí. Podobně tihle krásní, výkonní a mladí suverénní konzumenti her a zábav neregistrují začínající profesní (dnes nejčastěji byrokratickou a ajťáckou) zaslepenost, anebo jednoduchý a přitom zbabělý rasismus, který je hned po ruce, zvláště v bezpečí davu.
Řešení všech zdánlivě neřešitelných problémů přitom existují, jen umět dívat se na ně v souvislostech. Například nedávná a nesmyslná bankovní intervence ČNB, stejně jako jiná politická a ministerská řešení neřešení: co takhle kdyby všichni ti souvislosti nevidící bankéři, ministři a politici měli v pracovní smlouvě dodatek o osobní hmotné zodpovědnosti pro případ chybného rozhodnutí, a jejich plat by musel náležitě a adekvátně poklesnout? Co kdyby všichni ti mladí a horliví soudci, novodobí prokurátoři a státní zástupci měli za sebou zkušenost vazby v české věznici (stačilo by, aby byli ve třetí ročníku na právech z výukových důvodu přepadeni a umístěni na pár dnů bez možnosti obhajoby do běžných cel předběžného zadržení)? Co kdyby každý politik a ministr musel projít psychotesty, tak jako každý řidič autobusu?
Současní mladí (a dokonce i čeští adepti duchovna) zdánlivě jen neumí pravopis a v návalech arogantní (kvazi)intuice mávají nad varováními i zodpovědností rukou. Ve skutečnosti se ale nedokážou vcítit do druhých, protože jejich mozky a ega myslí jsou zaměřené přednostně na ukojení vlastního požitku. Také proto jsou symptomaticky české dívky nejvášnivějšími kuřačkami v Evropě a blahobytem rozmazlení čeští mladíci spotřebují nejvíc piva a marihuany. Nejsou sami, práce psycholožky Jean M. Twengeové, která srovnávala dospívající studenty v sedmdesátých letech s těmi dnešními zjistila, že mileniálové, jak se jim v USA říká, vykazují o třicet procent vyšší míru narcismu, a mají podle různých dalších studií nižší empatii, nereálně vysoké sebehodnocení nebo vyšší sklony k materialismu.
Píše se o tom ve všech starých moudrých spiscích, stejně jako v nesčetných variacích soudobých příruček o tom, jak být šťastný a úspěšný: moudrý si umí všímat (souvislostí), je pozorný (k detailům) a celý život se tak pokorně a s respektem k tajemství nepochopitelného učí. Čeští školáci a vysokoškoláci jsou nadrnčeni informacemi, ale nezvládají je aplikovat. V souvislostech.
Přestože to tak ti, co nevnímají v souvislostech, nevidí, vyplývá z toho všeho obrovský pozitivní paradox: netřeba skály lámat a vrcholné výkony podávat. Stačí denně, krok za krokem (jako když se denně naučíte tři znaky a pět slovíček a za rok dva umíte čínsky), něco vylepšit, a vnímání souvislostí se stane běžnou rutinou, a každý den je pak pozitivně myslící a jednající člověk moudřejší… a více souvislostí vidí. Čomolungma lidského života není vytvářena ze skály, ale z malinkatých tvárných detailů. Které všechny spolu souvisí natolik, až pak vypadají jako nejvyšší hora světa. Nejen v tom je člověk, který ji vrší, a žije v souvislostech, božský.
