Je to na policích knihovny úctyhodná řada: devadesát devět brožovaných „knih“ společensko-kulturní revue Prostor už zaujímá nějaký ten fyzický prostor, určitě také docela dost i váží, a obsahuje až nesčetný počet témat (rozhovor a komentářů), co se týká společnosti, kultury a umění, ale také snů a hvězd a psychologických komentářů, ale také kreslených vtipů a koláží jako ilustrací. Hned po sametu začal původně samizdatový časopis vycházet pravidelně (od čísla 10), v roce 1994 sice na rok a půl z finančních důvodů vycházet přestal, ale od roku 1996 již opět svým pravidelným čtenářům, kteří raději sáhnou po náročnějším než obrázkovém čtení, přináší inspiraci i potěšení jak ze čtení tak možnosti být in-formován.
Měl jsem tu čest ochutnat redakční ruch zvláště v tak i pro mě úrodném roce 1992, kdy se v Praze konala 12. mezinárodní transpersonálně-psychologická konference (na kterou si přijelo na 800 Američanů spolu s dalšími čtyřmi stovkami Čechů do místností a sálů Obecního domu vyslechnout přednášky největších osobností tehdejšího myšlenkového světa), a tak po jednadvaceti letech, u příležitosti vydání „kalifornského čísla“ (navazujícího právě na číslo 22, věnovanému některým slavným osobnostem neortodoxní vědy a nezávislého myšlení tehdejšího období), mám na co vzpomínat.
Byl jsem příjemně vzrušen možností po tolika letech praxe navázat na to, čím jsem velmi aktivně (překladatelsky, popularizačně i lektorsky) žil v 80. letech a v první polovině 90. let, a také zvědav, jaká nová jména mezi známými kalifornskými, rozuměj, esalenskými osobnostmi psychologie a duchovních nauk se mezitím objevila. Přesto, že jde nadále jen o literaturu a čtení o koláči, hledač praktických metod cest k objevení svých potenciálů a duchovnosti se nenají, nebyl jsem zklamán: rozhovory a články i mně, účastníka několika dalších konferencí (například v Irsku anebo právě v roce 1995 v Kalifornii), tlumočníka a-nebo překladatele takovým osobnostem, jakými byli (a někteří stále jsou) Rupert Sheldrake, Ram Dass, Jill Purceová, Alan Watts, Carl Pribram, Johnn Lilly, Ralph Metzner, Terrence McKenna, Jack Kornfield, Thich Nhat Hahn, Matthew Fox, Fritjof Capra, Ilya Prigogine, Rianne Eisler, Marilyn Fergussonová, nebo později Christopher Bache, Fred Alan Wolfe, potěšily.
Co tedy mohu současnému hledači skrytého moudra z pozice někdejšího svědka a pamětníka doporučit? Články Druhá vlna výzkumu psychedelických látek Ljubomira Baranoviče, Rozmlouvání o smrti se Stanislavem Grofem které zprostředkoval Viliam Poltikovič, Kalifornské inspirace k integrálnímu životu Jiřího Zemánka a přímo navazující text Stanislava Grofa Archetypy a sociopolitická hnutí v dějinách, ve kterém mi ale přece jen stále chybí důraz na praktičtější náhled na celou společnost i psychiku individuí tak poškozující formu běžné medicínské praxe v porodnicích, a nakonec i rozhovor s učitelem zenu E. E. Brownem (se kterým se také pojí má jediná výtka k úrovni překladu: navíc se v textu objevuje spojení Suzuki Rochi str. 152 a pak zvláště na str. 154 Mistr Rochi. Japonské slovo róši, v anglické transkripci roshi, znamená totéž co Lao C´, tedy starý (zkušený) učitel, v duchovním světě všemi respektovaný duchovní mistr. Zatímco angličtina nemá hlásku eš, přepis japonských slov do češtiny je snadný. Píšeme a vyslovujeme Hirošima, Fukušima atd., nikoliv ve zbytečné dvojí transkripci Hiročima, Fukučima. V článku je zmiňován učitel Suzuki, a nelogičnost přepisu vynikne právě v neověřeném a chybném spojení Mistr Rochi, tedy Učitel učitel, nebo Mistr mistr). Zato vůbec nesouzním s názory mystika a terapeuta Martina W. Balla v rozhovoru, který nese (nomen omen) symptomatický (a více o dotazovaném, než o současné situaci spirituality a hnutí lidských potenciálů v Kalifornii vypovídající) název Ego vytváří iluze.
Nový světový názor se často projevuje nejprve kulturní imaginací… citoval Jiří Zemánek znalcc historie Esalenského institutu Jeffrey Kripala. I my jsme to tady v Čechách zažili (viz třeba mé vzpomínky na nedělní varhanní koncerty u sv. Jakuba v polovině 60. let min. stol., které podle mne předznamenaly pražské jaro, nebo rozmach rockové hudby v 70. letech s následným procesem s rockery a vznikem Charty 77 (jako předznamenání sametové změny ideologií). Role takových čtvrtletníků, jakým je v celkovém kontextu (zvláště dnes tak nezbytné) kultivace české kulturnosti revue Prostor, je právě z tohoto pohledu nezastupitelná (i když ovoce těchto stromů evangelijních poznáme až v dalších generacích). A třeba tak jako mně kdysi pomohly rozhovory i osobní setkávání s esalenskými osobnostmi předchozí generace, tohle číslo revue snad pomůže současným aktivním hledačům teoreticky a čtenářsky objevit a pak prakticky kdekoliv ve světě, třeba, jako Veronika Goldová v rozhovoru Škola nové kultury, v kalifornském Esalenu) následovat výzvu k celistvému životu ve fragmentovaném světě.
