Moudrost přísloví, pranostik a proroctví byla mnohokrát uznána a prokázána – ale jen těmi, kteří měli a mají oči k vidění, uši k slyšení a nosy k čichání… V zenu často vysvětluji, jak málo vidíme (nebo lépe řečeno, jak vidíme jen co chceme vidět), a v muzikoterapii jsem často při pokusech naznačit, že pro uši, tedy pro program jak slyšet jen to, co nám řekli abychom slyšel, vlastně neslyšíme, narazil. Rád bych naznačil, jak moc (sobě i nám všem) špatně porození a veřejně pasivní majitelé politických a mediálních pravd škodí tím, že si v predátorském duchovním paradigmatu současnosti jednostranně užívají, a jak ani nevidí, protože toho nejsou schopni, jak tím škodí … a jak moc si také (i nám všem) škodí i kuřáci, když pro své zničené čichové buňky necítí střemchu ani na pár kroků před sebou.
Naši vzdálení předkové neznali vědecké ani filosofické abstrakce, v nichž se později posvátnost přírody ztratila. Přírodu bezděčně uctívali, přinášeli oběti jejím bohům, pociťovali pokoru a strach před každou vyšší nadosobní mocí, napsal Josef Šmajs (v eseji Souvisí ekologická krize s predátorských duchovním paradigmatem kultury?), a pokračuje: Aniž by si to přáli, jejich (levohemisférová) genialita zakládala silně antropocentrický přístup, v němž idealizované veličiny nahrazovaly realitu a v němž byla příroda překryta důmyslnými substancemi a atributy, příčinami a účinky. Teoretická elegance tohoto vidění skutečnosti, jemuž se dostalo obecně srozumitelné podoby v novověké galileovsko-newtonovské vědě, dodnes bohužel formuje žáky a studenty, nasazuje jim falešné brýle, jimiž nejsou s to rozpoznat, že dnešní vědění, technika, výroba i politika nebezpečně rozšiřují lidské druhové sobectví. Zenové kóany na ně!
Chci v jakémsi delším popisku k fotografii typické scénky na dvoře vnitrobloku domu kde na Smíchově bydlím naznačit, jak moc jsme, i v oblasti čichu, zmanipulováni (maminky nám říkaly tohle voní a tohle smrdí, a my se přizpůsobili), ale hlavně jak kuřáci, kteří mají čichové buňky v nose poškozené a nakonec zničené, svět kolem sebe vnímají velmi omezeně, zcenzurovaně a ploše. Píši a říkám těm, kteří se nebojí to číst a slyšet, jak efektivně a nenápadně kouření (bažení po nikotinu) podporuje ego, jak zbavuje kuřáky posledních ozvěn empatie, a jak právě také na kouření (s)končí evropská civilizace (co udělala ohnivá voda, tedy alkohol, indiánům Ameriky, to udělal a dělá tabák bílým tvářím).
Z poboček několika bank si pravidelně několikrát za den na dvorek vycházejí úředníci a účetní náruživě zakouřit a zatelefonovat. V rámci jara a hezkého počasí nám teď rozkvetla střemcha. Velikánský strom provoněl celý prostor mezi domy, a vždy, když kolem něj procházím (když kolegovi venčím psa), vděčně nasávám vůni přírody. Občas si střemchy vychutnávám (načichávám) i z balkónu druhého patra, to když vítr foukne směrem ke mně. Nedávno jsem se vyšel na balkón nadýchat čerstvého vzduchu, a zkusit, jestli je vítr příznivý a přivane mi vůni střemchy, a dole jsem uviděl a uslyšel dva úředníky, jak si vášnivě zapálili a labužnicky nasáli vzduch… spáleného tabáku. Střemcha jim byla lhostejná, protože ji necítili!
Bankovní a jiní kuřáci necítí, jak je to, co a jak dělají, a to, jak se k sobě, a hlavně přírodě (střemše) chovají, ignorantské a majetnicky dlouhodobě škodlivé (svět jim nevoní). A samozřejmě jim také nedochází, že (jak popisuje dále odborně Šmajs důsledky) ekonomika je sice vůči kultuře namířena protientropicky, ale vůči přírodě entropicky (i když nejprve jen slabě a lokálně). Od počátku rozbíjí nejorganizovanější ontickou vrstvu planety, přirozené ekosystémy… Po průmyslové revoluci (tedy už s pomocí vědy) se však ekonomika stále více obrací i proti ostatním evolučně vytvořeným strukturám, které považuje za pouhé suroviny či energii…
Pro kouřením zničený nos dnes mnozí výkonní a úspěšní lidé totiž střemchu (a vedlejší šeřík a svět kolem sebe) opravdu necítí, a ani nemohou… A sestupná spirála (individuálního a lokálního) vývoje ke lhostejnosti nemá (kromě případného víkendového výletu na cyklostezce) konce: poškozený čich znamená také stále horší chuť: jídlo už nechutná jako dřív. Nespokojenost narůstá stejně jako nepozornost a potřeba zvyšovat dávky (nikotinu, sexu, piva, peněz, a tedy i bezohledného sobectví)… okolí nebo tělo začne pomalu vynechávat. A člověk začne smrdět, což nekuřáci poznají i na dálku. A tahle republika vede světové žebříčky kouření v kategorii dívek, a jeden aby vydělával stále víc na stále dražší omlazovací kúry v rámci sobeckého kultu mládí. A kolik dalších lidských možností (pozorného vnímání světa) máme, kromě poškozeného čichu, ztráty empatie a zodpovědnosti za stav krajiny a klimatu, citu pro spravedlnost, ochoty pasivně kolaborovat a potřeby silné ruky atd. atp. (také medikalizovaným hormadným porodem, začouzením a hormonálně zaplaveným potravinavým řetězcem atd.) poškozeny a přitom si toho nejsme vědomi?
Globálně vzato, přírodě jako globálnímu výrobnímu podniku, který v pustém a studeném vesmíru vytváří podmínky i všechny polotovary pro lidské podnikání, nebyla dosud přiznána ani náležitá ekonomická hodnota, ani analogická morální a právní subjektivita, jakou má v protipřírodní kultuře každý podnik. Nic zase až tak nového pod sluncem, když se už novověkým myslitelům zdálo, že předmětem filosofie a humanitních věd musí být člověk, který byl od antiky považován za míru všech věcí… Současně s tím mnozí badatelé věřili, že člověk už není přírodní bytostí, že díky kultuře stojí nad přírodou. Důsledek vidíme (když chceme) a cítíme (když můžeme) kolem sebe: Přírodní hodnoty tedy existují objektivně, vytvářejí vysokou hodnotu přírody o sobě… Nadměrná hospodářská činnost i lidská spotřební aktivita přírodu destabilizují, nevratně poškozují… V ekonomické teorii, ačkoli to zní neuvěřitelně, příroda zatím hodnotu o sobě nemá.
Současní ekonomičtí a další odborníci a myslitelé pro oči (upřené k lepším zítřkům a neustálému produkčnímu a spotřebnímu růstu) nevidí, a pro uši varovné hlasy neslyší, a pro kouřením znecitlivěné nosy necítí, že hlubší podstata problému spočívá v tom, že proces zhodnocování přírody… je fakticky jejím ničením a znehodnocováním. Jde o zcizení bez možnosti návratu původnímu účelu i původnímu „majiteli“. Jde o krádež spojenou s rozbitím či poškozením původní přírodní formy, kterou, až výrobek doslouží, už nebude s to obnovit ani kultura, ani příroda.
Chci tímto delším ač opět marným popiskem k lokálně bezvýznamné, ale příznačné fotografii těm, jejichž srdce ještě nezkameněla, opakovaně připomenout, že globální důsledky naší dobyvačné kultury existují také díky špatně porozeným a tedy (s absencí empatie pro přírodu i vůni střemchy) přírodu odevzdávajícím blahosklonně kazisvětským egoistům.
Článek Josefa Šmajse končí pádně a (dnes již nám všem žel) až naivně nevyslyšitelným plácnutím do cunamických vln zisků tabákového průmyyslu a nezastavitelně rozjeté produkce zbytečností: Pokud by pozemská příroda nebyla nynější spotřební kulturou zbytečně přetěžována, mohla by, tak jako kdysi, z velké části recyklovat i její odpad a amortizované produkty. Bojovat v novém biofilním paradigmatu s přírodou by mělo být spojeno nejen s morálním odsouzením či s neodpustitelným hříchem, ale i s právním proviněním. Příroda je nejen nejvyšší hodnotou a absolutní mocí nad lidmi a kulturami, ale i přirozenou matkou všech lidí a kultur. Snad jen pro obecně nízkou úroveň biologického a filosofického vzdělání (ale hlavně pro traumatické porody, drezurní výchovu, formální vzdělání a absenci přechodových rituálů, mimo jiné…) dnešní veřejnosti může nynější pragmatická politika svým souhlasem s rabováním Země „ústavu“ planety nechápat a beztrestně porušovat.
Jinými slovy, stát pod úchvatně rozkvetlou a pronikavě příjemně vonící střemchou, a zároveň ji ignorovat, protože necítit její vůni, by mělo být, při vší úctě k potenciální globální empatii, lokálně trestné.
