Zažil jsem už v této zemi leccos. Například vědecky zdůvodněné časné odstavení, náhradu kojení umělou výživou a společné ustájení nemluvňat v jeslích, radikální odsouzení genetiky jako reakční pavědy. Že by tohle bylo pokračování sociálního inženýrství a splněním mladických ideálů? Nebo pokusem o soudní regulaci vývojové psychologie? Radkin Honzák
Cigarety nejen zkreslují chuť a čich, ale působí i na náš další smysl: na sluch. Tabák tedy významným způsobem přispívá k tomu, že ve světě obecně klesá schopnost slyšet. Tvrdí to vědci z Manchesterské univerzity, jejichž studii přinesl vědecký časopis JARO. Ať už jde o aktivní či pasivní kuřáky, muži a ženy vystavení cigaretovému kouři vykazují v průměru o 30 procent vyšší riziko než nekuřáci, že přestanou slyšet. Vědci se opírali o sluchové testy u téměř 165.000 mužů a žen ve věku od 40 do 69 let, kteří byli reprezentativním vzorkem britské populace. Výsledky v rozsáhlé míře potvrdily dřívější studie a ukázaly, že hluchotou je postiženo v průměru 30 procent kuřáků. Vědci také zjistili, že mezi nebezpečím ztráty sluchu a množstvím cigaret je přímá souvislost… Mnohem znepokojivější je však to, že vědci opět prokázali, že je pasivní kouření téměř zrovna tak škodlivé, jako přímé holdování tabáku. U osob vystavených cigaretovému kouři dvě až devět hodin týdně nebezpečí hluchoty vzrostlo na 28 procent. Jestliže byli lidé vystaveni kouři více než deset hodin týdně, vzrostlo toto nebezpečí na 39 procent. Studie také ukazuje, že omezení kouření nebezpečí ztráty sluchu snižuje. Jestliže člověk přestane zcela kouřit, může toto nebezpečí dokonce eliminovat,“ dodává profesor Piers Dawes. Tato informace tedy může být pro kuřáky silnou motivací: nikdy není pozdě přestat!
Inspiruje mne naprosto všechno: žijeme v neskutečně zajímavých časech. Politika, glit art, psychologie, vesmír, matematika, jazykověda, programování, všechno vstřebávám. Obklopuji se lidmi, kteří vědí víc než já a můžeme se navzájem obohatit. Každý životní moment je naprosto unikátní. K tomu, že jsem si to uvědomil, mi pomohlo cestování, čtením zodpovědné užívání psychotropních látek a praktikování každodenní empatie ke všem bytostem… Mám pravidelný de ní režim, nejprve si zapíši sny, pak cvičím, dám s kvalitní snídani a zelený čas a pak čtyři hodiny píšu a hodinu se zabývám maily. Snažím se končit okolo třetí, udělat si volno, jet někam na kole, do kina, na výlet, večer si někdy zamedituji…O Česko se nezajímám, divím se jak jednoduché je zkorumpovat režim, vládne tam klientelismus a korupce, ale nemusí to tak být. Bezbřehá adorace kapitalistického snu je jen jednou z možností, kterou si přece lidé mohou vybrat. A je jen na nich, jestli si vyberou cestu, kterou jim někdo jiný nalajnuje, nebo takovou, kterou si spoluvytvoří bez lži a nenávisti. Domov je pro mne tam, kde se cítím dobře, i Ostrava má svoje krásy, lesy, unikátní syrovost. Ale vidím taky znečištěné prostředí, vysokou nezaměstnanost. Rád se tam na chvíli vrátím, ale žít bych tam nechtěl.. Uvědomuji si, že podporuji hnutí Occupy, ale zároveň pracuji pro obří korporace. Pracuju na Applu, což znamená, že svými penězi podporuju nechutné pracovní podmínky v Asii, objednávám věci přes Amazon, což znamená to samé v jiných částech světa. Můj život je protkán velkými korporacemi tak důkladně, že proces odmotávání může trvat roky i dekády, stále si v sobě přebírám, co přesně je další správný krok. Tvrdit, že mám všechny otázky i odpovědi, co se mne týká, by byla lež. V hrubých rysech ale vím, k čemu směřuju… Český scénárista komixů Aleš Kot (ročník 1986), který od roku 2009 žije a podniká v USA, A212/2014
Svět je celý hrozný. Mír je velký div. Tento pocit ústí ve velký strach: dovedli bychom si ubránit Evropu? Kdybych musel vzít do ruky zbraň, řešením by zdálo se mi se sám hned zabít. Ludvík Vaculík, LN 3. 6. 2014
Že z rodičů přehází genetická informace zapsaná v DNA, ví dnes každý. Epigenetická dědičnost ale přináší další kapitolu příběhu: ne všechno, co dědíme, je zapsáno v písmenech DNA… Zdá se, že naše zdraví závisí na tom, s jakou chemikálií se setkala naše prababička…Sedmiměsíční hladomor v Holandsku (1944) měl řadu následků nejen v příštích letech, ale ještě po čtyřiceti letech zůstaly děti tehdy malých novorozenců malí a děti dětí, které zažily hladomor v prvním trimestru těhotenství byly obézní a náchylní k cukrovce… Zkoumáme dnes chemické změny histonů, jakýchsi soudků, na které se v buňce namotává DNA. Případné změny jsou klíčové a ovlivňují i takové stavy, jako je obezita u lidí. Znovu poznáváme, že jsme teprve na počátku poznání co je to člověk: ne nadarmo bývají molekulární genetikové dneska přirovnáváni k astronomům, kteří právě dostali do rukou první dalekohled a udiveně se rozhlížejí kolem. Genetik a katolický kněz Marek Vácha, LN 14. 6. 2014
