Zatímco většina článků současného entertainmentu (zábavných médií) se číst nedá, sem tam se objeví něco chytrého a promyšleného. Celé roky sleduji statě politologa, ekonoma a publicisty (stále žijícího a pracujícího v Německu), Petra Robejška. Jeho zamyšlení s názvem Konec snu o globální demokracii (MF Dnes 23. 8. 2014) přesně a svým způsobem nemilosrdně „nastavuje zrcadlo“ blábolům současných politiků a (makro)ekonomů. A proč selhala i média (coby hlídací pes demokracie)? Čtěte níže a užijte si přesných formulací a logických závěrů…
Místo globální demokratizace došlo po roce 1989 ke globální ekonomizaci politiky a v důsledku toho ke sbližování metod vládnutí mezi západními demokraciemi a autoritářskými státy. Potíž je ale v tom, že byl ekonomizován i sám obsah politiky. Politicky rozhodující je dnes jen to, co je počitatelné, a politickou hodnotu má jen to, co má také tržní cenu.
Ale také demokratický model vládnutí zvyšuje svou politickou „konkurenceschopnost“ tím, že své občany zbavuje moci: díky tomu totiž zrychluje a zefektivňuje rozhodovací proces.
Současný způsob vládnutí vystihuje pojem paternalismus: rodičovská role státu vůči občanům. K autoritářskému paternalismu patří ruská „řízená demokracie“, čínská vláda stranické oligarchie, ale i vláda moudrého vůdce, kterou známe od Lee Kuan Yewa ze Singapuru. Demokratická verze paternalismu je spojená s pojmem expertokracie a s chápáním společnosti jako číselného agregátu v počítači poradenské společnosti.
Záchrana bank v roce 2009 je nejkřiklavějším důkazem toho, že se z (oprávněné) podpůrné role politiky vůči hospodářství již dávno stala role služební. Primát politiky vystřídal primát ekonomiky. A tak mohlo před pěti lety dojít k nenásilnému mocenskému převratu. Demokratické kontrolní mechanismy nedokázaly zabránit tomu, aby se jeden sektor společnosti (finanční průmysl) zmocnil vlády nad zemí.
Jelikož cílem politiky není nic menšího, než rovnovážný vývoj a stabilita společnosti, je třeba, by vedle sebestředných politických stran, politiků bloudících v džungli právních předpisů a expertů zhlouplých svým jednostranným věděním více rozhodovali občané.
Nestačí přitom, aby si elity milostivě nechaly vzít trochu moci. Ony samy musí vytvořit takové struktury vládnutí, ve kterých je účast obyvatel pevně zabudovaná. To je nutné a možné zejména na komunální úrovni.
Doba, ve které žijeme, je postmasmediální. Veřejný prostor ovládla místo médií, která šířila informace, medialita – nekonečný proud informací, polopravd, pomluv, lží, nesmyslů a legrácek, napsal Karel Hvížďala (LN 9. 8. 2014) v článku Co je úkolem novin naší doby, který s názvem vpisků také úzce souvisí: Současně se mediální krajina fragmentarizovala. Je třeba zkoumat potřeby úzkých cílových skupin – už nelze tak snadno ovládat duševní procesy mas, jak dokazují i voličské ztráty tradičních stran, protože tak jako krajina mediální se fragmentarizuje i krajina politická.
Tmelit a sjednocovat současnou demokratickou společnost je ovšem obrovský problém. Jak napsal v knize Ego-Das Spiel des Lebend Frank Schirrmacher, veřejnost je prostoupena, zpracovávána velkou manipulací, která si vymodelovala jako symbol spěšného a napodobováníhodného člověka egoistu, který vše činí jen pro dosažení svého cíle, aniž by dbal na to, jak se to dotkne ostatních…
Z těchto představ vyrůstá nové sociální monstrum, pro něž je charakteristický egoismus, nedůvěra a strach a které neumí nic jimného než se domnívat, že všichni ostatní mají v úmyslu ho poškodit. V takové společnosti už nic z toho, co člověk řekne, neznamená to, co vyřčená slova popisují.
Naše sebevražda je totiž dokonale maskovaná takzvaným informačním kapitalismem. Mozek této společnosti je neustále zaměstnán tím, aby zjistil, co lidé dělají, říkají, kupují. Je to nastražená past: bere nám právo představit si jiný svět, než je ten, který žijeme…
Současné ekonomické teorie (podle nichž mozky, trhy a státy pracují jako počítače a mají stejný software) mají v naší civilizaci stejné účinky jako kdysi marxismus: umrtvují společnost. Důsledkem je že nevěříme nejen ostatním, ale ani sami sobě. A právě proto se stáváme snadnými objekty cizí manipulace.. Naše subjektivita a individualita jsou nahrazovány vnucenými preferencemi.
Úkolem řádných novin je probrat nás z hypnózy, v níž nabýváme dojmu a přesvědčení, že lidská společnost v posledku funguje mimo rozpoznávací schopnosti našich smyslů, a tudíž je lepší se tím netrápit, nechat to být.
