Nebo na seně. Tak by se podle mne měl a mohl (trochu prognosticky) jmenovat (a probíhat, přes všechny řeči o moderním českém, kdysi ideologií poznamenaném socialistickém, a dnes kapitalisticky na zisk lékařů orientovaném zdravotnictví a porodnictví) blog jedné maminky o ideálním narození děťátka, který byl napsán a publikován na Štědrý den (tedy v čase jesliček). Anebo by titulek taky mohl ironičtěji a mužštěji znít: Trabantem ne vlastní vinou. Celé roky (mužsky, přiznávám, ale jsem jen posel dobrých zpráv) píšu a hovořím o prostém faktu: žena i co se týká porodu má tělo a instinkty jako Rolls Royce, ale zmanipulována porodníky a českým setrvačným oficiálním porodnictvím, se sebou a svým dítětem zatím většinou (většinou ne vl. vinou) zachází jako s Trabantem.
Vím, mělo by se především chválit, ale protože i v jiných blozích píši spíše pro budoucnost (staré psy a fenky novým kouskům nenaučím, zvláště když i americké ekoložky již v 80. letech min. stol., po dvacetiletce marných snah, zjistily a publikovaly, že je efektivnější prosadit nové zákony než se pokoušet novelizovat ty staré), pokusím se opět naznačit, že prakticky téměř vše v našich životech záleží na tom, jak se narodíme, a že právě tím můžeme životy svých dětí a dalších generací velmi ovlivnit, a také to tak děláme. Posledních tři sta tisíc let (kromě posledního století v některých částech světa) se lidé rodili na seně nebo na slámě. Evoluce porod vyvíjela tak, aby probíhal v přírodních podmínkách, v teple, šeru, intimitě. Tak jako u bodlin ježků ale nemohla počítat s pneumatikami automobilů, ani u savce homo sapiens nemohla předpokládat dezinfekci, ostrá světla, natahování novorozence, kapání do očí, bodání do patičky, oddělením dítěte od matky, tým rodičce neznámých lidí v rouškách a bílých pláštích…
Právě proto, že nemám co ztratit (nejsem porodník ani pediatr), za těch posledních patnáct let jsem prostudoval o přirozených porodech co se dalo, a celé roky zprostředkovávám ženám a nastávajícím maminkám pozitivní informace o těhotenství, porodech a ženství, mne níže citovaný příklad pozitivního popisu něčeho v podstatě negativního (čerstvá maminka nechť to případně nebere osobně) optimisticky píše o svém druhém šestinedělí) opět nadzvedl: myslím to upřímně a jako vždy preventivně, a tak nemohu nepoznamenat a nenaznačit (dnes už i na základě rostoucího počtu šťastně a zdravě, protože bez jakýchkoliv lékařských zásahů porozených dětí): ideální a možný porod, a šťastné a optimální šestinedělí, je něco poněkud jiného, než co, při vší úctě, popisuje ve svém blogu maminka novinářka.
Jenže, zdálky a občas osobně vídám vyrůstat přece jen několik dětí, které se narodily svým maminkám (při troše základní pozornosti na své dítě evolučně a instinktivně vyladěným rodičkám, v jejíchž tělech se díky přirozenému porodu změnily jak hormonální hladiny, tak struktura mozku – především se neuvěřitelně vylepšily smysly, speciálně čich a sluch) přirozeně příjemně, prakticky bez bolesti, možná namáhavě, ale slastně, rychle a bezpečně, a tedy neplakaly, nikdo je netrápil zbytečnými vyšetřeními, hned se mohly doplazit k prsu matky. Navíc tihle přirozeně jako na seně nebo na slámě (tedy nikým a ničím nerušeni, v intimitě chléva, tedy domova) porození novorozenci prakticky nepláčí, jen se (se svými rodiči) smějí a broukají… a proto jsem rozpačitě smutný, když čtu:
Tak máme doma dvě děti. Začátkem prosince jsme si domů přinesli holčičku, se kterou právě prožíváme šestinedělí. Připadá mi úžasná, ke štěstí mi stačí jen ležet a pozorovat ji. Kdyby mi někdo řekl s prvním dítětem, že šestinedělí si lze „užít“, asi se mu vysměju… Svěřuje se podruhé čerstvá maminka a k její radosti je třeba jí pogratulovat. Přes tento velmi mírný pokrok v mezích českého rození dětí ale s lítostí a s přáním pozitivní změny v budoucnu pokračuje: Naše první miminko Kryštof dokázalo brečet i šest hodin v kuse, v noci nespalo a vše jsem přežila jen díky rodině a manželovi, který si vzal dovolenou a denně dítě večer uspával houpáním na gymnastickém míči… popisuje blogerka u nás kupodivu běžný stav věcí ma- a miminkovských. Naznačuji už hezky dlouho, že novorozenecký a kojenecký pláč není přirozený, ale jen upozornění dítěte, že je něco špatně. Většinou je to způsobeno rutinními a zbytečnými a necitlivými a u nás stále běžnými (před letitá doporučení WHO) zásahy lékařů (a prostředí a personálu) při porodu, a následnými komplikacemi.
Teď, podruhé, po pěti letech, je všechno úplně jinak. Naše druhé dítě spí líp… Můj manžel zafungoval jako perfektní tatínek už od prvních chvil. Naši dcerku první dva týdny po narození koupal a přebaloval jen on. Hm. Spí líp… což znamená, že také pláče. A hlavně: první dva týdny jejího života, kdy dcera neměla prakticky neustálý kontakt s matkou (ač je třeba manžela pochválit, stále je jen jakási náhražka), nemohl zafungovat tzv. bonding (životně důležitý pro miminko, ale zároveň pro matku ve smyslu optimálního hormonálního vyladění jejího mateřství). Kdo pátrá nejen v oficiálních zdrojích, najde informace např. o negativním vlivu naprogramování imunitního systému dítěte jinými než mateřskými bakteriemi, o lékařskými tzv. rutinními zásahy přerušeného přirozeného procesu vývoje mozku miminka (zvláště chlapce, jehož mozek si právě pro stresové stažení nevyvine hardwarovou možnost v pubertě a dospělosti propojit příslušné části mozku a naučit se být si sám sebou jistý a umět riskovat rozhodnutí) atd. atp. Pro porovnání: mám možnost vidět, jak se vyvíjejí doma bez sebemenších komplikací a měření a natahování porozené děti: nepláčí, jsou nádherně samostatné, ale zároveň instinktivně rozumné, nadšení průzkumníci světa věcí i jiných dětí a lidí. Jejich maminky jsou také plny intuitivních sebe-vědomých rozhodnutí, nevnucují dětem své představy, nechávají jim svobodu a volnost.
Vím, že to nebude pořád idyla. A že mít dvě děti je dvojnásobná práce. Už jsem si taky vyzkoušela, že je možné kojit, zatímco staršímu dítěti mažu chleba ke snídani. A vím, že bude hůř. Ale věřím tomu, že radost z dobře prospívajících dětí mi vyváží všechnu práci a starosti. Zatím si to s nimi užívám a jsem za ně moc ráda. Mít spokojenou rodinu a zdravé děti je podle mě ta nejlepší věc na světě. Je to sice patetické klišé, ale jsem v šestinedělí a k tomu trochu patosu patří… plánuje si šťastné mateřství blogerka novinářka. Moc bych jí to přál, ale jsem (bohužel více než ona a jí podobné) informovaný realista: u prvního chlapce zvlášť, ale i u dcerky ji a jejího manžela možná čeká celá řada postupně se objevujících viditelných (nebo i jen občas v chování a v reakcích jejích dětí se projevujících) malých či závažnějších handicapů. Jinými slovy, původně mohlo jít o do detailu zázračný Rolls Royce, nakonec z toho všeho naprosto zbytečného omezení porodními a šestinedělními traumaty je také jezdící a jakž tak fungující Trabant (přičemž mezi většinou jiných Trabantů si nikdo neuvědomí, že jde o ctnost z nouze a vše mohlo být daleko dokonalejší)…
Nevyčítám, neinformované rodičky neobviňuji (něco jiného ale jsou také kdysi špatně porození současní porodníci, kteří už profesně tuší nebo dokonce ví, co a jak všechno dělají špatně), jen pokolikáté asi marně konstatuji, že všechno je jinak, a děti by se mohly a měly rodit v klidu, v šeru, intimitě a orgasmickém bezpečí, bez pláče, s otevřenýma očima a úsměvem od prvních vteřin. A prvotní program nahraný do mozků (raději na seně či slámě než ve sterilním a bakteriálně a atmosférou nepřátelských porodních sálů porozených) budoucích potenciálních géniů by měl a mohl program šťastných zvědavých a soucitných Einsteinů, DaVinciů a dalajlamů – spíše než program snadno zkorumpovatelných a zištných egoistů, bankéřů, politiků, nebo dokonce teroristů.
Naznačuji, a omlouvám se na značně přehnané přirovnání, že i diktátoři bývali malí kluci, chtěli třeba malovat, vystudovali psychologii, milovali psy… ale neviditelné handicapy v programech jejich mysli (v dětství a v mládí snadno preventivně odstranitelné) nakonec zafungovaly. Tedy, jinými slovy, stále umanutě tvrdím, že porod na seně (či slámě) by ve smyslu optimálnějšího vývoje lidstva mohl být a asi i byl (u zdravých, kterých je i u nás asi 90%, a porodníky nevystrašených rodičkách, těch je, pravda, daleko méně) bezpečnější a pozitivnější, než porod s nadstandardem císařského řezu v porodnici.
Naznačuji zároveň (zvláště ženám), že ona (nejen jesličková) naděje je tu ale s námi, potenciálně, stále a pořád: v každém (ideálně, symbolicky na seně jak jsem o něm již psal, nebo na slámě porozeném) novorozeňátku.
