Jak tak stále splašeněji ubíhá nejen mně, ale i Evropě a světu, čas, a jak tak sleduji absurdistánský vývoj u nás, přepadají mne a upomínají vzpomínky na stále větší počet marných pokusů přemluvit onu mlčící většinu k jakékoliv akci. Jistě, sem tam (jednou za uherský rok) napíše někdo, koho nějaký blog nebo seminářové či přednáškové (nebo dokonce workshopové) popostrčení nepustilo a teď třeba organizuje nějakou velkou přece jen duchovnější (a neprodejní) akci. Ale počet zbytečných nedokonalostí, a dokonce lemplovství se neumenšuje, ba právě naopak.
První téma je obvyklé: vzhledem k tolika letům a blogům věnovaným ženám (a v rámci důchodcovského pouličního vyhýbání se kouřícím ženám všech tvarů a typů a převážně mladého věku na chodnících a tramvajových zastávkách, viz nedávný blog Kuřácká karma) konstatuji, že zatímco naprostá většina mužské populace (až na několik výjimek aktivních organizátorů mužského převážně letního setkávání) se opravdu nechce a nehodlá (kromě nových forem adrenalinových zábav či výměny typu chytrého mobilu) jakkoliv změnit, o mnohých aktivních ženách se tohle říci nedá: ty se měnily a změnily. Jen pochybuji, že tím (i pro ně) správným směrem. Mnohé hrají své role (úspěšných podnikatelek v manželství), ale ženské (adjektivum) spíš nejsou.
Už jsem na toto téma občas zabrblal: tyhle bohyně se za poslední dvě dekády opravdu změnily… ale opravdu jen ve vztahu k sobě samým. Lépe o sebe pečují, více si užívají, ale zároveň více vyčítají partnerům jejich vlastnosti (rozuměj: chyby) a rychleji je (při sebemenších náznacích potíží v komunikaci) nahrazují. Podtitulek jedné zprávy je nanejvýš výstižný: Čím dál více vdaných žen si dnes ve společnosti i nadále drží svou seriózní masku, avšak v soukromí ze sebe všechno, co je svazuje, doslova strhávají… a hledají si na síti muže, s kterými by mohly v sexu zakusit něco zcela nové, intenzivní a bouřlivé.
Studenti si mi občas postesknou a povypráví, že je ta jejich opět vyhnala nebo vyhrožovala vyhnáním, že jsou z toho každotýdenního přepínání programů (podle stádia v menstruačním cyklu) z milenky do sarkastické dračice a vyčítavé uječenky unavení, a že se při čtení některých mých blogů uvolní až rozesmějí zjištěním: To je přesně o té mé… Jistě, i tyhle ženy občas v náhlém afektu jakoby zapomenou na všechny své masky, vypadnou z kontroly a uvolněně se zasmějí (stále ta přirozenost v nich někde je) .Pak ale co nejrychleji nahodí běžně provozní status (a masku) suverénky a vše zvládající manažerky svého života. Jakoby pro všechno to mužské vzdělání a nápor reklam zapomněly, že každý ten jejich (zatím?) do nich zamilovaný partner je miluje i se všemi jejich nedokonalostmi… A jakoby jim ani po letech a třech rozvodech vůbec nedocházelo, že nevadí že je zkratka (na cestě k nepřetržitému štěstí) delší, zato je méně pohodlná (a emočně a finančně a energeticky mnohem náročnější)…
24. prosince jsem otevřenými dveřmi v domě nechtěně zaslechl nenávistně muže a děti okřikující nervózní maminku (celé roky radím ženám, ať se nestresují, že Vánoce by měly být svátky klidu a míru, a že muži a dětem je jedno, jestli ještě honem vymění ty záclonky, naopak, jsou už hladoví a z ní a třeskutě nezvládnuté každoroční situace právě tak nervózní). Pro uklidnění feministicky naladěných žen, které také podlehly virtuálnímu diktátu nutnosti mít všechno, byt, večeři, muže i děti nalajnovaně zorganizované a zvládnuté, podotýkám: muž právě vymetal předsíň, měl před bytem vyrovnané kbelíky, ve kterých hodlal vynést smetí, a uklidňoval manželku několikerým voláním já ty ryby jako vždy rád osmažím, s tím si nedělej starosti… Totéž v bleděmodrém jsem zažíval již v době dětství, v domácnosti u první i druhé tchýně… nic se nemění. Tož tak…
Čím víc léků, tím víc rakoviny (depresí, bolesti). Kde udělali soudruzi chybu, ptá se řečnicky dr. Hnízdil, a píše o tom, že bolest, deprese a rakovina jsou signálem těla, že by člověk měl cosi podstatného ve svém životním stylu změnit. A stále znovu vysvětluje: (Bolest, deprese, rakovina) je hluboce pravdivým a nemilosrdným zrcadlem stavu a způsobu života naší společnosti. Oznamuje nám:„Otrávil jsi vzduch, teď ho dýcháš. Otrávil jsi půdu, teď jíš potraviny, které z ní vzešly. Otrávil jsi vodu, teď ji piješ. Otrávil jsi mezilidské vztahy, teď v nich žiješ. Tak už se proboha zastav, nebo tady končíš!“… ale i o překotně narůstající spotřebě pilulek na všechno: nehodláme se (z)měnit, ať to zařídí lékař nebo tabletka… Tož tak…
Nezbývá mi než doufat, aby i těch několik stálých a vděčných čtenářů doufalo, že všeobecná lenost (a přílišná zaměstnanost užíváním si a zábavou na všech úrovních) nezasáhne oněch několik (optimisté mluví o deseti) procent odolných a stále aktivních. Teď se objevil úvodník Lukáše Rychetského (A2 1/16) příznačně nadepsaný V ničem se neměnit, z něhož mohu okamžitě citovat: Nejvíce se nebojíme islámu, o němž mnoho nevíme, ale poznání, že máme-li svou humánnost a přináležitost k Evropě osvědčit právě dnes, tak se musíme především změnit my sami. Právě do toho se nikomu vůbec nechce a namísto toho se s policejní důsledností chystáme za každou cenu bránit naše právo v ničem se nezměnit. Výstižné a přesné, že? Okamžitě mi naskočily verše z osmdesátých let a z na psacím stroji a mezi přáteli kolujícího samizdatu, příznačně ilustrující mé tehdejší zklamání z nenapravitelnosti, protože lenosti nejen běžné populace, ale dokonce i mnohých studentů na Cestě. Tedy to vypadalo takto: Jenom jsem netušil, neříkám to lehce, že Čech prdel líná, slyšet pravdu nechce… Teď výše uvedený citát zparafrázuji: Jenom jsem netušil, neříkám to lehce, že Čech prdel líná, se sám změnit nechce…
Mám teď jednu radost (a pokaždé i dojetí z pozitivních potenciálů navíc) přímo v domě na chodbě i ve výtahu z druhého patra a někdy zpět: před pár měsíci se nastěhovala mladá rodina, on, neustále se šroubovákem v ruce něco opravující černoch z Kuby, ona, spokojená maminka dvou kakaových půlročních holčiček. Samozřejmě, vypakovat složený dvojkočárek, svézt jej do přízemí, postupně vynést a umístit dvojčata, to chce (při každodenním venčení) horu trpělivosti a energie. Tahle maminka ale kypí energií (zcela jistě porodila přirozeně) a vyzařuje (samozřejmě také protože kojí) spoustu endorfinů (svědčících o ničem intelektuálně nepochybující ženské vyrovnanosti). Vždy když je vidím, nasávám spokojenou tichou radost a dojetí… Tuhle mladou Ženu její přirozené, a samozřejmé maminkovské odevzdání se mateřství, dokonale a hlubinně (a výhodně pro ni, jejího muže i všechny kolem ní) změnilo. Tož tak…
